„Tak proč s nimi pokračovat?“ Z jejího hlasu ukapávala roztavená láva, ačkoliv své pocity normálně skvěle ovládala. „Al’Thor v Mesaaniných rukou je jedna věc. Al’Thor v rukou téhle divošky je něco zhola jiného. Ne že by měla šanci se k němu dostat, jestli je opravdu hodláš vyslat na to rabování. Cestovní krabičky? Jakou hru to hraješ? Mají zajatce? Jestli si myslíš, že je naučím nátlak, tak na to rovnou zapomeň. Jedna z těch ženských nebyla zanedbatelná. Nebudu riskovat sílu a schopnosti pohromadě, ne u ní, ani u někoho, koho by to mohla naučit. Nebo máš někde v těch svých hračkách schovaný svazovač? Mimochodem, kde jsi byl prve? Nejsem ráda, když mě někdo nechává čekat!“
Sammael se zastavil a ohlédl se. Pozorovatel stál úplně nehybně. Od hlavy k patě byl zamotaný do divnolátky, takže mu byly vidět jenom oči, a nemusel si dělat starosti, že ho zahlédnou. Za léta se stal odborníkem v mnoha oblastech, jimiž Sammael opovrhoval. I v některých, jež si oblíbil.
Průchod se otevřel náhle, přeřízl vpůli strom a Graendal nadskočila. Rozpůlený kmen se opile naklonil. Teď Graendal rovněž zjistila, že Sammael drží pravý zdroj.
„Snad sis nemyslela, že jim říkám pravdu?“ poznamenal Sammael posměšně. „Menší vzestup chaosu je stejně důležitý jako velký. Půjdou, kam je pošlu, udělají, co budu chtít, a naučí se spokojit se s tím, co jim dám. Stejně jako ty, Maisie.“
Graendal propustila iluzi a stála tam stejně zlatovlasá jako on, stejně světlá, jako byl on tmavý. „Jestli mi tak řekneš ještě jednou, zabiju tě.“ Hlas měla ještě bezvýraznější než tvář. Myslela to vážně. Pozorovatel se napjal. Kdyby to zkusila, jeden z nich by zemřel. Měl by se do toho zaplést? Černé flíčky se mu před očima míhaly stále rychleji.
Sammael její pohled opětoval stejně tvrdě. „Pamatuj, kdo bude Nae’blisem, Graendal,“ procedil a prošel průchodem.
Ona tam chvíli jen stála a dívala se do otvoru. Po straně se objevila kolmá stříbrná čára, ale než se její průchod začal otevírat, propustila tkanivo, pomalu, světlo se stáhlo do bodu, než zhaslo. Pozorovatele přestala svrbět kůže, jak propustila i saidar. Se staženou tváří následovala Sammaela a jeho průchod se za ní zavřel.
Pozorovatel se jen pokřiveně usmál za divnolátkovou číhalskou maskou. Nae’blis. To vysvětlovalo, proč Graendal poslouchá, proč Sammaela nezabila. Tohle muselo zaslepit dokonce i ji. A Sammael riskoval ještě víc, když prohlašoval, že s Luisem Therinem uzavřel příměří. Pokud to ovšem nebyla pravda. Velikého pána těšilo, když mohl poštvat jednoho svého služebníka proti druhému, aby zjistil, kdo z nich je silnější. Jenom nejsilnější mohli stát v jeho slávě. Jenže dnešní pravda nemusela být i zítřejší. Pozorovatel viděl, jak se pravda mění i stokrát mezi východem a západem slunce. Nejednou ji sám změnil. Zvážil, že se vrátí a sedm žen na palouku zabije. Zemřely by snadno. Pochyboval, že vědí, jak vytvořit pravý kruh. Černé flíčky zaplnily zorné pole, vodorovná vánice. Ne, nechá to běžet svým vlastním směrem. Prozatím.
