“Maminka je viděla,” koktal mladík, “a nosila mi na půdu jídlo –”
“Lžeš,” zahřímal vousáč. “My přece víme, kam Hunové přijdou, že vyžerou všechno jako kobylky. Ani listí na stromech po nich nezůstane, rozumíš?”
“Bože na nebi, Bože na nebi,” počal hystericky kvílet podrážděný občan. “A proč, proč to je? Kdo to zavinil? Kdo je sem pustil? My jsme se tolik naplatili na vojsko… Bože na nebi!”
“Kdo je sem pustil?” ozval se výsměšně bakalář. “To ty nevíš? Zeptej se byzantského císaře pána, kdo sem ty žluté opice zavolal! Holenku, dnes už ví každý, kdo platí stěhování národů! Tomu se říká vysoká politika, víš?”
Starosta vážně zafuněl. “Hlouposti. To je docela jináč. Oni ti Hunové asi doma chcípali hladem… pakáž líná… pracovat to neumí… civilizaci žádnou to nemá… a chtějí se nažrat. Proto jdou na nás,… aby nám tento… plody naší práce. Jenom krást, rozdělit si kořist… a zas táhnout dál, ničemové!”
“Jsou to nevzdělaní pohani,” děl farář. “Divoký a neosvícený lid. To nás Pán jenom tak zkouší; modleme se a vzdávejme díky a ono zas bude dobře.”
“Metla boží,” počal vzrušeně kázat horečný mnich. “Bůh vás tresce za vaše hříchy, Bůh vede Huny a vyhladí vás jako Sodomské. Za vaše smilstvo a rouhání, za tvrdost a bezbožnost vašich srdcí, za vaši lakotu a obžerství, za váš hříšný blahobyt a mamon vás Bůh zavrhl a vydal v ruce nepřátel!”
Starosta hrozivě zachrčeclass="underline" “Pozor na hubu, domine; tady nejsi v kostele, víme? Přišli se nažrat. Hladovci jsou to, dranti a holota…”
“Politika je to,” stál na svém bakalář. “V tom má prsty Byzanc.”
A tu se vášnivě ozval počerný muž, povoláním cínař: “Žádná Byzanc; to udělali kotláři, a nikdo jiný! Před třemi léty tu byl potulný kotlář a ten měl zrovna takového malého a vychrtlého koně, jako mají Hunové.”
“A co z toho?” ptal se starosta.
“To přece dá rozum,” křičel počerný muž. “Ti kotláři šli napřed, aby se podívali, co kde je,… špióni to byli… To spískali jenom kotláři! Ví někdo, odkud přišli? A co tu vůbec chtěli? Co, co… k čemu, když je ve městě usedlý cínař? Jen řemeslo nám kazit… a špehovat… Jakživi nešli do kostela… čarovali… dobytek zaklínali… kurvy za sebou táhli… Všecko ti kotláři!”
“Něco na tom je,” uvažoval vousáč. “Kotláři jsou divní, prý žerou i syrové maso.”
“Zlodějská banda,” dotvrdil starosta. “Kradou slepice, a vůbec.”
Cínař se dusil spravedlivým hněvem. “Tak vidíte! Říká se Attila, a to zatím kotláři… Za vším, za vším jsou ti zlořečení kotláři! Začarovali nám dobytek… poslali na nás úplavici… Všecko kotláři! Měli jste je zvěšet, kde se jaký ukázal! Copak nevíte… nevíte o kotlech pekelných? A neslyšeli jste, že ti Hunové při pochodu tlukou do kotlů? Každé dítě musí pochopit tu souvislost! To kotláři na nás uvalili válku… kotláři jsou vším vinni… A ty,” křičel s pěnou u úst, ukazuje prstem na cizího mladíka, “ty jsi také kotlář, jsi spojenec a špión kotlářů! Proto jsi přišel… a chtěl nás obalamutit, ty kotláři, chtěl nás zradit kotlářům…”
“Pověsit ho,” vypískl podrážděný mužík.
“Počkejte, sousedé,” burácel starosta do vřavy. “To se musí vyšetřit… Ticho!”
“Jaképak cavyky,” ječel někdo.
Počaly se sbíhat i ženy.
*
Té noci vzplanula záplava na severozápadě. Řídce přeprchávalo. Pět lidí z houfce zemřelo úplavicí a kašlem.
Mladíka pověsili po delším mučení.
