Rand se zachvěl. Ne. Nevyprovokuje ho. Ať už to chtěla z jakéhokoliv důvodu, nedovolí jí to! „Zeptám se tě ještě jednou,“ řekl. Zvláštní, že mohl mít tak chladný hlas. V jeho nitru to žhnulo jako nejžhavější ohně saidínu. „Co chceš? Odpověz, nebo odejdi. Dveřmi nebo oknem, tvoje volba.“
Merana znovu začala mluvit a Cadsuane ji znovu umlčela, tentokrát mávla rukou, aniž by spustila zrak z Randa. „Abych tě viděla,“ řekla klidně. „Jsem ze zeleného adžah, ne z červeného, ale nosím šátek déle než kterákoliv ze žijících sester a čelila jsem většímu počtu mužů, kteří dokázali usměrňovat, než čtyři červené dohromady, možná i deset. Ne že bych je lovila, pochop, ale mám na ně nos.“ Ta žena jako by klidně vykládala, že jednou dvakrát za život byla na jarmarku. „Někteří bojovali do hořkého konce, kopali a ječeli, i když už byli odstínění a svázaní. Jiní brečeli a prosili, nabízeli zlato, cokoli, vlastní duši, aby nemuseli do Tar Valonu. Ještě další plakali úlevou, pokorní jako jehňátka, vděční, že s tím konečně skoncují. Světlo, pravda je, že nakonec brečeli všichni. Nakonec jim kromě slz nic jiného nezbyde.“
Horko uvnitř vybuchlo v záchvatu vzteku. Podnos a těžký čajník přeletěly místnost, s hromovou ranou rozbily zrcadlo a odrazily se zpátky ve spršce skla, ze zploštělého čajníku tekl čaj a podnos se točil na podlaze, ohnutý do pravého úhlu. Všichni kromě Cadsuane nadskočili. Rand seskočil ze stupínku a tiskl Dračí žezlo tak pevně, až ho z toho rozbolely klouby. „To mě má vyděsit?“ zavrčel. „Čekáš, že budu žebrat, nebo že budu vděčný? Že budu brečet? Aes Sedai, mohl bych sevřít ruku a rozdrtit vás.“ Ruka, kterou zvedl, se mu třásla vzteky. „Merana ví, proč bych měl. Jenom Světlo ví, proč to neudělám.“
Žena se dívala na otlučený čajový servis, jako by měla všechen čas na světě. „Teď víš,“ řekla nakonec, stále neochvějně klidná, „že znám tvou budoucnost a tvou přítomnost. Milost Světla není pro muže, který dokáže usměrňovat. Někteří to vidí a věří, že Světlo je těmto mužům odepřeno. Já ne. Už jsi začal slyšet hlasy?“
„Co tím myslíš?“ zeptal se pomalu. Cítil, jak Luis Therin poslouchá.
Svrbění se vrátilo a on málem usměrnil, ale stalo se jen to, že se čajník zvedl a doplul před Cadsuane, kde se otáčel ve vzduchu, jak si ho prohlížela. „Někteří muži, kteří dokážou usměrňovat, začnou slyšet hlasy.“ Mluvila téměř nepřítomně a mračila se na zploštělou zlatostříbrnou kouli. „Je to součást šílenství. Hlasy, které si s nimi povídají, říkají jim, co mají dělat.“ Čajník se zlehka snesl na podlahu u jejích nohou. „Slýcháš nějaké?“
Kupodivu se Dashiva chraptivě rozchechtal, ramena se mu třásla. Narishma si olízl rty. Doteď se té ženy možná nebál, nyní ji ale začal sledovat pozorně jako štíra.
„Já se budu ptát,“ ucedil Rand důrazně. „Pořád na to zapomínáš. Já jsem Drak Znovuzrozený.“ Ty jsi skutečný, viď? přemítal. Odpovědi se nedočkal. Luisi Therine? Není šílený, ten hlas byl skutečný, ne jeho představa. Není šílený. Náhlá touha se smát taky nepomohla.
Cadsuane si povzdechla. „Jsi mladý muž, který vcelku nemá ponětí, kam jde nebo proč, ani co ho čeká. Vypadáš přetažený. Snad bychom si měli promluvit, až se trochu uklidníš. Nemáš námitky, abych si na chvíli odvedla Meranu a Annouru? Už jsem je hezky dlouho neviděla.“
Rand na ni civěl s otevřenou pusou. Připluje si sem, urazí ho, vyhrožuje mu, nedbale ohlásí, že ví o hlasech v jeho hlavě, a se vším tím chce odejít a promluvit si s Meranou a Annourou? Je snad ona šílená? Od Luise Therina zatím žádná odpověď. Ten muž je skutečný. Je!
