Přesto se nebála. Ne jej. Neuměla si představit, že by jí Rand ublížil. K němu cítila tolik, že to málem vymazalo vzpomínku na Colavaeřiny komnaty. Už dávno si přiznala, že je beznadějně zamilovaná. Na ničem jiném nezáleželo, ne na tom, že je nevzdělaný venkovan, mladší než ona, ne na tom, kdo nebo co je, ne na tom, že je odsouzený k šílenství a smrti, pokud nebude dřív zabit. Dokonce mi ani nevadí, že se o něj musím dělit, pomyslela si a věděla, jak pevně je lapená, když dokáže lhát i sama sobě. Tohle se přinutila přijmout. Elain měla část z něj, měla na něj nárok, a stejně tak tahle Aviendha, žena, s níž se zatím nesetkala. Co se nedá napravit, s tím je třeba žít, jak vždycky říkávala teta Jan. Zvlášť když člověku začne měknout mozek. Světlo, vždycky se pyšnila tím, že si udrží chladný rozum.
Zastavila se u jeho křesla, kde bylo do opěradla zaraženo Dračí žezlo tak hluboko, že špička vyčnívala na dlaň z druhé strany. Byla zamilovaná do muže, který to nevěděl a který by ji okamžitě poslal pryč, kdyby si to někdy uvědomil. Do muže, o němž si byla jistá, že je zamilovaný do ní. A do Elain a té Aviendhy taky. To jenom přeběhla. Co se nedá napravit... Byl do ní zamilovaný a odmítal to přiznat. Myslel si, že když šílený Luis Therin Telamon zabil ženu, kterou miloval, je on odsouzený k tomutéž?
„Jsem rád, že jsi přišla,“ promluvil náhle s pohledem stále upřeným na strop. „Sedím si tu sám. Sám.“ Hořce se uchechtl. „Herid Fel je mrtvý.“
„Ne,“ zašeptala, „ne ten sladký staroušek.“ V očích ji pálilo.
„Byl roztrhaný na kusy.“ Randův hlas zněl tak vyčerpaně. Tak prázdně. „Idrien omdlela, když ho našla. Ležela v omámení půlku noci, a když se konečně probrala, byla úplně mimo. Jedna starší paní ve škole jí dala něco na spaní. Cítila se kvůli tomu trapně. Když přišla za mnou, zase se rozplakala a... Musel to být zplozenec Stínu. Co jiného by mohlo člověka roztrhat úd po údu?“ Aniž by zvedl hlavu, udeřil pěstí do opěradla tak, že dřevo prasklo. „Ale proč? Proč ho zabili? Co mi mohl povědět?“
Min se snažila přemýšlet. Skutečně se snažila. Mistr Fel byl filozof. S Randem probírali všechno, od významu některých částí Dračích proroctví po podstatu díry do Temného věznice. Nechával ji půjčovat si knížky, zajímavé knížky, zvlášť když musela hodně přemýšlet o tom, co vlastně říkají. Byl to filozof. Už jí nikdy žádnou knihu nepůjčí. Takový mírný starý pán, pohlcený ve světě myšlenek, překvapený, když si všiml něčeho vně svého světa. Jako poklad chovala poznámku, kterou napsal Randovi. Řekl, že je hezká, že ho rozptyluje. A nyní byl mrtvý. Světlo, už měla dost umírání.
„Neměl jsem ti to říkat, ne takhle.“
Trhla sebou. Neslyšela Randa přicházet. Prsty jí přejel po tváři. Otřel jí slzy. Plakala.
„Mrzí mě to, Min,“ pravil tiše. „Už nejsem milý. Kvůli mně zemřel člověk a já si dokážu lámat hlavu jen tím, proč asi zemřel.“
Min ho prudce objala a zabořila mu obličej do prsou. Nedokázala přestat plakat. Nedokázala se přestat třást. „Šla jsem do Colavaeřiných komnat.“ Hlavou jí táhly obrazy. Prázdný obývací pokoj, všichni sloužící pryč. Ložnice. Nechtěla si vzpomenout, jenže když už začala, nemohla přestat, slova se z ní jen hrnula. „Myslela jsem, když jsi ji poslal do vyhnanství, třeba se bude dát nějak obejít to, co jsem u ní viděla.“ Colavaere na sobě měla svou nejlepší róbu, tmavé, lesklé hedvábí se záplavou jemných sovarrských krajek v barvě staré slonoviny. „Myslela jsem, že pro jednou to nebude takové. Ty jsi ta’veren. Můžeš změnit vzor.“ Colavaere si nasadila náhrdelník a náramky se smaragdy a ohnivými opály a prsteny s perlami a rubíny, jistě své nejlepší kousky, a ve vlasech měla vpletené žluté diamanty, dobrá nápodoba cairhienské koruny. Její tvář... „Byla v ložnici. Visela na sloupku u postele.“ Oči vylézající z důlků a jazyk trčící ze zčernalého, nateklého obličeje. Špičky měla nad převrácenou stoličkou. Bezmocně vzlykajíc se na něj Min sesula.
