My tenkrát přástky svoje počínalyu staré kovářky tam pod rybníkem —té stařenky jste více nepoznaly —a jejím bylo to už starým zvykem,že při přástkách nám pilně povídalaa povídáním si nás vyhlídala.K počátku vypravovala, jak za nedávných časůzde u nás panna žila, známa pro svou krásu,však – bohužel! – že krásnou vědělaa víc než přástvy – hochů hleděla.Tu přišel jakýs mladík z cizinya všímal si té pěkné dívčiny,a nechodila dlouho pod věncem,svést dala se tím cizím mládencem.Tam venku před okny, kde bílá zářeměsíce chvilkou po rybníce běží,tam umyla prý svoje hříšné tvářea posud prý tam někde na dnu leží.Když vypravovala, my blíž si sesedlya věru div byl, co jsme v strachu napředly.Teď ovšem děvčata méň znají přástia více nožkama při tanci třásti,při přástkách jazyk mladý pilně brousía v cizím prádle vlastní vyperou si.
Děd můj měl pravdu, když nám prorokoval(on přes sto let se zdráv a silen choval),až budou nejvíc straky po kostele lítat,že pánbůh na nás nejhorší bič bude splítat!On myslil strakou pestré oděvya pravil, z nás že toho žádný nedožije —a v skutku každý, jenž ho znal, už hnije,jen já jsem až k té bídě dožila,já, která nejméň po tom toužilaa dávno přála si už úlevy.Ba zdaž by modliti se každá neměla,by stromy stojící kol kostela,své větve sehnuly až ku zemia zakryly je těmi větvemi!
Jen se, ty vnučko, mně tak neusmíveja lepší úctu k slovům starých mívej!Ta radost, až předc bába v zemi bude!Teď věčné kázaní a chyby všude —no neplač neplač, když ti povídám! —
Tu holku já jen proto ráda mám,že celý den si zpívá jak to ptáče,jež z jara poprvé ve větvích skáče.Važ si svých písní a když nakládášvždy dobře s nimi, tož si uspřádášz nich mnohou radosť pro celinké živobytí;chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí,vždyť muži jimi smutek vyhojíša dítě své si k spánku ukojíš.Jak mnohý zpívá ne snad radostí,ba by umenšil svojí žalosti! —
Jen radu ještě! – Lehké mužské cháscese vyhýbej – i hravé, liché lásce!Tu pravou lásku větřík přivěje,ba právě tak, jako to tvá píseň učí,že travička se sama naseje.Nemožno každému snad ptáku zpívat,nemožno při každém snad v lásce dlívat —a lichá láska – ta tě věru zmučí!Snad vyplakala bys svých očí zářia krása odmokla by z tvojich tváří.Až matka tvá se s tebou rozžehná,ať pod věncem tě ještě zažehná! —
Při přástkách jsem já hocha poznala,on nosíval mně pěkně svité kytkya krásné pentle, na nich průpovídky,bych si je dala kolem kužele —já jsem mu srdce svoje zadalaa měla hodného tak manžele,že láska naše nikdy nevybledla.
Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla —i dvěma rubáš – ach ba také jemu —až umru, položte mne, děti, k němu,ať dostane se lásky bílé lebce!
Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti —kde jste, mé děti? Do uší smrť šepce!Nuž modlete se – bába vám už zesne —ach – modlete se, bůh mne hříchů sprostí —staň, bože, vůle tvá se přesvatá!—“
A nazpět bába na své lože sklesne —hodiny hrknou – bije devátá.
O Šimonu Lomnickém
I.
Byl pozdní podzim, doba umírání,to doba smutných vidů, divných slechů,kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,by neutuhla v mrazném zimním dechu.Aj hora zpustlá teď a hlína holáa hnědá jako rozkopané hroby,a němý obraz hory žalně voláty duše květův z jarní zašlé doby.Z hor vichr – ledový jak ženská pýchaa ostrý, zlých jak posměch – v kraje vějea pere v les, až každá haluz vzdycháa každý list se svadlý třesně chvěje. —Však za nedlouho háj se ve smrť vesnía zbude lístek leda osamělý,jak pamětník té krásné, loňské vesny,jak národ starý, v zvycích zkamenělý.
List červená se studem, sláb že zmírá,a červená se, by snad sklamal děti, —on spadne, – divý vichr lístky sbíráa v běsném spěchu s nimi k proudu letí.Co sen, co den teď lístek s řekou plove,to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,a teď svou vodu čeří vlnky v novéjak by se před svým vlastním chladem chvěla.Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,vždyť kolo lidských dějin dále spěje; —nechť zmdlená hlava do hrobu se klonívždyť umřiť musíme, – co je nám po ní! —
II.
Jak divno, když se večer k zemi sklání,a k dílně dějův, k lidnatému městu,tu chytrý k hloupým radovánkám hledá cestu,a hloupý v moudrém, rodinném se kruhu chrání.A řeka, jež se z rána odmlčela —ten němý věštec – nově zahučela:vždyť zvěsty svoje v noční klid ted šumí,snad měšťák přírodě teď spíše porozumí.Juž vítr večerní zde vlnky smutí,a večerní nám nese zpomínání;že s zpomínáním též zapomenutí,to jediné nám slabou hlavu chrání. —
Juž skoro tma a most je osamělý,zde onde jenom uzříš ještě chůdce —aj, což jste, lidé milí, zapomnělidát malý peníz pro starého hudce?Ten chuďas posud na mostě zde sedí,a hlavu kloní, k černé zemi hledí,a ruka jeho, ač se stářím chvěje,přec struně lahodí a struna pěje.Však jímá podivně starcova podoba,jak na nynější věk zašlosti žaloba.Ten bílý vlas,– ten slabý hlas,ta stará krev – podzimní čas,a v obličeji známé štěstí hroby —ten hudec viděl jistě lepší doby!
Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí,a divuplné písně ze strun loudí,tím divnější, že žádný – žádný neví,proč píseň mocně každé srdce jímá,že celé srdce v strunách kusých dřímá,že zmařený se život v písni jeví.Zpěv oř je raněný, je růže tklivá,to růže, krví lidskou zbrocená,je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá,však smutkem dlouhým dávno skrocená.A pěvec podivnou svou píseň hude, —„že srdcí málo, dost však lidí všude,“a dále píseň strunami se vine, —„že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“a tón se v tónu třesným zvukem míhá —„že dnové zvolna, rychle rok ubíhá!“
III.
Proč jsi tu strunu, starče, zaklínal,by vzdech se její v skřeky přepínal?vždyť, není srdcem, které v prsou žije,a stálý snáší žal a stále bije!Teď struna praskla – ruce slabé, svislévíc struny nedrží u písní porotě,a najdou-li se ještě dobré mysledaň neplatí víc hudci, platí slepotě.
Ba slepým chuďas! Vyřknul jsem ta slova,a s nimi veliké to neštěstí,jež bájné světy ve svém lůně chová,snad světy nejmocnějších bolestí.O hrůzná moc, jež v hlavě slepce hostía v tváře ryje známky dětinskosti,jíž mysl stává se jak dětská bludná,a každá myšlénka – bludička svůdná.O věčná noc a polovičné žití,v něž jenom měsíc bledý mrtvě svítía slepci slouží, jak ta mrtvola,jež hrá dle báje živým do kola.