Nelamte si s tím hlavu, Benchanane; je to v pořádku. Byl to spravedlivý muž, ale chtěl-li spasit svět, měl na to jít opatrněji a taktičtěji. Cože, byl-li odsouzen právem? To je otázka! Vždyť vám říkám, že to fakticky musil prohrát!
Kaifáš
Posaďte se, milý Benchanane, jsem vám naprosto k službám. Tak vy byste chtěl vědět, byl-li podle mého mínění ten muž právem ukřižován. To je jednoduchá věc, drahý pane. Předně nám po tom nic není, my jsme ho neodsoudili na smrt, my jsme ho jenom vydali panu římskému prokurátorovi, že? Nač bychom my měli brát na sebe nějakou odpovědnost, ne? Byl-li odsouzen právem, je dobře; stala-li se na něm křivda, tak je to vina Římanů a my jim to jednou můžeme přičíst na vrub. Tak je to, milý Benchanane; na takovou věc se musíme dívat politicky. Já aspoň jako velekněz musím brát zřetel na to, jak se co má politicky hodnotit. Jen to uvažte, kamaráde: Římané nás zbavili osoby, která – jak bych to řekl? – která nám nebyla z určitých důvodů žádoucí; a přitom odpovědnost padá na ně – –
Cože? Říkáte, které jsou ty důvody? Benchanane, Benchanane, tak se mi zdá, že ta dnešní generace není vlastenecky dost uvědomělá. Copak nechápete, jak nám to škodí, když někdo útočí na naše uznávané autority, jako jsou farizeové a zákoníci? Co si o nás takhle budou myslet Římané? Vždyť to je podlamování národního sebevědomí! My naopak musíme z důvodů vlasteneckých podporovat jejich prestiži, chceme-li zabránit tomu, aby náš národ nepropadl cizím vlivům! Kdo bere Izraeli víru ve farizeje, pracuje do rukou Římanům. A my jsme to zaonačili tak, že ho vyřídili sami Římané; tomu se říká politika, Benchanane. A teď se najdou popletové, kteří se starají, byl-li popraven právem, nebo ne! Pamatujte si, mladý muži, zájem vlasti je nad každé právo. Já vím nejlíp, že naši farizeové mají své chyby; mezi námi, je to samý žvanil a taškář – ale my si přece nemůžeme dovolit, aby někdo podrýval jejich autoritu! Já vím, Benchanane, vy jste byl jeho žákem; líbilo se vám jeho učení, že máme milovat své bližní a nepřátele a takové ty řeči; ale řekněte sám, co to pomůže nám Židům?
A ještě něco. Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn boží nebo co. My – přece víme, že je z Nazaretu – prosím vás, jakýpak spasitel! Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka, – a ten člověk by chtěl napravovat svět? Kam by se hrabal! Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje – vždyť je to k smíchu! To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane. Nám ne. Nám ne.
Lidové noviny 3. 6. 1934
UKŘIŽOVÁNÍ
I povolal Pilát Náhuma, muže znalého dějin a učeného, a řekl mu:
"Náhume, tuze mne mrzí, že váš národ si umanul ukřižovat toho muže. Hrom do vás, vždyť je to bezpráví."
"Kdyby nebylo bezpráví, nebylo by dějin," pravil Náhum.
"Nechci mít s tou věcí co dělat," řekl Pilát. "Řekni jim, aby si to ještě rozmyslili."
"Už je pozdě," děl Náhum. "Já sice sleduji události jenom z knih, a proto jsem se nešel dívat na místo popravní; ale zrovna před chvilinkou přiběhla odtamtud má posluhovačka a vykládala, že už je ukřižován a visí mezi mužem na pravici a mužem na levici."
I zachmuřil se Pilát a zakryl si tváře dlaněmi. Po chvíli pak praviclass="underline" "Nemluvme tedy o tom. Ale co, prosím tě, spáchal ten muž na pravici a ten muž na levici?"
"Ani ti nepovím," vece Náhum; "jedni říkají, že to jsou zločinci, a jiní, že to jsou jacísi hlasatelé. Pokud mohu soudit podle dějin, dělali asi nějakou politiku; ale nejde mně do hlavy, že je národ ukřižoval oba najednou."
"Nerozumím ti," řekl Pilát.
"To je tak," pravil Náhum. "Někdy lidé křižují toho na pravici a někdy toho na levici; vždycky to tak v dějinách bývalo. Každá doba má jiné mučedníky. Jsou doby, kdy je vězněn nebo křižován ten, kdo bojuje za svůj národ; a jindy zase je řada na tom, kdo říká, že se musí bojovat za chudáky a otroky. Obojí se střídá a každý má svůj čas."
"Aha," řekl Pilát. "Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného.
"Skoro," řekl Náhum. "Ale ono to má svůj háček. Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají. Lidé jsou vždycky křižováni za něco krásného a velkého. Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc; ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý na pohled. Piláte, národ je veliká a krásná věc."
"Aspoň náš římský," řekl Pilát.
"I ten náš," pravil Náhum. "Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc. Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci; a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada; nebo se na to jen dívají a říkají si: Dobře mu tak, měl jít s naší stranou."
"Proč tedy," pravil Pilát, "křižují toho uprostřed?"
"To máš tak," řekl nato Náhum. "Kdyby to vyhrál ten na levici, ukřižuje toho vpravo, ale ještě dřív toho uprostřed. Kdyby to vyhrál ten na pravici, ukřižuje toho, co je vlevo, ale toho uprostřed ještě dřív. Ovšem je také možno, že nastanou zmatky a boje; pak ten vpravo a ten vlevo společně ukřižují toho, co je uprostřed, protože se nerozhodl, proti kterému z těch dvou půjde. Kdybys vystoupil na střechu svého domu, viděl bys pole Hakeldama: nenávist na levici, nenávist na pravici, a mezi nimi ten, který to chtěl spravit láskou a rozumem, jak se o něm říká. A krom toho bys viděl spoustu lidí, kteří se na to jen dívají, pojídajíce přitom oběd, který si s sebou přinesli. Nějak se stmívá; teď všichni poběží kalupem domů, aby jim nezmokly šaty."
A když byla hodina šestá, stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. V hodinu devátou zavolal ten uprostřed hlasem velikým řka: "Elói, Elói, lama zabachtani?" A aj opona chrámová se roztrhla na dví, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály pukaly.
1927
PILÁTŮV VEČER
Toho dne večeřel Pilát se svým pobočníkem: byl to mladý poručík Suza, rodem z Kyrenaiky. Suza ani nepozoroval, že je místodržitel nějak zamlklý, a vesele žvanil rozjařen tím, že poprvé v životě zažil zemětřesení.
“To vám byla švanda,” hlaholil mezi jídlem. “Když se po obědě udělala ta tma, běžel jsem ven podívat se, oč jde. Na schodech se mně zdálo, že mně z ničeho nic brkly nebo ujely nohy či co, – no, k smíchu to bylo; namouduši, Excelence, jakživo by mě nenapadlo, že tohle je to celé zemětřesení. A než jsem se dostal za roh, už proti mně běží úprkem nějací civilisté s očima navrch hlavy a křičí: Hrobové se otvírají a skály se pukají! Těbůh, povídám si, že by zemětřesení? Člověče, říkám si, máš ty štístko! To přece je dost vzácný přírodní úkaz, že?”