Když se Rand podíval na asha’many, Luis Therin zaprskal, mrtvého muže v Randově hlavě však zajímala hlavně Merana. Jenom hlupák si myslí, že lva nebo ženu lze skutečně zkrotit.
Rand hlas podrážděně potlačil do tlumeného bzučení. Luis Therin sice mohl prorazit, ne však bez námahy. Rand popadl saidín a znovu spletl ochranu, aby Merana neslyšela jejich hlasy. Když opět propustil pravý zdroj, zvýšilo to jeho podráždění, sykot v hlavě, kapky vody dopadající na rudé uhlíky. Ozvěna šíleného, vzdáleného běsnění Luise Therina.
Merana stála za bariérou, kterou neviděla ani necítila, hlavu měla zdviženou a ruce sepjaté v pase, jako by měla přes lokty přehozený šátek. Aes Sedai až do konečků prstů u nohou. Pozorovala jej a kmenové náčelníky chladnýma očima, světle hnědýma, se žlutými tečkami. Moje sestry si vůbec neuvědomují, jak moc tě potřebujeme, řekla mu dnes ráno přímo v této místnosti, ale my všechny, které jsme přísahaly, uděláme všechno, o co požádáš, pokud to neporuší tři přísahy. Právě se probudil, když ji přivedla Sorilea. Ani jedné zřejmě vůbec nezáleželo na tom, že je ještě v županu a ze snídaně si ukousl jen jedno sousto. Mám nemálo zkušeností při vyjednávání a zprostředkování. Mě sestry mají jiné schopnosti. Dovol nám ti sloužit, jak jsme se zavázaly. Dovol mně sloužit. Potřebujeme tě, ty nás však také potřebuješ.
Všudypřítomná Alanna mu ležela uhnízděná v koutku mysli. Znovu plakala. Nechápal, proč pořád brečí. Zakázal jí k sobě přístup, pokud ji nezavolá, nebo opustit pokoj bez doprovodu Děv-sestrám, které odpřisáhly, že mu budou sloužit, našly včera v noci pokoje v paláci, kde na ně mohl dohlížet – ale od chvíle, kdy se s ním spojila, cítil slzy, slzy a syrový žal, jako by ji drásaly drápy. Občas slaběji, občas silněji, přesto to tam bylo pořád. Alanna mu také říkala, že potřebuje sestry, které mu daly slovo, nakonec na něj ječela, byla rudá jako rak a po tvářích se jí koulely slzy, než od něj doslova utekla pryč. A taky mluvila o službě, ačkoliv Rand pochyboval, že Meraniny současné úkoly jsou to, co měla jedna či druhá na mysli. Snad by jim měl pořídit nějakou livrej, aby jim to bylo jasné?
Kmenoví náčelníci se dívali, jak je Merana pozoruje. Jejich myšlenky neprozradilo ani zachvění víčka.
„Moudré vám řekly, kde Aes Sedai stojí,“ prohlásil Rand neomaleně. Sorilea mu sice říkala, že to vědí, ale nad slunce jasné to bylo až ve chvíli, kdy je nepřekvapilo, když uviděli, jak Merana posluhuje a klaní se. „Viděli jste, jak přináší podnos a nalívá vám čaj. Viděli jste ji, jak přichází a dělá, co jí řeknu. Jestli chcete, tak ji nechám zatancovat gigu.“ Přesvědčit Aiely, že není na konci vodítka Aes Sedai, byla ta nejpotřebnější služba, kterou mu mohla právě teď kterákoliv ze sester prokázat. Kdyby to bylo nutné, nechal by je gigu tancovat všechny.
Mandelain si upravil šedozelený klípec na pravém oku, jako to dělal vždycky, když si chtěl něco promyslet. Přes čelo zpod kožené klapky až do poloviny lysiny se mu táhla naběhlá jizva. Když konečně promluvil, mluvil téměř tak neomaleně jako Rand. „Někteří říkají, že Aes Sedai udělá cokoliv, aby dostala, co chce.“
Indirian svraštil husté bílé obočí a zašilhal do svého šálku. Na Aiela byl pouze průměrně vysoký, takže byl menší než Rand o půl dlaně, přesto všechno na něm vypadalo dlouhé. Horko Pustiny jako by rozpustilo každou přebytečnou unci masa a taky pár navíc. Lícní kosti mu ostře vyčnívaly a oči měl jako smaragdy zasazené v jeskyních. „Nerad mluvím o Aes Sedai.“ Jeho hluboký, zvučný hlas byl vždycky překvapením, vzhledem k jeho vyzáblému zevnějšku. „Co se stalo, stalo se. Ať to s nimi vyřídí moudré.“
„Lepší mluvit o shaidských psech,“ poznamenal Janwin mírně. Což bylo skoro stejně překvapivé, vzhledem k jeho zuřivé tváři. „Během několika měsíců, za necelého půl roku přinejhorším, bude každý Shaido mrtvý – nebo z něj bude gai’šain.“ To, že mluvil mírně, ještě neznamenalo, že takový je. Druzí dva kývli. Mandelain se dychtivě usmál.
