„Tak, Janko! – udeř v cimbál ještě jednou,nechť hoši kolem ohně sobě ssednou,ty vypravuj nějakou pověsť krásnou,by letěl čas, než naše ohně zhasnou!“
A znovu zas se cimbál rozzvučía tajuplně pusztou zahučí,snad zalehal kdes do klenutých hrobůa mrtvou budil, dávno mrtvou dobu.
„„Žil jednou cigán – však za dávných časů,snad tenkrát nebyl ještě cigánem,nebloudil světem lehkým se stanem,nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů.On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal,on ještě ve svatých se vodách koupala v žilách proudila mu klidná krev —neb život jeho byl jen klidný zpěv.Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval,a když svou píseň z prsou plných zpíval,nebylo v písni jara bolestného,nebylo podzimku v ní žalostného.Aj tenkrát cigán směl i umírat,vždyť neodešli bratři ode hrobua nemusili hrob ten zapírata ulehli si podlé v slední dobu.Ba směli z hrobu pracím nalákat „‘
„Dost, Janko, dost! chceš děti rozplakat?Dost, milý Janko, dnes to věru nejde —Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!“—
Ba přešla radosť! – Vše už ulehloi plamen už se v popel uschoval,na nebi měsíc k horám vesloval,jen nebe hvězd svých.více rozžehlo.Ve stanech mnohé mužné, tmavé okose zahledělo v nebe převysoko,jak čísti by v něm chtělo smutný sen,pouť jakou novou dá as nový den.
IV.
Zas slunce v posled zemi políbiloa zaplálo ve záři jasné, svaté,jak před oltářem by se zaslíbilo;po modrém, hlubném nebi světlo hynea jasný obláček jak z vlny zlatéza sluncem ku západu zlehka plyne.
Zem těžce vzdychá! větřík poskočila k houštinám se lesním zatočil,kde ve větvích se rozložil na chvíli;teď šeptá list a teď už větev celá,už celá houština se rozechvělaa večerní svou píseň zapět pílí.
Však slyš! v to krásné, milé šuměníteď náhle tón za tónem cizí plynea tóny podivná se píseň vine —toť musí člověka být umění! —
Na kraji puszty tiché, přerozsáhlé,jak v mírné písni vykřiknutí náhlése náhle zraku strmá výše jeví;po skále mechy, známky starých časů,a tmavá houšť co síla mladých vlasů.
Na skalním kraji bledý jinoch sedí,a zamyšlen v tu dálnou pusztu hledí —kam zadíval se, sám snad ani neví!Své housle rukou obejmuty majenaslouchá večernímu šepotánía v šepot větví milou píseň hraje,že zazní v houšť jak ptačí klokotání.
Ba zdá se věru, vánky lehounkéže vložily se v struny tenounké,že větřík šeptný strunou zahráváa její píseň s větrem dozrávájak radostí, že vše v té příroděje s lidským srdcem divné ve shodě.Teď umlkává už ten větřík milýa také píseň ku konci už pílí —a větřík dále pusztou pospíšila zpěv se houslí vzdechem utišil.
Muž mladý housle lokty obemknul,jak by to dívka milovaná byla,a struny ke rtům vřele přitisknul,jak ve strunách by také srdce bila.
„Ó housle mé, ty vaše milé zvukymých citů stříbrné jsou, jasné zvony,a nejtajnější mého srdce tlukynaleznou ve vás sbratřené své tóny!Třesoucích prstů slabé přitisknutí —a bolestná se píseň vzduchem třese,zas silné ruky náhlé obemknutí —a vítězná se píseň vzduchem nese!Když přitisknu vás k tváři, housle milé,zdá se, že myšlénky si sám ukrádám,že ducha svého v píseň dumnou vpřádám,že přišla svaté zpovědi už chvíle.Jak divně vždy to na mne působí,kdy zpěvným slovem se tak zpovídáma myšlénky své jako osobymně divné mimo sebe uhlídám!Tu měří oči moje nedůvěrné,jak dlouhé jsou těch osob stíny černé,a srdce cítí, co vystouplo z něho,že vykoupeno, že víc není jeho.A štěstí ještě, že v té příroděje s lidským srdcem všechno ve shodě,že příroda se nám zas zpovídá,v nás myšlének svých obraz uhlídá.Když slavík v háji píseň klokotá,má zpěvná struna za ním šepotá;když proudy vod svou píseň zahučí,má zpěvná struna se jí naučí;když vichr píseň mocnou zašumí,ptám se své struny, zdaž jí neumí;když bouř svou písní hory roztřese,ptám se své struny, zdaž jí nesnese.“
V.