Lidové noviny 26. 6. 1932
OBRAZOBORECTVÍ
K Nikeforovi, představenému kláštera svatého Simeona, se dostavil jakýsi Prokopios, známý jako učený znalec a nadšený sběratel umění byzantského. Byl zřejmě vzrušen, když čekal přecházeje po křížové chodbě klášterní. Pěkné sloupy tu mají, řekl si, zřejmě z pátého století. Jediný Nikeforos nám může pomoci. Má vliv u dvora a býval kdysi malířem. A nebyl to špatný malíř, ten staroch. Pamatuju si, že dělával pro císařovnu návrhy na výšivky a maloval pro ni ikony – Proto z něho udělali opata, když se mu ruce tak zkřivily pakostnicí, že už v nich nemohl udržet štětec. A prý má pořád velké slovo u dvora. Kriste Ježíši, tohle je krásná hlavice! Ano, Nikeforos pomůže. Štěstí že jsme si vzpomněli na Nikefora.
“Buďte vítán, Prokopie,” ozval se za ním měkký hlas.
Prokopios se prudce otočil. Stál za ním vyschlý a přívětivý stařík s rukama ponořenýma v rukávech. “Pěkná sloupová hlavice, což?” řekl. “Stará práce z Naxu, pane.”
Prokopios políbil opatův rukáv. “Přišel jsem za vámi, otče,” začal rozechvěně, ale představený kláštera ho přerušil. “Pojďte si sednout na sluníčko, můj milý. Dělá to dobře na mou dnu. Jaký den, bože, jaké světlo! Tak co vás ke mně nese?” děl, když usedli na kamennou lavici uprostřed klášterní zahrádky, bzučící včelami a vonící šalvějí, dymiánem a mátou.
“Otče,” spustil Prokopios, “obracím se k vám jako k jedinému, kdo může odvrátit těžkou a neodčinitelnou kulturní pohromu. Vím, že u vás najdu pochopení. Vy jste umělec,” děl. “Jakým jste býval malířem, dokud vám nebylo uloženo vzít na svá bedra vznešené břímě vašeho duchovního úřadu! Bůh mi to odpusť, ale někdy lituju, že jste nezůstal skloněn nad dřevěnými deskami, na kterých jste druhdy vykouzloval jedny z nejkrásnějších byzantských ikon.”
Otec Nikeforos místo odpovědi vysoukal dlouhé rukávy své řízy a nastavil slunci své ubohé, uzlovité ručičky, zkřivené dnou jako papouščí pařáty. “Ale ne,” řekl jen. “Co to povídáte, můj milý!”
“Je to pravda, Nikefore,” děl Prokopios. (Svatá bohorodičko, jaké hrozné ruce!) “Vaše ikony nejsou dnes ani k zaplacení. Tuhle jeden Žid žádal za váš obrázek dva tisíce drachem, a když je nedostal, řekl, že počká a za deset let že dostane třikrát tolik.”
Otec Nikeforos skromně zakašlal a zarděl se nesmírnou radostí. “Ale jděte,” zažvatlal. “Prosím vás, kdo by mluvil o mém uměníčku? Není třeba prosím; máte přece tak oblíbené mistry, jako je tenhle Argyropulos, Malvasias, Papadianos, Megalokastros a kdekdo, například ten, jak mu říkají, co dělá ty mozaiky –”
“Míníte Papanastasia?” ptal se Prokopios.
“Ano, ano,” bručel Nikeforos. “Prý je velmi ceněný. Nu, já nevím; ale já bych v mozaikách viděl spíš zedničinu než pravé malířství. Prý ten váš – nu, jak mu říkají –”
“Papanastasias?”
“Ano, Papanastasias. Prý je to Kréťan. Za mých časů se lidé na krétskou školu dívali jinak. Není to to pravé, říkali. Příliš tvrdé linie, a ty barvy! Tak vy říkáte, že je ten Kréťan tak ukrutně ceněn? Hm, zvláštní.”
“Já jsem nic takového neříkal,” bránil se Prokopios. “Ale viděl jste jeho poslední mozaiky?”
Otec Nikeforos zavrtěl rozhodně hlavou. “Nene, můj milý. Co bych si na nich vykoukal! Linie jako dráty, a to křiklavé zlato! Všiml jste si, že na jeho poslední mozaice stojí archanděl Gabriel tak šikmo, jako by padal? Vždyť ten váš Kréťan ani neumí nakreslit panáka, aby pořádně stál!”
“Totiž,” namítl váhavě Prokopios, “náhodou to udělal úmyslně, z kompozičních důvodů –”
“Tak vám uctivě děkuju,” vyhrkl opat a nadul popuzeně tváře. “Z kompozičních důvodů! Pak tedy se může z kompozičních důvodů špatně kreslit, že? A sám císař se na to jde podívat a řekne, zajímavé, velmi zajímavé!” Otec Nikeforos opanoval své rozčilení. “Kresba, pane, především kresba: v tom je celé umění.”