„Možná Elaidu stáhnu z kůže, až ji dostanu do rukou,“ zabručela, když se kočár s trhnutím rozjel. „To hloupé dítě mi můj úkol téměř znemožnilo.“
A pak se zasmála tak náhle, že na ni Daigian vyvalila oči, než se ovládla. Corele se usmála víc v očekávání. Ani jedna nepochopila a Cadsuane se jim to nenamáhala vysvětlovat. Po celý život byl nejrychlejší způsob, jak upoutat její pozornost, říci jí, že věc je nemožná. Ale taky uplynulo přes dvě stě sedmdesát let od chvíle, kdy naposledy čelila úkolu, který nedokázala splnit. Teď mohl být každý její den poslední, ale mladý al’Thor bude vhodným zakončením toho všeho.
20
Vzory ve vzorech
Sevanna si opovržlivě prohlížela své zaprášené společnice, rozesazené v kruhu na malé pasece. Téměř bezlisté větve stromů poskytovaly trochu chladnějšího stínu a místo, kde Rand al’Thor vrhal smrt, bylo přes sto mil na západ, přesto ostatní ženy uhýbaly očima, jako by se dívaly přes rameno. Bez potních stanů se žádná nedokázala řádně očistit, bylo to jen chvatné opláchnutí obličeje a rukou na konci dne. Na suchém listí vedle ní stálo osm malých stříbrných pohárků, každý jiný, a stříbrný džbán s vodou, který byl během ústupu zprohýbaný.
„Buď nás Car’a’carn nesleduje,“ vyhrkla náhle, „nebo nás nedokázal najít. Obojí mi vyhovuje.“
Některé skutečně nadskočily. Tionina kulatá tvář zbledla a Modarra ji poplácala po rameni. Modarra by byla hezká, kdyby nebyla tak vysoká a kdyby se vždycky nesnažila chovat mateřsky ke každému ve svém dosahu. Alarys se příliš soustředila na své sukně, které měla již tak dost úhledně rozložené kolem sebe, a pokoušela se nevidět to, co nechtěla vidět. Meira měla svěšené koutky tenkých rtů, ale kdo mohl vědět, jestli kvůli svému otevřenému strachu z Car’a’carna, či strachu ostatních? Měly důvod se bát.
Dva plné dny po bitvě a kolem Sevanny se nesešlo ani celých dvacet tisíc oštěpů. Therava a většina moudrých, které byly na západě, stále chyběly, včetně všech ostatních, které byly k Sevanně připoutány. Některé z těch, co chyběly, se určitě musely dostat zpět k Rodovrahově Dýce, avšak kolik už jich nikdy neuvidí vycházet slunce? Nikdo si na taková jatka nevzpomínal, tolik mrtvých v tak krátké době. Dokonce ani algai’d’siswai nebyli skutečně připraveni zatančit si v dohledné době s oštěpy. Důvod ke strachu tu byl, ale ne důvod dávat strach najevo jako mokřiňan, otevřeně, nezakrytě, aby to všichni viděli.
Aspoň Rhiale si to zřejmě uvědomila. „Jestli máme tohle udělat, tak se do toho dejme,“ zamumlala, ztuhlá rozpaky. Byla jednou z těch, co nadskočily.
Sevanna vytáhla z váčku malou šedou krychli a postavila ji na zhnědlé listí uprostřed kruhu. Someryn si položila ruce na kolena a tak se naklonila, aby si ji prohlédla, až hrozilo, že vypadne ze své jupky. Nosem se téměř dotýkala krychle. Všechny strany kostky pokrývaly složité vzory a zblízka bylo ve větších vzorech vidět menší a snad ještě menší v těch menších. Jak to bylo vyrobeno, tak maličké, tak jemné, tak přesné, Sevanna netušila. Kdysi si myslela, že kostka je z kamene, ale teď už si tím tak jistá nebyla. Včera jí krychle náhodou spadla na kámen, aniž by se sebeméně poškodila jediná rytina. Pokud to byla rytina. Ta věc musela být ter’angrial. Tolik věděla.
„Nejmenší možný pramen ohně se musí zlehýnka dotknout tady toho, co vypadá jako pokroucený srpek měsíce,“ sdělila ostatním, „a další tady nahoře, na té značce jako blesk.“ Someryn se velice rychle narovnala.
