Rhiale se otočila s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Nepochybně přemýšlela, jak Sevanna ví, že přestaly usměrňovat. Té ženské to nemyslelo jasně. Pomalu, nejistě si zas posedaly do kruhu. Rhiale nasadila bezvýraznější tvář než všechny ostatní.
„Takže jsi zpět,“ ozval se zase Caddarův hlas. „Máš al’Thora?“
Něco v jeho tónu ji varovalo. Nemohl nic vědět. Ale věděl. Pustila z hlavy všechno, co mu chtěla vykládat. „Ne, Caddare. Ale přesto si musíme promluvit. Sejdu se s tebou za deset dní tam, kde jsme se setkali poprvé.“ Do toho údolí na Rodovrahově Dýce se dostane dřív, potřebovala však čas na přípravu. Jak to mohl vědět?
„Dobře, žes mi řekla pravdu, holka,“ procedil Caddar. „Zjistíš, že nemám rád, když se mi lže. Udržuj souřadnice pro lokalitu a já za tebou přijdu.“
Sevanna šokované zírala na krychli. Holka? „Co jsi to říkal?“ chtěla vědět. Holka! Nevěřila vlastním uším. Rhiale se na ni velmi nápadně nedívala a Meira zkřivila rty do úsměvu, což jí moc nešlo, protože se usmívala málokdy.
Pasekou se nesl Caddarův povzdech. „Řekni své moudré, ať dělá přesně to, co dělá teď – nic jiného – a já za tebou přijdu.“ Nucená trpělivost v jeho hlase škrábala jako brousek. Až od toho mokřiňana dostane, co chce, navlékne mu gai’šainskou bílou. Ne, černou!
„Co tím myslíš, že přijdeš, Caddare?“ Odpovědí jí bylo ticho. „Caddare, kde jsi?“ Ticho. „Caddare?“
Ostatní si vyměnily znepokojené pohledy.
„On je šílený?“ ozvala se Tion. Alarys zamumlala, že musí být, a Belinde se rozzlobeně ptala, jak dlouho mají pokračovat s tímhle nesmyslem.
„Dokud neřeknu dost,“ sdělila jí Sevanna tiše s pohledem upřeným na krychli. Pocítila pramínek naděje. Když dokáže tohle, tak jí určitě může dát, co slíbil. A možná že... Nebude doufat příliš. Vzhlédla k větvím, které téměř překrývaly celý palouček. Slunce ještě muselo k vrcholu své dráhy urazit kus cesty. „Jestli nepřijde do poledne, půjdeme.“ Čekat, že nezabručí, bylo příliš.
„Takže tu budeme sedět jako kameny?“ Alarys zkušeně pohodila hlavou a všechny vlasy jí přepadly přes rameno. „Kvůli mokřiňanovi?“
„Ať už ti slíbil cokoliv, Sevanno,“ přidala se zakaboněná Rhiale, „za tohle to určitě nestojí.“
„Je šílený,“ vrčela Tion.
Modarra kývla na krychli. „Co když pořád slyší?“
Tion si opovržlivě odfrkla a Someryn řekla: „Odkdy nás zajímá, jestli muž slyší, co říkáme? Rozhodně mě ale netěší na něj čekat.“
„Co když je jako ti mokřiňani v černých kabátech?“ Belinde stiskla rty, až se skoro vyrovnala Meiře.
„Nebuď směšná,“ ohrnula pysk Alarys. „Mokřiňani takové od pohledu zabíjejí. Ať už algai’d’siswai tvrdí cokoliv, musela to být práce Aes Sedai. A Randa al’Thora.“ To jméno vyvolalo bolestné mlčení, nevydrželo však.
„Caddar musí mít podobnou krychli,“ ozvala se zase Belinde. „Musí mít ženu s darem, aby mu fungovala.“
„Aes Sedai?“ Rhiale znechuceně zachrčela. „I kdyby měl u sebe deset Aes Sedai, ať si přijdou. Vyřídíme to s nimi, jak si zaslouží.“
Meira se zasmála, suše, odpovídalo to jejímu výrazu. „Skoro začínám věřit, že zabily Desaine.“
„Dávej si pozor na jazyk!“ prskla Rhiale.
„Ovšem,“ zamumlala Someryn nervózně. „Neopatrná slova by mohly zaslechnout nepovolané uši.“
Tionin smích byl krátký a nepříjemný. „Tahle banda má míň kuráže než jeden mokřiňan.“ Na což jí, samozřejmě, Someryn odsekla, i Modarra, a Meira pronesla slova, která by měla za následek výzvu, nebýt obě moudré, a Alarys promluvila ještě drsněji a Belinde...
Jejich dohadování Sevannu podráždilo, i když znamenalo, že nebudou kout pikle proti ní. Proto však nezvedla ruku, aby je umlčela. Rhiale se na ni zamračila, otevřela ústa, a v té chvíli zaslechly, co Sevanna slyšela už hodnou chvíli. Něco šustilo ve spadaném listí v lese. Žádný Aiel by tolik hluku nenadělal, i kdyby se blížil k moudrým bez vyzvání, a žádné zvíře by se k lidem tolik nepřiblížilo. Tentokrát se Sevanna zvedla s ostatními.
