Muž ovšem hledí pozděj střízlivě,co z pěkných snů těch ještě na živě,a třeba srdce v prsou až se třese, —vždyť svět to dí, že muž vše mužně snese!A proč by nesnes’? Dávno pochovaliti dobří lidé dobu svatební,kde ještě les, květ, láska těšívaly;ty květy svili věnce v pohřební,ze stromů rakví pěkných nadělalia lásku do rakve pak uschovali. —
Čas dál se černou nocí k ránu valía s časem plyne sen ten lehký spolu,a stařec vidí, jak se mládí vzdálí,jak z jihu kráčí k lednatému polu.Zde bílé hory k výši postupují,že jich v své výši měsíc nepřehlídne,a ledy věčné starce obstupují, —on cítí, v žilách svraštělých jak krev mu stydne;však srdce starce mírné předc a klidné,ač přísná smrť zde kolem spočívá,ač místo květův hory pokrýváta sněhu poušť vždy stějně zářivá.A možná, že to srdce ještě plesá,když hora starci sníh svůj na šíj hází,když zmdlená hlava k prsoum chladným klesá,a divný mráz se po všech údech plazí.A větší klid se srdcem rozprostírá,čím tužší mráz ty švadle údy svírá, —a srdce po práci si odpočívá,jak potok, v podzim když svůj zpěv dozpívá. —
Juž ráno zde, a vichr od hor vějea vše se před tím dechem smutným chvěje,tak chladným, krev jak v žilách mrtvoly;tam pere v les, zde letí po poli,pod krokem jeho ztuhlá země praštía dechem jeho vlna v led se vraští.To nebe vysoké se k zemi sneslo,jak by svou mhlu co příkrov k zemi neslo,a mhlou to krásné slunce rudě planejak oko do krve až uplakané.
Jeník
I.
Naposled už zvony při mši zazvonily,naposled se lidé zbožně poklonili.Jedni poklekali ještě po hřbitovu,druzí pospíchali polem ku domovu —a ten mysliveček v kamizolce šedéčernooké děvče polní cestou vede. —
„Lituju tě věru, milý můj Jeníčku,poradím ti dobře, dej na velkou svíčku!“
„„Svěcená ta svíčka ovšem plamem hoří,ale moje srdce větší plamen moří;svěcená ta svíčka ovšem mnoho platí,ale moje bolesť víc se nevytratí!Černooké děvče se ‘mnou’ chodívalo,se ‘mnou’ za ruce se polem vodívalo.Cestičku jsem zoral, dělal jsem ji užší,abych blíž se tisknul k milované duši;drobné kamení jsem na cestičku házel,abych pomaloučku děvče doprovázeclass="underline" ztratila se láska drobném ve kamení —však mně nebohému pomoci víc není!“
II.
Trouby hrajou, chasa výská,myslivec si vesel zpívá —dveřmi tvář se bledá dívá,jak když k smrti se jí stýská.
„Hrejte, páni, lenit nechci,dá se vám sic do trub plíseň,zahrejte mi, vesele chcičerným očím zpívat píseň! —
Když jsi plela len,měla’s krásný sen —
jedna láska z hlavy vyšla,druhá do srdce zas přišlabyl to krásný sen!“
Trouby znějí—“Do kola!“myslivec zas zavolá.Bledá tvář se nedívá,z venku ale zaznívápíseň jako v umírání,jak by srdce šlo tam spát.„„Škoda toho milování,že netrvá do skonání,škoda nastokrát!””
III.
Měsíc zašel, byl už k tomu čas,zejtra se nám časně zase vrátí —kdo as řekne, když se láska tratí,že mu láska přijde zejtra zas ? —
Nestůj, hochu, při okénku,nevolej už svou milenku,popřej černým očím spánek:tvoje doby veseléulítly tak jak skřivánekz bílého by jetele! —
„Moje milá Bětuška,s věnečkem ve hlavě,byla jak ta beruškapři zelené trávě.
Roztomilé dívčinyvelké černé očijak ty černé maliny,když je rosa smočí!
Černé oči, tvrdě spíte,o mé lásce víc nevíte!černé oči jako trny,nejste více bez poskvrny —proč jste lásce výhost daly,když jste srdce ubodaly?
IV.
„V polním co dešti je krápějí,po cestičce je mých šlápějí —kolik je kostelů ve světě,tolikkrát byl jsem u děvčete!Kolik je ve světě klášterů,tolikkrát šel jsem k ní k večeru —kolik je po kraji kapliček,tolik mně dávala hubiček!
Kdybych byl klíče měl od nebe,nebyl bych z rána šel od tebe,nebyl bych lásku si pochoval,byl bych tě matičce dochoval!
Na hřbitov lásku svou ponesu,na hřbitov, černých tam do lesů.Vejdu tam malými dvířkami,zavřeny dvěma jsou klikami —jedna je pro panny bez věnce,druhá pro sklamané mládence.Zaleskne tolik se slziček,kolik je po hrobích traviček.Zlaté ty po nebi hvězdičkynapláčou studené rosičky:zelenou kytku že nasázel,žlutý že rozmarin vycházel!“
V.
Letí deštík po poliza ním stíny lehce —„Ach, že šírý mne ten světvíce těšit nechce!
Nač bych sadem chodila,když už stínu nemá,nač bych cestu šlapala,když už pro mne němá!
Růže moje vybledlás tváře opadává —druhý mne už opustil,první postonává!
Nepatřím víc matičce,nepatřím víc sobě —nevinnost má v kolíbce,mladosť má už v hrobě!“
VI.
„Kdo to klepe v pozdní noci,jde snad kněz nám ku pomoci?“
„„Vy mne po tak krátkém časuneznáte už podlé hlasu!Milá vašeho jsem syna,jeho smrtí jsem já vinna.Život jsem mu otrávila,o mladosť ho připravila.Musel se až k smrti soužit,jdu mu ku hodince sloužit.“„
„Mého syna vražednice,nemám místa pro vinnice!“
„„„Pusť ji ke mně, matko milá,snad už hříchy svoje smyla.Pověz ty mně, moje milá,čím jsi hříchy svoje myla?“‘„‘
„„Slzami jsem si je myla,předc jsem žalu nepozbyla!“„