„Stejně dobře jsi mu mohla vrazit pár facek,“ přisadila si Annoura a Merana zrudla. Z nich dvou by měla mít Annoura s Cadsuane větší problémy, ale ona nekoktala a nehledala slova.
Cadsuane zakroutila hlavou, jak je litovala. „Jestli chcete vědět, co muž udělá, strčte do něho ze strany, odkud to nečeká. V tom chlapci je, myslím, dobrý kov, ale bude dělat potíže.“ Sepjala prsty, zadívala se přes ně na stěnu a zahloubala se. „Má v sobě vztek, že by spálil svět, a drží se jen o vlásek. Když ho příliš vyvedete z rovnováhy... Pche! Al’Thor není ještě zdaleka tak tvrdý jako Logain Ablar nebo Mazrim Taim, ale obávám se, že s ním je stokrát horší pořízení.“ Když Merana uslyšela tahle tři jména, přilepil se jí jazyk na patro.
„Ty jsi viděla Logaina i Taima?“ vyhrkla vykulená Annoura. „Taim, jak jsem slyšela, jde za al’Thorem.“ Meraně se podařilo spolknout úlevný povzdech. Příběhy o Dumajských studnách ještě neměly čas se rozšířit. K tomu ale dojde.
„Taky mám uši a slyším, co se povídá v ulicích, Annouro,“ ucedila Cadsuane zatrpkle. „I když bych si přála, aby ne, vzhledem k tomu, co jsem slyšela o těch dvou. Celá moje práce vyletěla komínem, aby se to vyřídilo. Práce dalších taky, ale já udělala svůj díl. A pak jsou tu ti černokabátníci, ti asha’mani.“ Vzala si od Daigian hrnek, mile se usmála a zamumlala díky. Bílá s kulatými tvářemi byla připravená udělat pukrle, i když jenom couvla do rohu a složila ruce. Byla mladší i přijatou novickou déle než kterákoliv sestra za velmi dlouhou dobu, málem jí nedovolily zůstat ve Věži, prsten získala jen o fous a šátek o vlásek. Daigian se v přítomnosti jiných sester vždycky držela v pozadí.
Cadsuane foukala do hrnku a pokračovala, náhle mile žvatlala. „Byl to Logain, v podstatě se mi dostal na práh a já musela opustit svoje růže. Pche! I pranice na ovčím jarmarku by mě od těch Světlem prokletých kytek odlákala. Jaký má smysl, když používáte jedinou sílu, ale děláte to bez ní, a vyroste vám deset tisíc trnů na každý – Pche! Vlastně mě napadlo, že složím přísahu jako hledač rohu, pokud by mi to dovolila rada devíti. Ale. Trvalo to hezkých pár měsíců, ta honička na Logaina, ale když jsme ho chytily, cesta s ním do Tar Valonu byla asi stejně lákavá jako ty růže. Trochu jsem se toulala, abych se podívala, co se dá najít, možná nového strážce, i když na to už je asi trochu pozdě, pokud mám být k tomu muži poctivá. Pak jsem se doslechla o Taimovi a jela jsem do Saldeie, jak nejrychleji to šlo. Neexistuje větší vzrušení než muž, který dokáže usměrňovat.“ Náhle jí hlas i pohled ztvrdly. „Zúčastnila se některá z vás těch... hrůz... těsně po skončení aielské války?“
Merana sebou proti své vůli překvapeně trhla. Oči druhé ženy vypovídaly o popravčím špalku a katově sekeře. „Jaké hrůzy? Nevím, o čem to mluvíš.“
Ten obviňující zamračený pohled zasáhl Annouru tak tvrdě, že málem spadla z postele. „Aielská válka?“ zafuněla a snažila se vzpamatovat. „Léta po ní jsem strávila tím, že jsem se snažila zařídit, aby Velká koalice bylo víc než jenom jméno.“
Merana se po Annouře podívala s velkým zájmem. Hodně šedých adžah pobíhalo po válce z jednoho hlavního města do druhého v marné snaze udržet spojenectví, které se vytvořilo proti Aielům, ale ona netušila, že se toho zúčastnila i Annoura. Pokud ano, tak nemohla být zas tak špatná vyjednavačka. „Já taky,“ prohlásila. Důstojnost. Od chvíle, kdy se vydala z Caemlynu za al’Thorem, příliš jí nezískala. Těch pár výškrabků, které jí ještě zbývaly, byly příliš drahocenné, aby je ztratila. Promluvila klidným, pevným hlasem. „Jaké hrůzy máš na mysli, Cadsuane?“
Šedovlasá žena její otázku prostě přešla mávnutím ruky, jako by to nikdy nevyslovila.