Noc kráčí pusztou, puszta sotva dýšea divoké své sny si spřádá tiše.
Ve hloubi tmavých nebes, převysokoměsíc se houpá jako oko bílé,jak by se spánek kradl v nebes oko;a že je hlídač měsíc ospalý,i hvězdičky se mlhou zakalía měří v dřímotě své dlouhé míle.Jen obláčkové, bůh ví odkud hnánia dlouhou poutí k sněhu vybledlí,si kolem měsíce tam usedli;po chvilkách některý z nich vyskočía kolem měsíce se zatočía tvář mu lehkou rouškou pozaclání.
Na pusztě bílá zář jak jíní leží,jak bílý plášť, v němž ani záhyba —jen když se oblak nebem kolíbá,lehounký stín po spící pusztě běží. —
Jaký to stín, jenž tamo pusztou kráčí,že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu –už zanesen až k patě strmé skály;a spěchá k výši, spěchá bez oddechu —sem tam se mezi stromy zakmitá,jak by si stíny stromů spících hrály —už dospěl výš – tam světlá záplava —a v světle stane dívčí postava,jak v skalách růže přes noc rozvitá.
Ba je to růže, puszty krásná růže!
Měsíce lhostejná ta bledá zářese dívá v cigánčiny mladé tváře,tak krásné, jak jen puszta rodit může.Jak puszty hnědý květ jsou tmavé lícea hebké, jak by byly sammetové,jak jižní rudá krev jsou mladí rtové,jak černý měsíc tmavé oko planea v něm jak hvězd zas jisker na tisíce —bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane!
V měsíce plné záři tiše stojí —vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí.
A asi o krok dál na kraji skalnémmuž mladý v zamyšlení dumném sedí,ku výši tmavomodré tiše hledí,jak myšlénkou by kotvil v světě dálném.
Cigánka mladá přistupuje blížea celá postava se kloní níže,až rudý ret a tváře tmavé, hnědése přitiskly ku muže tváři bledé.
Ona:„Ty’s ještě zde, a hvězd už mnoho zašloa měsíc svými stříbrnými veslypostoupil v dál – už naše ohně sklesly —tys’ zde, což srdce novou bolesť našlo?“
On:„Já zahleděl se maně do nebea myslil, drahá, právě na tebe!O skloň se, Almo, blíž si přisednu,a místo abych hleděl do nebe,do hloubi očí tvých si nahlédnu —já žiju sen, když žiju bez tebe.Tvé velké, černé oko s mocným plamem svýmjsouc nyní blaho mé – dřív bylo žalem mým,v noc proměnilo často mnohý mladý dena v noci v prsa kladlo těžký černý sen!Z těch snů jsem jeden, druhých živějšía nad vše hrůzy mnohem divějšísi pamatoval – ku strasti snad sobě! —Tvé oko bylo černým jezerem,v němž slunce kmit bojuje se šerem,až přemožen se zemdlen zkonejšía v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě.Kol břehu vlnky mocně šplouchaly,jak srdcem krev, když černá vznikla zášť,a ku výši svou pěnu stříkaly,že břeh jak ve pohřební vhalen plášť.As na krok od břehu, jak k posměchuslunéčko hrálo lesklém ve mechu,mech vroubil porozkvětlý krásný kraj,tak krásný jak by zaslíbencův ráj!Po břehu jsem se truchliv procházela vlnek kmit svým zrakem sprovázela zahleděl se v černých vod těch smutný klín. —V tom vlny ztichly —jsou jak hladká zrcadla,jsou tichy —jak by v srdci zášť už uvadla —a na dně jejich spatřím bledý muže stín!Hned spřádám z myšlének svých tenkou nita vrhnu do vln umělou svou síť.Než třikrát jsem si z hloubi oddechnul,stín bledý v náruč svou jsem obemknul.Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý,však než jsem zase hlavu pozvednul.už z jezera ni slabé, malé sledy —však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá,tvé oko plálo jako lampa zářivá.