“Ne, ale počkejte, Julie Capuletová, Julie Capuletová,” brebentil padre Ippolito, “tu bych měl znát. Já býval u Capuletů s padrem Lorenzem –”
“Vy jste znal mnicha Lorenze?” vydechl sir Oliver.
“Jak bych ho neznal? Já mu, pane, dělával ministranta. Poslyšte, není to snad ta Julie, co si vzala hraběte Parise? Tu jsem znal. Moc zbožná a výtečná paní, ta hraběnka Julie. Ona byla rozená Capuletová, z těch Capuletů, co měli obchod se sametem.”
“To nemůže být ta,” prohlásil sir Oliver. “Ta pravá Julie zemřela v dívčím věku nejdojemnějším způsobem, jaký si můžete představit.”
“Aha,” děl molto reverendo, “tak to není ta. Julie, kterou jsem znal, si vzala hraběte Parise a měla s ním osm dětí. Vzorná a ctnostná manželka, mladý pane, kéž vám Bůh dá takovou. Pravda, říkalo se, že předtím se zbláznila do jakéhosi mladého crapulona – Ech, signore, o kom by se něco neříkalo? Mládí je, vímeť, nerozvážné a potrhlé. Buďte rád, cavaliere, že jste mlád. Jsou Inglesi také mladí?”
“Jsou,” vzdychl sir Oliver. “Ach, otče, i nás sžírá plamen mladého Romea.”
“Romeo?” děl padre Ippolito a napil se. “Toho bych měl znát. Jářku, nebyl to ten mladý sciocco, ten hejsek, ten dareba z Monteků, co posekal hraběte Parise? Říkalo se, že prý kvůli Juliettě. Ano, tak. Julie si měla vzít hraběte Parise – dobrá partie, signore, ten Paris byl moc bohatý a hodný mladý pán –, ale Romeo si prý umanul, že Julii dostane on – Taková hloupost, pane,” bručel padre. “Jako by bohatí Capuletové mohli dát dceru někomu ze zkrachovaných Monteků. A k tomu ještě Montekové drželi s Mantovou, kdežto Capuletové byli na straně milánského vévody. Nene. Já myslím, že ten assalto assassinatico proti Parisovi byl obyčejný politický atentát. Dnes je ve všem samá politika, milý synu. To se ví, po tom rabiátství musel Romeo utéci do Mantovy a už se nevrátil.”
“To je omyl,” vyhrkl sir Oliver. “Prosím za prominutí, padre, ale tak to nebylo. Julie milovala Romea, ale rodiče ji nutili, aby si vzala hraběte Parise –”
“Však věděli proč,” souhlasil starý farář. “Romeo byl ribaldo a držel s Mantovou.”
“Ale před svatbou s Parisem jí otec Lorenzo opatřil prášek, aby upadla do zdánlivé smrti,” pokračoval sir Oliver.
“To je lež,” děl prudce padre Ippolito. “To by otec Lorenzo nikdy neudělal. Ale pravda je, že Romeo napadl Parise na ulici a posekal ho. Snad byl opilý.”
“Odpusťte, otče, ale to bylo docela jinak,” protestoval sir Oliver. “Pravda je, že Julii pochovali. Romeo nad jejím hrobem proklál Parise mečem –”
“Počkat,” řekl farář. “Předně to nebylo nad hrobem, nýbrž na ulici blízko pomníku Scaligerů. A za druhé ho Romeo neprobodl, nýbrž mu jen rozťal rameno. Holenku, zabít někoho mečem se vždycky nepovede. Jen to zkuste, mladý pane!”
“Scusi,” namítal sir Oliver, “já to viděl hned při premiéře na jevišti. Hrabě Paris byl opravdu v souboji proboden a skonal na tom místě. Romeo v domnění, že je Julie skutečně mrtva, se otrávil v její hrobce. Tak to bylo, padre.”
“Kdepak,” bručel otec Ippolito. “Neotrávil se. Utekl do Mantovy, příteli.”
“Promiňte, padre,” trval na svém Oliver, “já to viděl těmahle očima – vždyť jsem seděl v první řadě! V tu chvíli procitla Julie, a když viděla, že její miláček Romeo je mrtev, vzala také jed a skonala.”