Pořád nebyli přesvědčení. Shaidové byli udaným důvodem k této schůzce, a to, že nebyli nejdůležitější, neznamenalo, že nejsou důležití. Ne nedůležití – Shaidové už dělali potíže dost dlouho – jenom v jeho knize nebyli na stejné stránce jako Aes Sedai. Znamenali však problém. Tři kmeny, které se připojily k Timolanovým Miagomům, již byly u Rodovrahovy Dýky a mohly dokázat to, co Janwin říkal, jenže tu byli někteří, z nichž nebylo možné nadělat gai’šainy, ani je zabit. Někteří byli kritičtější než jiní. „Co s moudrými?“ zeptal se.
Na chvíli ztuhli. Dokonce ani Aes Sedai neuměly udělat tak nečitelný obličej jako Aielové. Postavit se jediné síle je neděsilo, aspoň ne tam, kde to bylo vidět. Aielové věřili, že před smrtí nikdo neuteče, a ani stovka rozzuřených Aes Sedai by nedokázala přinutit osamělého Aiela shrnout závoj, když už ho jednou zvedl. Avšak zjištění, že boje u Dumajských studní se zúčastnily i moudré, je zasáhlo, jako kdyby slunce vyšlo v noci a měsíc ve dne na krvavě rudé obloze.
„Sarinde mi pověděla, že skoro všechny moudré poběží s algai’d’siswai,“ prohlásil nakonec Indirian zdráhavě. Sarinde byla moudrá, která ho následovala od Rudých pramenů, kmenové držby Codarrů. Nebo možná „následovala“ nebyl správný výraz. Moudré to dělaly zřídka. V každém případě většina codarrských moudrých, a také shiandských a darynských, půjde na sever s oštěpy. „Shaidské moudré... vyřídí... moudré.“ Znechuceně zkřivil rty.
„Všechno se mění.“ Janwinův hlas byl ještě mírnější než obvykle. Věřil, ale nechtěl. Moudré účastnící se boje bylo porušením zvyklostí starých jako sami Aielové.
Mandelain odložil šálek s přehnanou opatrností. „Corehuin chce znovu vidět Jair, než sny skončí, a já taky.“ Jako Bael a Rhuark, také on měl dvě ženy. Ostatní kmenoví náčelníci měli po jedné, až na Timolana, ale ovdovělý náčelník nezůstával vdovcem dlouho. Moudré to zařídily. „Uvidí ještě někdo z nás znovu vycházet slunce nad Trojí zemí?“
„V to doufám,“ řekl Rand pomalu. Jako pluh obrací hlínu, tak on obrátí životy lidí, a vše, co bylo, pohltí oheň jeho očí. Válečné polnice budou znít při jeho krocích, krkavci se budou krmit při jeho slovech a on ponese korunu z mečů. Dračí proroctví dávala jen malou naději na cokoliv kromě vítězství nad Temným, a i na to jenom nepatrnou. Rhuideanské proroctví, aielské proroctví, říkalo, že je zničí. Kvůli němu se prohnala kmeny bezútěšnost a prastaré zvyky byly rvány na kusy. Dokonce i bez Aes Sedai nebylo divu, že někteří náčelníci přemítali, je-li správné jít za Randem al’Thorem, ať už má draky na předloktí nebo ne. „V to doufám.“
„Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Rande al’Thore,“ pozdravil Indirian.
Pak odešli. Rand tam seděl a mračil se do hrnku, v tmavé tekutině však žádné odpovědi nenašel. Nakonec odložil šálek na podnos a shrnul si rukávy. Merana na něj upírala oči, jako by se snažila vytáhnout jeho myšlenky. Taky působila krapet netrpělivě. Řekl jí, ať zůstane v rohu, pokud neuslyší hlasy. Nepochybně neviděla důvod, proč by neměla vyjít, když nyní byli náčelníci pryč. Vyjít a vykutat, co říkali.