„Jdi pryč,“ řekl. „Jdi pryč a...“ Nebyl šílený. „Všichni vypadněte! Ven!“
Dashiva na něj zamrkal, naklonil mírně hlavu, potom pokrčil rameny a vydal se ke dveřím. Cadsuane se usmívala tak, až zpola čekal, že mu znovu řekne, jaký je hodný hoch, pak sebrala Meranu a Annouru a hnala je k Děvám, které si sundávaly závoje a ustaraně se mračily. Narishma se na něj taky díval, váhal, dokud mu Rand ostře nepokynul. Nakonec byli všichni pryč a on zůstal sám. Sám.
Křečovitě odhodil Dračí žezlo. Hlavice oštěpu se zabodla do opěradla jednoho křesla a zelené třásně se houpaly.
„Nejsem šílený,“ oznámil prázdné místnosti. Luis Therin mu říkal věci. Bez hlasu toho mrtvého by se z Galininy truhlice nikdy nedokázal osvobodit. Ale používal jedinou sílu dřív, než ten hlas uslyšel. Přišel na to, jak přivolat blesk a vrhat oheň a vytvořit něco, co zabilo stovky trolloků. Ale možná to byl Luis Therin, jako ty vzpomínky na lezení po stromech ve švestkovém sadě, na cestu do síně Služebníků a tucet dalších, které se mu objevovaly. A možná si všechny ty vzpomínky vymýšlel, šílené sny šílené mysli, stejně jako ten hlas.
Uvědomil si, že přechází sem a tam a nemůže přestat. Měl pocit, že se musí pohybovat, jinak si v křečích potrhá svaly. „Nejsem šílený,“ funěl. Ještě ne. „Nejsem –“ Prudce se otočil po zvuku otevíraných dveří doufaje, že přichází Min.
Byla to zase Riallin, podpírající malou rozložitou ženu v tmavomodrých šatech se silně prošedivělými šaty a obyčejným obličejem. Tvář měla ztrhanou, oči zarudlé.
Chtěl jim říci, ať odejdou a nechají ho samotného. Samotného. Byl sám? Byl Luis Therin jen sen? Kdyby ho tak nechaly... Idrien Tarsinová byla hlavou školy, kterou tady v Cairhienu založil, žena tak praktická, že podle něj nejspíš nevěřila ani v jedinou sílu, protože ji neviděla ani se jí nemohla dotknout. Co ji mohlo dostat do tohohle stavu?
Přiměl se k ní přistoupit. Šílený nešílený, sám nesám, nebyl tu nikdo jiný, aby udělal, co je třeba. Dokonce ani tuhle maličkost. Povinnost těžší než hora. „Co se děje?“ zeptal se, jak nejmírněji dokázal.
Idrien se náhle rozeštkala, doklopýtala k němu a zhroutila se mu na prsa. Když jí konečně bylo rozumět a vypověděla svůj příběh, bylo mu do pláče taky.
19
Diamanty a hvězdy
Merana šla, jak nejblíž se odvážila, za Cadsuane a na jazyku ji pálila stovka otázek, ale Cadsuane nebyla žena, kterou by mohla zatahat jen tak za rukáv. Ona sama se rozhodovala, koho si všimne a kdy. Annoura také zachovávala mlčení, spolu šly za patami Cadsuane palácovými chodbami a dolů po schodech, zprvu mramorových, pak z prostého tmavého kamene. Merana si se šedou sestrou vyměnila pohled a pocítila bodnutí. Druhou ženu neznala, ale Annoura měla zatvrzelý výraz holčičky na cestě za správkyní novicek, která je odhodlaná být odvážná. Jenže ony nebyly mladší novicky. Nebyly děti. Merana otevřela ústa – a zavřela je. Zastrašená poskakujícím šedým uzlem před sebou, z něhož visely měsíčky, hvězdičky, ptáčci a rybičky. Cadsuane byla... Cadsuane.
Merana se s ní již jednou setkala, nebo jí alespoň naslouchala, a Cadsuane k ní promluvila, když byla mladší novicka. Sestry ze všech adžah přicházely za touto ženou naplněné bázní, kterou nemohly skrýt. Kdysi byla Cadsuane Melaidhrin vzorem, podle něhož byl posuzován každý nový zápis do knih mladších novicek. Až do časů Elain z Trakandů nepřišla za jejího života do Bílé věže žena, jež by se tomuto vzoru vyrovnala, natož aby jej překonala. V mnoha směrech taková, jako ona, nechodila mezi Aes Sedai po tisíc let. Odmítnout zvolení za přísedící bylo neslýchané, přesto se povídalo, že ona odmítla, přinejmenším dvakrát. Vyprávělo se, že odvrhla také povýšení na hlavu šedého adžah. Říkalo se, že jednou zmizela z Věže na deset let, neboť ji sněmovna chtěla pozvednout na novou amyrlin. Ne že by v Tar Valonu strávila byť den navíc, než bylo nezbytně nutné. O Cadsuane se ve Věži dozvídali příběhy, jež sestry poslouchaly s otevřenou pusou, dobrodružství, při nichž se ty, které snily o šátku, třásly. Skončí jako legenda mezi Aes Sedai. Pokud jí již nebyla.