Objevily se dvě postavy, muž a žena, a pod nohama jim praskalo tolik větviček, že by to probudilo kámen. U palouku se oba zastavili a muž lehce naklonil hlavu, jak mluvil k ženě. Byl to Caddar v téměř černém kabátci s krajkou kolem krku a zápěstí. Aspoň neměl meč. Asi se se ženou hádali. Sevanna by měla být schopná slyšet něco z jejich slov, ticho však bylo naprosté. Caddar byl téměř o hlavu vyšší než Modarra – byl vysoký na mokřiňana a dokonce i na Aiela – a ženina hlava mu nesahala ani k ramenům. Měla stejně tmavou pleť a vlasy jako on a dost krásnou, aby Sevanna stiskla rty, oblečená byla v jasně rudém hedvábí a šaty měla střižené tak, aby měla odhalenou větší část poprsí než Someryn.
Jako by ji to pomyšlení přivolalo, Someryn se přiblížila k Sevanně. „Ta žena má dar,“ šeptla, aniž by od páru odtrhla oči. „Splétá přehradu,“ našpulila rty a váhavě dodala: „Je silná. Hodně silná.“ Sevanna nikdy nepřišla na to, proč se síla v jediné síle mezi moudrými nepočítá – přičemž byla vděčná, že tomu tak je, kvůli sobě – ale Someryn se pyšnila tím, že ještě nikdy nepotkala ženu tak silnou, jako byla sama. Z jejího tónu Sevanna usoudila, že tato žena je silnější.
V té chvíli jí nezáleželo na tom, jestli ta žena dokáže pohnout horou nebo jen stěží zapálit svíčku. Musela to být Aes Sedai. Neměla na to tvář, ale několik z těch, co Sevanna viděla, ji nemělo též. Takhle se musel Caddar dostat k ter’angrialu. Takhle je našel a přišel. Tak brzy. Tak rychle. Možnosti se rozvíjely a naděje rostla. Ale kdo z nich dvou byl ve velení?
„Přestaňte do toho usměrňovat,“ nařídila. Pořád přes to mohl slyšet.
Rhiale na ni vrhla pohled, skoro ji litovala. „Someryn už to udělala, Sevanno.“
Sevanninu náladu však nemohlo nic pokazit. Usmála se a řekla: „Tak dobrá. Pamatujte, co jsem říkala. Mluvit budu já.“ Většina žen přikyvovala. Rhiale si odfrkla. Sevanna se usmívala dál. Z moudré nebylo možné udělat gai’šaina, ale tolik zpráchnivělých zvyků již bylo odloženo, že mohly následovat i další.
Caddar a žena znovu vykročili a Someryn zašeptala: „Pořád drží jedinou sílu.“
„Sedni si vedle mě,“ vyhrkla rychle Sevanna. „Sáhni mi na nohu, jestli usměrní.“ Tohle ji žralo. Ale musela to vědět.
Sedla si, nohy složila pod sebe a ostatní se k ní připojily, nechaly jen místo pro Caddara a ženu. Someryn seděla tak blízko, že se dotýkaly koleny. Sevanna zatoužila po křesle.
„Vidím tě, Caddare,“ pronesla obřadně i přes to, jak ji urazil. „Sedni si, ty i tvoje žena.“
Chtěla vidět, jak Aes Sedai zareaguje, ona však jen zvedla obočí a líně se usmála. Oči měla černé jako on, černé jako krkavec. Druhé moudré stavěly na odiv chlad. Kdyby Aes Sedai u studní nedovolily, aby se Rand al’Thor osvobodil, určitě by byly zabily či zajaly jednu každou z nich. Tahle Aes Sedai si toho musela být vědoma, protože Caddar očividně věděl, co se stalo, přesto se žena rozhodně netvářila ustrašeně.
„Tohle je Maisia,“ řekl Caddar a posadil se na zem kousek nalevo od místa, jež mu nechaly. Z nějakého důvodu se nechtěl dostat na dosah. Možná se bál nožů. „Řekl jsem ti, abys použila jednu moudrou, Sevanno, ne šest. Někteří muži by mohli mít podezření.“ Z nějakého důvodu se tvářil pobaveně.
Ta žena, Maisia, si při vyslovení svého jména přestala uhlazovat suknice a zlobně se na něho zamračila, tak vztekle, že mu to mohlo stáhnout kůži z těla. Snad si myslela, že udrží její totožnost v tajnosti. Neřekla však nic. Po chvíli se posadila vedle něj a znovu se usmála, tak náhle, jako by nikdy nepřestala. Nikoliv poprvé byla Sevanna vděčná za to, že mokřiňané nosili své city jako na talíři.