Merana šátek nosila přes pětadvacet let v době, kdy Cadsuane ohlásila, že odchází na odpočinek, vlasy měla šedé, a všichni předpokládali, že je již dávno mrtvá, když po dalších pětadvaceti letech vypukla aielská válka, ale neuplynuly ani tři měsíce bojů a ona se objevila v doprovodu dvou strážců, jimž sice chybělo dost zubů, přesto byli stále tvrdí jako železo. Povídalo se, že Cadsuane měla za ta léta víc strážců než mnoho sester střevíců. Poté, co se Aielové stáhli od Tar Valonu, znovu odešla na odpočinek, ale někteří tvrdili, a docela vážně, že Cadsuane nezemře, dokud bude ve světě zbývat aspoň jiskřička dobrodružství.
A právě takové nesmysly plácají mladší novicky, připomněla si důrazně Merana. Dokonce i my nakonec zemřeme. Přesto Cadsuane byla stále Cadsuane. A nebyla-li jednou z těch sester, které se objevily ve městě poté, co byl lapen al’Thor, dneska večer slunce nezapadne. Merana zvedla ruce, aby si upravila šátek, a uvědomila si, že ho má pověšený na kolíčku ve svém pokoji. Směšné. Nepotřebovala si připomínat, kdo je. Kdyby to aspoň byla některá jiná než Cadsuane...
V boční chodbě stály dvě moudré a dívaly se, jak procházejí kolem, sledovaly je chladné světlé oči v kamenných tvářích pod tmavými šátky. Edarra a Leyn. Obě mohly usměrňovat a docela silně. Kdyby jako dívky odešly do Věže, mohly se pozvednout hodně vysoko. Cadsuane kolem prošla, aniž by si všímala nesouhlasu divoženek. Annoura si však všimla, zamračila se a zabručela, tenké cůpky se zakývaly, jak pohodila hlavou. Merana upírala oči do dlažby.
Je nepochybné, že nyní připadne jí, aby Cadsuane vysvětlila ten... kompromis... který včera v noci uzavřely s moudrými, než ji s ostatními přivedly do paláce. Annoura to nevěděla – ona se toho nezúčastnila – a Merana měla jen malou naději, že se objeví Rafela nebo Verin či kterákoliv jiná sestra, jíž by mohla tuto povinnost nějak podstrčit. Byl to kompromis, jistým způsobem, a možná ten nejlepší, jaký se za daných okolností dal očekávat, ona však silně pochybovala, že to Cadsuane uvidí taky tak. Přála si, aby ji o tom nemusela přesvědčovat právě ona. Lepší bylo měsíc nalévat čaj těm zatraceným mužským. Přála si, aby si před mladým al’Thorem tak nepustila pusu na špacír. Vědět, proč ji přinutil podávat čaj, nebylo žádným balzámem na to, že jí sebral každou výhodu, kterou tím mohla získat. Raději by si myslela, že uvízla v nějakém z těch vírů, které ta’veren vytvářejí ve vzoru, než věřila, že ji oči mladého muže, jako leštěné modrošedé drahokamy, přiměly blekotat z čirého strachu, ale ať tak nebo tak, položila mu veškeré výhody na talíř. Kéž by...
Přání byla pro děti. Vyjednala bezpočet smluv, z nichž mnohé skutečně dokázaly to, co bylo zamýšleno. Ukončila tři války a zarazila další dva tucty dřív, než vůbec začaly, čelila králům, královnám a generálům a donutila je pochopit, co je rozumné. Přesto... Slíbila si, že nevysloví jedinou stížnost, bez ohledu na to, jak často ji ten chlap donutí hrát komornou, pokud se za dalším rohem vynoří Seonid nebo Masuri nebo Faeldrin nebo kterákoliv jiná. Světlo! Kdyby jen mohla zamrkat a zjistit, že všechno, co se stalo od odchodu ze Salidaru, byl jenom ošklivý sen.
