Pan Janek se zasmušil. “Zle, hochu. Tuze zle. Přišel mor na krávy, marno vykuřovat. A čertví, sedlákům zesnětivělo obilí. Loni padly kroupy – Zle je sedlákům. Považ si, pane Hynku, nemají ani zrní na osev, musel jsem jim rozdat osivo ze své sýpky –”
“Rozdat?” podivil se pan Ráb. “To bych, pane tcháne, nedělal. Nač se s chrapouny mazlit? Kdo se nedovede uživit, ať chcípne. Ať chcípne,” opakoval pan Hynek energicky. “V dnešní době, pane tcháne, je třeba železné ruky. Jen žádné almužny a podpory! Změkčovat je, to tak! Přijdou ještě horší časy, pane. Raději zvykat ty žebráky na trochu bídy. Ať žerou kůru a podobně. Já bych jim nedal nic, jen bych jim rovnou řekclass="underline" Vy holoto žebrácká, vy hřbeti, a podobně. Myslíte snad, že nemáme na starosti nic vážnějšího než vaše střeva? Dnes, řekl bych jim, musíme být všichni připraveni na těžké oběti. Musíme myslet na obranu našeho království, a na nic menšího. Tak bych jim to řekl, pane. Doba je vážná, a kdo není ochoten padnout pro vlast, ať pojde hladem. A je to.” Pan Hynek se řízně napil. “Dokud se to drží na nohou, cvičit to ve zbrani, a žádné řeči.”
Starý pán z Jankova vytřeštil na pana zetě bledé oči. “Co to, co to,” zabrebtal zmateně. “To jako že – chraň bůh – bude vojna?”
Pan Hynek se uchechtl. “Aby nebyla! Musí být: copak máme nadarmo mír? Á pane, když je mír, to dá rozum, že se něco chystá. Prosím vás,” děl s opovržením, “vždyť to už ví i ten – jakže mu říkají? aha, kníže pokoje. Kníže pokoje,” prskl pan Ráb. “To se ví, pane, bojí se o svůj trůn. Nebylo by ho ani vidět, kdyby neseděl na trůně, tři polštáře pod zadnicí.”
“To jako Poděbrad?” ptal se pan Janek nejistě.
“Kdo jiný? Ech, pane, máme to panovníka, pěkně děkuju! Samý mír, pane tcháne. Samá poselství a takové věci. Na to jsou peníze, víte? Tuhle – až do Hlohovce si to drandil za polským králem, a že prý pakt proti Turkům. Celou míli šel Polákovi naproti, považte! Co tomu říkáte?”
“Inu,” pravil pan Janek opatrně, “málo-li se povídá o Turkovi?”
“To jsou hlouposti,” řekl pan Hynek Ráb rozhodně. “Ale copak se sluší, aby český král dělal honéry Polákovi? Hanba je to,” křikl pan Hynek. “Měl čekat, až přijde Polák k němu! To jsme to, pane Janku, dopracovali! Co by tomu tak řekl nebožtík císař Karel nebo Zikmund? Tehdy jsme, drahý pane, měli ještě nějaký mezinárodní prestiž –” Pan Ráb si odplivl. “Tfuj! Se divím, že si my Češi dáme takovou ostudu líbit.”
To jsou věci, mrzel se pan Janek Chval. A nač mi to vůbec povídá? Jako bych neměl dost svých starostí – –
“Nebo tohle,” kázal pan Ráb, “pošle si poselstvo do Říma, aby ho jako papež uznal a kdesi cosi. Pěkně s prosíkem, víme? Prý aby byl pokoj v křesťanstvu a podobně. To přestává všecko!” Pan Ráb uhodil dlaní do stolu, div nepřevrhl číše. “To by se tatík Žižka obrátil v hrobě! Proboha vás prosím, vyjednávat s papežem! Proto jsme my kališníci krváceli, he? Aby nás prodal Římu za papežův pantofel?”
A co ty se tak čertíš, divil se starý pán roztržitě mrkaje. Kdepak ty jsi, člověče, krvácel? Tvůj nebožtík tatík sem přišel teprve se Zikmundem – Pravda, pak se v Praze přiženil. Psal se Joachim Hanes Raab. To byl jeden hodný člověk, holenku, já ho znal; docela rozumný Němec.
“A on si myslí,” horlil pan Hynek Ráb, “že dělá bůhví jak vysokou politiku. Tuhle poslal nějaké své tajtrlíky až do Francie, za francouzským králem. A že prý by se měl zarazit spolek křesťanských knížat, aby se scházeli na takovém všeevropském sněmu nebo čem. Prý po dobrém vyřizovat spory a podobně. A proti Turkovi prý a věčný mír a takové věci. Řekněte sám: slyšel jste jakživ takový nesmysl? Copak se dá politika dělat – takhle? Prosím vás, kdo by vyřizoval spory po dobrém, když se dají vyřídit válkou? A copak si dá některý stát do toho mluvit, když chce mít válku s druhým? No, pitomosti; celý svět se tomu jenom směje. Ale jak nás, pane tcháne, takový slabošský krok před celým světem kompromituje! Vždyť, proboha, vypadáme, že se jako bojíme, aby na nás nepřišla nějaká ta vojna –”
“A – přijde?” ptal se pan Janek starostlivě.