“Co vás nemá,” zlobil se padre Ippolito. “Se divím, kdo nadělal tyhle klepy. Pravda je, že Romeo utekl do Mantovy a chudáček Julie se z lítosti nad tím drobátko přiotrávila. Ale nic to nebylo, cavaliere, jen takové dětinské; prosím vás, bylo jí sotva patnáct let. – Já to vím od toho Lorenza, mladý pane; to se rozumí, já byl tehdy takovýhle ragazzo,” ukazoval dobrý páter asi loket od země. “Julii potom odvezli k tetě do Besenzana, aby se zotavila. Tam za ní přijel hrabě Paris, měl ještě ruku v obvazku a to víte, jak to v takovém pádu bývá: byla z toho láska jako trám. Za tři měsíce se vzali. Ecco, signore, tak to v životě chodí. Já sám jsem byl na její svatbě ministrantem v bílé komžičce.”
Sir Oliver seděl jaksi zdrcen. “Nezlobte se, otče,” řekl konečně, “ale v té anglické hře je to tisíckrát krásnější.”
Páter Ippolito zafuněl. “Krásnější! Já nevím, co na tom vidíte krásného, když si dva mladí lidé vezmou život. Byla by jich škoda, mladý pane. Já vám řeknu, krásnější je, že se Julie vdala a měla osm dětí, a jakých dětí, panečku: jako obrázky.”
Oliver vrtěl hlavou. “To už není to, milý padre; vy nevíte, co je to veliká láska.”
Maličky páter zamyšleně mrkal. “Veliká láska? Já myslím, že to je, když dva lidé se dovedou snášet po celý život… oddaně a věrně… Julie byla vzácná paní, drahý pane. Vychovala osm dětí a dosloužila svému manželu až do smrti.
Tak u vás se říká Veroně město Juliino? To je od vás Angličanů strašně hezké, cavaliere. Paní Julie byla opravdu výtečná žena, dej jí Bůh věčnou slávu.”
Mladý Oliver se vytrhl z jakési roztržitosti. “A co se stalo s Romeem?”
“Ten? Ani dobře nevím. Něco jsem o něm zaslechl. – Aha, už to mám. Zamiloval se v Mantově do dcery nějakého marquesa – jakpak on se jmenoval? Monfalcone, Montefalco nebo tak nějak. Ach, cavaliere, to bylo to, čemu vy říkáte veliká láska! Dokonce ji unesl nebo co – byla to nějaká tuze romantická historie, ale podrobnosti jsem zapomněl; prosím vás, to se stalo v Mantově. Ale měla to být nějaká passione senza esempio, nějaká náramná vášeň, pane. Aspoň se tak povídalo. Ecco, signore, ono už neprší.”
Sir Oliver vstával ve své celé rozpačité výšce. “Byl jste ohromně laskav, padre. Thank you so much. Směl bych tu snad něco nechat… pro vaše chudé farníky,” mumlal červenaje se a strkaje pod kraj talíře hrst zecchinů.
“Ale, ale,” hrozil se padre Ippolito a třepal rukama, “co vás nemá, tolik peněz za ždibec veronského salámu!”
“Něco je také za váš příběh,” děl honem mladý Oliver. “Byl – eh, byl velmi, velmi – nevím, jak to říci. Very much, indeed.”
Do oken fary se rozlilo slunce.
Lidové noviny 6. 11. 1932
PAN HYNEK RÁB Z KUFŠTEJNA
Pan Janek Chval z Jankova se ještě nesebral z toho překvapení. Prosím vás, kde se vzal, tu se vzal, najednou se sem přihrne na návštěvu pan zeť, a jaký zeť, račte se podívat: má německé nohavice a maďarské kníry, inu, velký pán, jen co je pravda; a tuhle starý pan Janek zatím s vyhrnutými rukávy pomáhal při telení krávy. To je nadělení, myslí si starý pán rozpačitě, co mi ho sem čerti nesou?
“Jen pij, pane Hynku,” nutil horlivě. “Je to jen zdejší víno, pět let tomu, co je přivezl žid z Litoměřic. V Praze píváte cyperské, pravda?”
“Takové i onaké,” děl pan Hynek. “Ale já vám řeknu, pane tcháne, není nad poctivé české vínečko. A dobré české pivo, pane. U nás lidé ani nevědí, co máme dobrého, a kupují kdejaký cizí šmejd. Myslíte, že k nám někdo z ciziny přiveze něco kalého?”
Starý pán pokyvoval hlavou. “A ještě za to chtí takové nekřesťanské peníze.”
“Se rozumí,” vycedil pan Ráb. “Prosím vás, vemte si jenom ta cla. Jeho královská Milost si mastí kapsy a my to musíme poplatit.” Pan Hynek rozhořčeně zachrchlal. “Jen když on má plné truhly peněz!”
“Poděbrad?”
“Ten kraťas,” přisvědčil pan Ráb. “Vypadá jako nějaký krupař. Máme to králíka, co? Ale ono se to zhoupne, pane tcháne. Už z hospodářských příčin a podobně. Je u vás na Jankově taky tak zle?”