Kupodivu je Cadsuane vedla rovnou do malého pokojíku, kde přebývaly Kiruna s Berou, hluboko v útrobách paláce. Kde bydleli sluhové. Úzké okénko zasazené vysoko, nicméně v úrovni dlažby na nádvoří venku, dovnitř vpouštělo něco málo světla, místnůstka však vypadala tmavá. Na kolíčcích na zdi tu visely pláště, sedlové brašny a několikery šaty, omítka byla zažloutlá a popraskaná. Holou dřevěnou podlahu kazily rýhy, i když byla zřejmá snaha je zarovnat. V jednom rohu stál otlučený kulatý stoleček a v druhém stejně otlučený stojan s otřískaným umyvadlem a džbánem. Merana si prohlédla malou postel. Nevypadala o moc užší než ta, o kterou se ona musela dělit se Seonid a Masuri, v pokojíku o kus dál v chodbě, který byl sice tak o krok na všechny strany větší, rozhodně však nebyl určen pro tři osoby. Coiren a ostatní, které stále ještě drželi v aielských stanech, na tom jako vězeňkyně nejspíš byly mnohem lépe.
Bera ani Kiruna tu nebyly, ale Daigian ano. Daigian byla baculatá bledá žena se stříbrným řetízkem v dlouhých černých vlasech, z něhož jí na čele visel kulatý měsíční kámen. Na tmavých cairhienských šatech měla čtyři tenké barevné proužky na živůtku a na sukni si přidala pruhy v bílé za své adžah. Mladší dcera jednoho z menších rodů, vždycky Meraně připomínala tokajícího holuba. Když Cadsuane vstoupila, Daigian se vyčkávavě postavila na špičky.
V místnosti byla jen jedna židle, vlastně spíš stolička, s ubohým opěradlem. Cadsuane se posadila a povzdechla si. „Čaj, prosím. Dva loky toho, co naléval ten kluk, a mohla bych používat svůj jazyk jako podrážku.“
Daigian okamžitě obklopila záře saidaru, byť slabá, a ze stolu se zvedl omlácený cínový čajník. Prameny ohně ohřály vodu a Daigian zatím otevřela malou, mosazí obitou čajovou truhličku.
Jelikož nebylo kam jinam se posadit, Merana se uhnízdila na posteli, upravila si suknice a posunula hrbolatý slamník, přičemž se snažila uspořádat si myšlenky. Z tohohle se docela dobře mohlo vyklubat nejdůležitější vyjednávání, jakého se kdy zúčastnila. Po chvíli se k ní připojila Annoura, usadila se na růžku slamníku. „Z tvé přítomnosti, Merano, soudím,“ promluvila náhle Cadsuane, „že příběhy o tom, jak se ten chlapec podvolil Elaidě, nejsou pravda. Netvař se tak překvapeně, dítě. Copak sis myslela, že nevím o tvém... spojení?“ Dodala tomu slovu takový přízvuk, že znělo jako vojácká nadávka. „A ty, Annouro?“
„Já jsem tady, jenom abych radila Berelain, i když je pravda, že ona se na mou radu vykašlala a přišla sem.“ Taraboňanka měla vztyčenou hlavu a sebevědomý hlas. Ale palce si třela, co to jen šlo. Jestli byla tak průhledná, u vyjednávacího stolu by si rozhodně nevedla nejlíp. „S tím ostatním,“ dodala opatrně, „jsem se ještě nerozhodla.“
„Moudré rozhodnutí,“ zamručela Cadsuane, s významným pohledem upřeným na Meranu. „Zdá se, že v posledních pár letech příliš mnoho sester zapomnělo, že mají mozek anebo diskrétnost. Bývaly doby, kdy Aes Sedai docházely k rozhodnutí po klidném zvážení problému, a nejdůležitějším hlediskem bylo dobro Věže. Jenom si vzpomeň, co dostala ta Sancheovic holka za to, že se pletla do al’Thorových věcí, Annouro. Moc se přiblížíš ke kovářské výhni a můžeš se ošklivě popálit.“
Merana zvedla bradu a protahovala si krk, aby uvolnila napětí. Uvědomila si, co dělá, a nechala toho. Ta žena nestála zas tak vysoko nad ní. Vážně ne. Jen výš než všechny ostatní sestry. „Smím-li se zeptat...“ příliš nesmělé, ale horší přestat a začínat znova, „...jaké máš záměry, Cadsuane?“ Snažila se uchovat si důstojnost. „Je zřejmé, že ses... držela stranou... až doteď. Proč ses rozhodla... přijít... za al’Thorem právě teď? Chovala ses k němu... dost nediplomaticky.“