Pan Hynek Ráb z Kufštejna potřásl hlavou. “Na to můžete vzít jed. Helejte, pane tcháne, proti nám je Uher, Němec, papež a Rakousko. Když jsou proti nám, tak dobrá: musíme je napadnout, dokud se nespojí. Hned válku, a je to. Tak se to dělá,” prohlásil pan Ráb a pročísl si odhodlaně vlasy.
“To abych se včas staral o zásoby,” mumlal pan Janek Chval zamyšleně. “Dobře mít zásoby.”
Pan Hynek Ráb se důvěrně naklonil přes stůl. “Já bych měl, pane, ještě lepší plán. Spojit se s Turkem a s Tatarem. To by byla politika, co? Tatarovi nechat Polsko a Německo, ať to tam všechno vymlátí a vypálí. Tím líp pro nás, chápete? A Turkovi nechat Uhry, Rakousy a papeže.”
“Říká se,” bručel starý pán, “že Turek je nelida.”
“Právě,” děl pan Hynek uznale. “Ten by je, pane, zřídil! Jen žádné okolky nebo takové ty křesťanské city! Prostě otázka moci. A náš národ, pane – Já říkám, pro národ není žádná oběť příliš veliká; ale musí ji nést ti druzí, rozumíte? Nikoho neživit, jak říkal náš Žižka. Proti všem a podobně. Jen kdyby bylo víc pravých a ryzích našinců! Jen znovu máchnout tím naším starým českým palcátem –”
Pan Janek Chval z Jankova pokyvoval hlavou. Musím pamatovat na zásoby, mínil. Kdopak ví, co se stane. Starý pan Raab byl moudrý člověk, třebaže Němec jako poleno. Tyrolák. Třeba má Hynek kousek rozumu po něm, napadlo starého pána, a v Praze lidé ledacos vědí – Hlavně sena nasušit. Na vojně je potřebí sena.
Pan Hynek Ráb z Kufštejna plácl rozjařeně do stolu. “Pane tcháne, my se toho ještě dožijeme! Na zdraví! Hej, chlapče, sem s tím džbánem! Nalej mi vína, nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? A na zdraví naší věci!”
“Wohl bekomm’s,” děl starý Janek zdvořile.
Lidové noviny 15. 1. 1933
NAPOLEON
Mlle Claire (od Comédie française) ani nedutala; věděla, že se císař občas takto zamyslí a je nerad vyrušován. Ostatně, mezi námi, o čem s ním mluvit? Co chcete, je to přece jen císař; člověk se tu necítí doma, není-liž pravda? (Je to přese vše cizinec, dumá Mlle Claire, pas trčs Parisien.) (Nicméně takto u krbu má dost hezkou tvář.) (Kdyby ovšem nebyl tak zavalitý.) (La lŕ, nemá to ani ?ádný krk, c’est drôle.) (Ale víte, mohl by být poněkud zdvořilejší!)
Na krbu tikají těžké mramorové hodiny. Zítra, myslí si císař, musím přijmout zástupce měst – je to hloupé, ale co dělat; jistě si budou naříkat na daně. Potom rakouský vyslanec – pořád ta historie. Pak se přijdou představit noví soudní prezidenti – musím si předtím přečíst, kde který z nich působil; ty lidi to těší, že o nich něco vím. Císař počítá na prstech. Ještě něco? Ano, comte Ventura, zas bude donášet na papeže – – Napoleon potlačil zívnutí. Bože, jaká otrava! Měl bych si zavolat toho – jak se jmenuje? toho obratného človíčka, co se teď vrátil z Anglie. Jak se ten chlapík jenom jmenuje – porco, vždyť je to můj nejlepší zvěd!
“Sacrebleu,” bručí císař, “jak se ten chlap jmenuje!”
Mlle Claire poposedla a účastně mlčela.
To je jedno, myslí si císař, ať se jmenuje jak chce; ale jeho zprávy bývají výtečné. Potřebný člověk, ten – ten – maledetto! Hloupé, jak někdy člověku vypadne jméno! Mám přece dobrou paměť na jména, diví se císař. Kolik tisíc jmen nosím v hlavě – jen těch vojáků co znám jménem! Vsadil bych se, že bych si podnes vzpomněl na jména svých spolužáků z kadetky – i na kamarády z dětství. Počkejme, to byl Tonio zvaný Biglia, Francio alias Riccintello, Tonio Zufolo, Mario Barbabietola, Luca řečený Peto (císař se usmál), Andrea zvaný Puzzo nebo Tirone – Všechny si je pamatuju jménem, říká si císař, ale teď ne a ne si vzpomenout na toho – tonnerre!