Pomalu, jemně ji objal. „Ach Min, tvůj dar ti přinesl víc bolesti než radosti. Kdybych mohl sebrat tvou bolest, udělal bych to, Min. Udělal.“
Pomalu jí docházelo, že se taky třese. Světlo, tolik se snažil být jako ze železa, být takový, jaký podle něj měl Drak Znovuzrozený být, ale když někdo zemřel, ranilo ho to kvůli němu samotnému, Colavaeřina smrt nejspíš o nic méně než Felova. Krvácel s každým raněným a snažil se předstírat opak.
„Polib mne,“ zamumlala. Když se nepohnul, vzhlédla k němu. Nejistě na ni zamrkal, oči měl chvíli modré, chvíli šedé, jako ranní obloha. „Neutahuju si.“ Jak často si z něj utahovala, sedávala mu na klíně, líbala ho, říkala mu ovčáku, protože se neodvažovala vyslovit jeho jméno z obavy, aby ji nepolaskal? Smířil se s tím, protože si myslel, že si z něj utahuje, a přestane, jestli uvěří, že to na něj nemá vliv. Cha! Teta Jan a teta Rana tvrdily, že nesmí políbit muže, pokud se za něj nechce vdát, ale teta Miren zřejmě znala svět trochu lépe. Říkala, že by neměla muže líbat příliš lehkomyslně, protože muži se tak snadno zamilují. „Je mi uvnitř zima, ovčáku. Colavaere a mistr Fel... potřebuju cítit teplý tělo. Potřebuju... Prosím?“
Pomalu skláněl hlavu. Byl to bratrský polibek, ze začátku, mírný, uklidňující, utišující. Potom se změnil v cosi jiného. Vůbec ne uklidňujícího. Prudce se narovnal a snažil se odtáhnout. „Min, já nemůžu. Nemám právo –“
Popadla ho oběma rukama za vlasy, stáhla si ho dolů a po chvíli se přestal vzpírat. Min si nebyla jistá, jestli nejdřív začala rvát krajky na košili ona jemu nebo on jí, ale jednou věcí si byla naprosto jistá. Kdyby se teď jen pokusil přestat, došla by si pro některý Riallinin oštěp, pro všechny, a propíchla by ho.
Cestou ze Slunečního paláce Cadsuane studovala aielské divoženky, jak to jen šlo, aby to nebylo příliš okaté. Corele a Daigian ji mlčky následovaly. Znaly ji natolik dobře, aby ji nerušily žvaněním, což se nedalo říci o všech, které se na několik dní zastavily v Arilynině malém zámečku, než je poslala dál. Hodně divoženek, a všechny na Aes Sedai koukaly jako na zablešené psisko pokryté zhnisanými boláky, které trousí bláto na nový koberec. Někteří lidé na Aes Sedai pohlíželi s bázní či obdivem, ostatní se strachem či nenávistí, ale Cadsuane ještě nikdy neviděla opovržení, dokonce ani u bělokabátníků ne. Přesto každý lid, v němž se rodí tolik divoženek, by měl posílat do Věže proudy děvčat.
Na to bude třeba nakonec dohlédnout a do Jámy smrti se zvyky, bude-li to nutné. Toho al’Thorovic kluka je třeba zaujmout natolik, aby ji k sobě pouštěl, a vyvádět ho z rovnováhy natolik, aby ho mohla šťouchnout, kdykoliv se jí zachce, aniž by si to on uvědomil. Tak nebo tak, vše, co by se do toho mohlo připlést, bylo třeba ovládnout nebo potlačit. Nesmělo se dovolit, aby ho cokoliv ovlivnilo nebo rozčílilo tím špatným způsobem. Nesmělo.
Na nádvoří za šestispřežím trpělivých běloušů čekal lesklý černý kočár. Štolba jim přiběhl otevřít dvířka se dvěma stříbrnými hvězdami nad červenými a zelenými pruhy a trojici se uklonil, až měl hlavu málem v úrovni kolen. Byl jen v košili a spodcích. Od příchodu do Slunečního paláce ještě neviděla někoho v livreji, jen pár sloužících v Dobrainových barvách. Nepochybně sluhové nevěděli, co mají nosit, a báli se udělat chybu.