Meranu napadlo, jestli snad Cadsuane přichází o rozum. Ještě nikdy neslyšela, že by se to stalo sestře, ale většina Aes Sedai odcházela na sklonku života do ústraní, daleko od lstí a bouří, které poznaly pouze sestry. Dost často odcházely co nejdál ode všech. Kdo mohl vědět, co se s nimi stane před koncem? Jeden pohled do jasných, vyrovnaných očí, které na ni hleděly nad hrnkem s čajem, jí takové představy rychle vyhnal z hlavy. No, asi dvacet let hrůz, ať to bylo cokoliv, se rozhodně ani zdaleka nerovnalo tomu, čemu svět čelil nyní. A Cadsuane pořád neodpověděla na její původní otázky. Co zamýšlí? A proč teď?
Než se mohla Merana znovu zeptat, otevřely se dveře a Corele Hovian, chlapecky štíhlá žlutá s hustým černým obočím a kšticí havraních vlasů, díky nimž vypadala dost divoce bez ohledu na to, jak úhledně se oblékala, a ona se vždycky oblékala jako na venkovskou tancovačku, se spoustou výšivek na rukávech a živůtku a po stranách sukně, dovnitř nahnala Beru a Kirunu. Teď tu skoro nebylo k hnutí. Corele se vždycky tvářila pobaveně, ať se stalo cokoliv, teď se však zeširoka usmívala, něco mezi nevírou a otevřeným smíchem. Kiruna mrkala, tvář měla ztuhlou nadutostí, a Bera zuřila, ústa měla stisknutá a čelo svraštělé. Dokud neuviděly Cadsuane. Merana usoudila, že pro ně to muselo být, jako by se ocitly tváří v tvář Alind Dyfelle nebo Sevlaně Meseau nebo dokonce Mabriam en Shereed. Oči jim vylézaly z důlků. Kiruně spadla brada.
„Myslela jsem, že jsi mrtvá,“ vydechla Bera.
Cadsuane si podrážděně odfrkla. „Tohle už mě začíná unavovat. Příští imbecil, od kterého tohle uslyším, bude týden brečet.“ Annoura si začala prohlížet své střevíčky.
„Neuhádneš, kde jsem tyhle dvě našla,“ pronesla Corele svým zpěvným murandským přízvukem. Poklepala si z boku na svůj pršák, jako to dělala, když chtěla říci nějaký vtip nebo to, co za vtip považovala. Beře se na tvářích objevily barevné skvrny a Kiruně ještě větší. „Tady Bera seděla pokorná jako myška pod dohledem půl tuctu těch aielských divoženek, které mi řekly, drzé, že bys nevěřila, že se mnou nemůže jít, dokud Sorilea – ohó, ta ženská je teda semetrika, že bys z toho dostala noční můry, to teda jo – že si Beru nemůžu odvést, dokud Sorilea nedokončí soukromý pokec s druhou učednicí. Tady naším drahouškem Kirunou.“
Už to nebyly skvrny, Kiruna a Bera zrudly až po kořínky vlasů a odmítaly se ostatním podívat do očí. Zírala na ně dokonce i Daigian.
Merana cítila úlevu v nádherných vlnách. Ona nebude muset vysvětlovat, jak si moudré vyložily ty příšerné al’Thorovy rozkazy, že je mají sestry poslouchat. Nebyly skutečné učednice. Nedostávaly samozřejmě žádné lekce. Čemu by mohla velká banda divoženek a navíc divošek naučit Aes Sedai? Moudré prostě jenom rády věděly, kam každý patří. Jenom? Bera nebo Kiruna by mohly vykládat, jak se al’Thor smál – smál! – a řekl, že pro něj to neznamená žádný rozdíl a že čeká, že budou poslušnými žačkami. Ohnout hřbet nebylo pro žádnou snadné, a nejméně pro Kirunu.
Přesto Cadsuane žádné vysvětlování nepožadovala. „Očekávala jsem psí žrádlo,“ procedila suše, „ale ne kýbl pomyjí. Podívám se, jestli to chápu správně. Vy děti, které jste se vzbouřily proti právoplatně povýšené amyrlin, jste se nyní nějak spojily s tím malým al’Thorem, a jestliže posloucháte rozkazy od těch aielských ženských, tak nejspíš i od něj.“ Zavrčela tak znechuceně, jako by měla plnou pusu shnilých švestek. Potřásla hlavou a zadívala se do hrnku, pak zase upřela oči na dvojici žen. „No, to je více méně zrada, že? Sněmovna vás může nechat jako pokání klečet až do Tarmon Gai’donu, ale hlavy vám můžou setnout jenom jednou. Co ten zbytek tam v aielském táboře? Soudím, že jsou všechny od Elaidy. Ony se taky... nechávají zaučovat? Žádnou z nás nepustily dál než k první řadě stanů. Tihle Aielové zřejmě Aes Sedai nijak nemilují.“