„Co se stane pak?“ zeptala se Alarys, pročesávajíc si prsty vlasy. Vypadalo to jako nepřítomné gesto, ona si však vždycky našla způsob, jak každému připomenout, že má vlasy černé a ne žluté nebo ryšavé, jak bylo běžné.
Sevanna se usmála. Ráda věděla něco víc než ostatní. „Použiju to, abych povolala mokřiňana, který mi to dal.“
„Tohle už jsi nám řekla,“ pronesla Rhiale kysele a Tion se drze zeptala: „A jak ho to povolá?“ Randa al’Thora se možná bála, ale skoro ničeho jiného. Rozhodně ne Sevanny. Belinde zlehka pohladila krychli kostnatým prstem a svraštila vybělené obočí.
Sevanna udržela hladkou tvář a málem si podrážděně pohladila náhrdelník nebo upravila loktuši. „Řekla jsem vám všecko, co potřebujete vědět.“ Podle jejího názoru mnohem víc, než potřebovaly vědět, jenže to bylo nutné. Jinak by byly všechny s oštěpy a ostatními moudrými, jedly tvrdý chleba a sušené maso. Nebo by spíš všechny byly na cestě na východ a hledaly další přeživší. Dávaly pozor na pronásledovatele. I kdyby vyrazily později, ještě by snadno urazily padesát mil, než by se zastavily. „Slova kance nestáhnou a už vůbec nezabijí. Jestli se chcete odplížit zpátky do hor a strávit zbytek života utíkáním a schováváním, tak běžte. Jestli ne, tak udělejte, co musíte, a já udělám svoji část.“
Rhiale na ni vzdorovitě upírala modré oči a Tion šedé. Dokonce i Modarra se tvářila pochybovačně, a to ji se Someryn držela Sevanna v pěsti nejpevněji.
Sevanna čekala, navenek klidná, nehodlala jim znova něco vykládat nebo žádat. Žaludek se jí však stahoval vzteky. Nenechá se porazit, protože tyhle ženské mají studené nohy.
„Když musíme,“ povzdechla si Rhiale nakonec. Až na nepřítomnou Theravu odporovala nejčastěji, ale Sevanna do ní vkládala naděje. Páteř, která se odmítá ohnout, bývá často nejtvárnější, jakmile jednou povolí. To platilo na ženy i na muže. Rhiale a ostatní se podívaly na krychli, některé se mračily.
Sevanna samozřejmě nic neviděla. Uvědomila si, že i kdyby nic neudělaly, pořád by vlastně mohly tvrdit, že krychle prostě nefunguje, a ona by se to nikdy nedozvěděla.
Najednou však Someryn zalapala po dechu a Meira skoro šeptala: „Vtahuje to víc. Hele.“ Ukázala. „Oheň sem a sem, a zemi a vzduch a ducha, naplnit tunely.“
„Ne však všechny,“ přidala se Belinde. „Dají se, myslím, naplnit mnoha způsoby. A jsou tam místa, kde se prameny... obtáčejí... kolem něčeho, co tam není.“ Svraštila obočí. „Musí to natahovat i mužskou část.“
Několik žen se trochu odtáhlo, posunuly si loktuše a oprašovaly sukně, jako by chtěly sedřít špínu. Sevanna by dala cokoliv, aby to viděla. Skoro cokoliv. Jak mohou být tak zbabělé? Jak to mohou takhle dávat najevo?
Nakonec řekla Modarra: „Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybychom se ohněm dotkly jinde.“
„Dejte do volací krabičky moc síly nebo špatným způsobem a mohla by se roztavit,“ ozval se odkudsi mužský hlas. „Dokonce by mohla vy –“
Hlas se odmlčel, jak ostatní ženy vyskočily a rozhlížely se mezi stromy. Alarys a Modarra zašly tak daleko, že od pasu vytáhly nože, ačkoliv když ovládaly jedinou sílu, ocel nepotřebovaly. Mezi stíny a světlem se nic nehýbalo, ani ptáček neproletěl.
Sevanna nehnula brvou. Věřila tak třetině toho, co jí mokřiňan napovídal, a tomuhle vlastně ne, ale poznala Caddarův hlas. Mokřiňané měli vždycky víc jmen, ale on jí sdělil jenom tohle. Muž mnoha tajemství, usoudila. „Zaujměte svá místa,“ nařídila jim. „A vraťte prameny tam, kde byly. Jak ho mám povolat, když se bojíte slov?“