„Já nevím, Cadsuane,“ odpověděla Kiruna tak rudá ve tváři, až to vypadalo, že chytí plamenem. „Drží nás odděleně.“ Merana vykulila oči. Ještě nikdy neslyšela Kirunu mluvit tak poddajně.
Bera, na druhou stranu, se zhluboka nadechla. Už stála zpříma, přesto to vypadalo, že se narovnává v očekávání nepříjemného úkolu. „Elaida není –“ začala ohnivě.
„Elaida je příliš ctižádostivá, jak jsem pochopila,“ přerušila ji Cadsuane a předklonila se tak náhle, že Merana a Annoura couvly na posteli, ačkoliv se na ně vůbec nedívala, „a mohla by způsobit katastrofu, ale pořád je amyrlin, pozvednutá věžovou sněmovnou v naprostém souladu se zákony Věže.“
„Jestli je Elaida právoplatnou amyrlin, tak proč jsi neuposlechla jejího rozkazu k návratu?“ Jediné, co prozrazovalo Beřin neklid, byly její nehybné ruce na sukních. Jenom díky značnému úsilí nemačkala látku ani ji neuhlazovala.
„Takže jedna z vás má aspoň jakous takous páteř.“ Cadsuane se tiše zasmála, ale v očích žádné veselí neměla. Opřela se a napila se čaje. „Teď se posaďte. Mám pro vás mnoho otázek.“
Merana a Annoura vstaly a nabídly svá místa na posteli, ale Kiruna prostě jen stála a ustaraně na Cadsuane civěla. Bera mrkla na přítelkyni a zavrtěla hlavou. Corele vyvrátila modré oči a z nějakého důvodu se široce křenila, ale Cadsuane to zřejmě nevadilo.
„Polovina řečí, co jsem slyšela,“ začala, „se týká toho, že Zaprodanci jsou volní. Se vším ostatním to je těžko překvapivé, ale máte nějaký skutečný důkaz pro, nebo proti?“
Zanedlouho byla Merana ráda, že ještě sedí. Zanedlouho věděla, jak se cítí prádlo, když prochází mandlem. Cadsuane kladla všechny otázky, přeskakovala z jednoho tématu na druhé, takže nikdo nevěděl, co přijde jako další. Corele zůstávala klidná, jen se tu a tam zachechtala nebo potřásla hlavou, a Daigian, samozřejmě, neudělala ani to. Merana to schytala nejhůř spolu s Berou a Kirunou, Annoura však taky nezůstala ušetřena. Pokaždé, když se Berelainina rádkyně uvolnila, myslíc, že je z toho venku, Cadsuane ji znovu popíchla.
Ta ženská chtěla vědět úplně všechno, od toho, jakou má malý al’Thor autoritu u Aielů, přes to, proč paní vln Mořského národa kotví na řece, jestli je Moirain skutečně mrtvá, zda ten kluk opravdu znovu objevil cestování, po to, jestli se s ním Berelain vyspala nebo to hodlá udělat. Co si Cadsuane myslela o odpovědích se nedalo odhadnout, jenom jednou, když zjistila, že se Alanna spojila s al’Thorem a jak. Stiskla rty a zamračeným pohledem málem vyvrtala díru do zdi, ale zatímco všechny ostatní se tvářily znechuceně, Merana myslela na to, jak Cadsuane říká, že by si taky mohla vzít dalšího strážce.
Odpověď neznaly příliš často, aby se to Cadsuane líbilo, ale říci, že nevědí, Cadsuaninu chuť neutišilo. Vyžadovala každý kousíček a částečku, kterou věděly, i kdyby ani nevěděly, že to vědí. Něco málo se jim podařilo nechat si pro sebe, většinu toho, co bylo třeba uchovat v tajnosti, přesto vyšlo na světlo pár překvapivých věcí, některé velmi překvapivé, dokonce i od Annoury, která, jak se ukázalo, dostávala od Berelain podrobné dopisy skoro ode dne, kdy to děvče vyjelo na sever. Cadsuane požadovala odpovědi, sama však žádné nedávala, a to Meraně dělalo starosti. Dívala se, jak se vyslýchané ženy tváří stále zarputileji, vyhýbavěji a omluvněji, a napadlo ji, jestli se taky tváří podobně.
„Cadsuane.“ Musela se víc snažit. „Cadsuane, proč ses rozhodla o něj zajímat právě teď?“ Neuhýbavý pohled se upřel do jejích očí, pak Cadsuane obrátila pozornost na Beru a Kirunu.
„Takže se jim skutečně podařilo unést ho přímo z paláce,“ řekla šedovlasá žena a natáhla prázdný hrnek, aby jí ho Daigian dolila. Nikomu jinému čaj nabídnut nebyl. Cadsuanin výraz a tón byly tak neutrální, až si chtěla Merana rvát vlasy. Al’Thora nepotěší, jestli zjistí, že Kiruna promluvila o únosu, jakkoliv neuváženě. Cadsuane použila každé uklouznutí k tomu, aby vypáčila víc, než chtěly ženy prozradit. Alespoň že navenek nepronikly podrobnosti o tom, jak s ním zacházely. Dal jasně najevo, jak nelibě ponese, pokud se to stane. Merana děkovala Světlu, že ta žena nezůstávala u jednoho tématu příliš dlouho.
„Jste si jisté, že to byl Taim? A jste si jisté, že ti černokabátníci nepřijeli na koních?“ Bera odpovídala váhavě a Kiruna mrzutě. Byly si jisté, jak jen to bylo možné. Nikdo skutečně neviděl asha’many přicházet či odcházet a tu... díru... která je tam všechny přivedla, mohl udělat al’Thor. Což ji samozřejmě vůbec neuspokojilo.
„Myslete! Už nejste hloupé holky, nebo byste neměly být. Pche! Něčeho jste si všimnout musely.“
Meraně bylo špatně. Ona a ostatní strávily půlku noci tím, že se dohadovaly, co přesně jejich přísaha znamená, než se shodly, že znamená přesně to, co řekly, a nejsou v ní žádné díry, kterými by mohly vyklouznout. Nakonec dokonce i Kiruna připustila, že musejí al’Thora bránit a podporovat, stejně jako ho poslouchat, že není dovoleno ani v nejmenším stát stranou. Co to mohlo znamenat, až přijde na Elaidu a sestry jí věrné, nikomu ani nedělalo starosti. Aspoň to žádná nepřiznala. Už to, k čemu se rozhodly, bylo dostatečně ohromující. Ale Meranu napadlo, jestli si Bera a Kiruna skutečně uvědomily to, co ona. Mohly docela dobře stát proti legendě, nemluvě o tom, které sestry kromě Corele a Daigian se ještě rozhodly jít za ní. Horší... Cadsuane na chvíli spočinula pohledem na ní, nic neprozrazovala, všechno požadovala. Horší, Merana si byla jistá, že Cadsuane tohle všechno sama dobře ví.
Spěchajíc palácovými chodbami si Min nevšímala pozdravů půl tuctu Děv, které znala, prostě kolem nich beze slova proklusala a ani ji nenapadlo, že je hrubá. V botách na podpatcích nebylo klusání zrovna jednoduché. A takové hlouposti ženy dělají kvůli mužům! Ne že by ji Rand požádal, aby takové boty nosila, ale když si je poprvé obula, majíc na mysli jej, viděla jeho úsměv. Líbily se mu. Světlo, co to provádí, myslet na střevíce! Nikdy neměla chodit do Colavaeřiných komnat. Otřásla se a potlačila neprolité slzy a rozběhla se.
Jako obvykle dřepělo na patách vedle vysokých dveří se vsazenými vycházejícími slunci ze zlata několik Děv. Šujy jim visely na ramenou a oštěpy měly položené přes kolena, přesto na nich nebylo nic nedbalého. Byli to levharti čekající, až budou mít něco na zabití. Děvy obvykle Min vyváděly z míry i přes to, jak byly přátelské. Dneska by jí bylo jedno, i kdyby byly zahalené.
„Má ohavnou náladu,“ varovala ji Riallin, ale nesnažila se ji zastavit. Min byla jednou z mála, koho k Randovi pouštěly bez ohlášení. Urovnala si kabátec a snažila se uklidnit. Nebyla si jistá, proč vlastně přišla. Až na to, že se s Randem cítila v bezpečí. Světlo ho spal! Nikdy nikoho nepotřebovala, aby se cítila v bezpečí.
Uvnitř se šokované zastavila – a automaticky za sebou zavřela dveře. V místnosti byl binec. V některých rámech zrcadel ještě viselo několik střepů, ale většina skla byla na podlaze. Stupínek byl překocený, z trůnu, který na něm stával, zbyly jen zlacené třísky, jak ho někdo roztříštil o zeď. Jeden kandelábr, těžké železo pod zlatým plíškem, byl zkroucený do kruhu. Rand seděl bez kabátu v menším křesle, ruce mu visely a hlavu měl zvrácenou dozadu a civěl do stropu. Zíral do prázdna. Kolem něj tančily obrazy, mihotaly se a plály barevné aury. V tom byl jako Aes Sedai. Když byl na dohled Rand nebo Aes Sedai, nepotřebovala žádné ohňostrůjce. Když popošla dál do místnosti, nepohnul se. Zřejmě si její přítomnost vůbec neuvědomoval. Pod střevíci jí křupaly střepy skla. Skutečně ohavná nálada.