Pro jeho uši svět ječel, když použil pravou sílu, aby protrhl malou díru a prošel mimo vzor. Sammael ani nevěděl, že má pravdu. Malé zvýšení chaosu může být stejně důležité jako velké.
21
Swovanoc
Na Ebú Dar se pomalu snášela noc, záře bílých budov odolávala tmě. Malé hloučky a skupinky slavící Swovanoc tančily s větvičkami vždyzelenů vpletenými do vlasů v ulicích zalitých měsícem ve třetí čtvrti. Jen málokterý hýřil měl lucernu, když skotačili na hudbu fléten, bubínků a rohů, která se sem nesla z krčem a paláců, tančili od jedné zábavy k druhé. Většinou však byly ulice prázdné. V dálce zaštěkal pes, potom další, blíž, zuřivě odpovídal, dokud nezakníkl a neodmlčel se.
Mat, na špičkách, tiše poslouchal a pátral v měsíčních stínech. V blízkosti se hýbala jen kočka, plížící se ulicí. Dusot bosých nohou utichal. Jeden běžec by se měl potácet, druhý krvácet. Ohnul se a kopl do palice dlouhé jako jeho paže, která ležela na dláždění. V měsíčním světle se leskly těžké mosazné hřeby. Tohle by mu určitě prorazilo lebku. Potřásl hlavou, otřel nůž do otrhaného kabátu muže, který mu ležel u nohou. Otevřené oči zíraly na noční oblohu ze špinavé, vrásčité tváře. Žebrák, na pohled a podle pachu. Mat ještě neslyšel, že by žebráci napadali lidi, ale časy byly možná tvrdší, než si myslel. U natažené ruky mu ležel velký jutový pytel. Ten chlapík měl rozhodně velká očekávání ohledně toho, co najde v jeho kapsách. Do toho pytle by se málem vešel celý.
Na severu nad městem se na obloze náhle rozprsklo světlo s dutým zaduněním, jak se třpytivé zelené šmouhy zvětšily do koule, a při dalším výbuchu proletěly mezi původními zelenými světélky červené jiskry, pak modré a žluté. Ohňostrůjcovské květiny noci, ne tak působivé, jako kdyby byl nov a zamračeno, přesto pořád braly dech. Na ohňostroje by se mohl dívat, dokud by nepadl hlady. Nalesean mluvil o ohňostrůjci – Světlo, bylo to teprve dnes ráno? – ale žádné další noční květiny se neobjevily. Když ohňostrůjci nechali rozkvést oblohu, jak tomu říkali, zasadili víc než jenom čtyři květiny. Očividně někdo movitý zaplatil za Swovanoc. Rád by věděl kdo. Ohňostrůjce, který prodává noční květiny, by prodal víc.
Vrátil nůž zpátky do rukávu, zvedl z dláždění klobouk a spěšně se vracel, provázen ozvěnou svých kroků, prázdný zvuk v prázdných ulicích. Za většinou zavřených okenic nebylo vidět světlo. Lepší místo pro vraždu by se ve městě nejspíš ani nedalo najít. Celý střet s trojicí žebráků netrval ani minutu a nikdo ho neviděl. V tomhle městě člověk mohl za den uvidět tři čtyři rvačky, když si nedával pozor, ale šance, že za jediný den narazí na dvě bandy, které se ho snaží oloupit, byla asi stejně velká, jako že občanská garda odmítne úplatek. Co se stalo s jeho štěstím? Kdyby se mu aspoň přestaly v hlavě otáčet ty kostky. Neutíkal, ale ani se nezdržoval, jednu ruku měl pod kabátem položenou na jílci nože a dával pozor na to, co se hýbe ve stínech. Zahlédl však jenom pár hloučků lidí křepčících v ulicích.
V šenku U tulačky byly stoly odstaveny stranou, zůstalo jen pár kolem stěn. Flétnisté a bubeník vyluzovali pronikavou hudbu pro čtyři smějící se řady tanečníků, provádějících něco, co vypadalo zpola jako balet a zpola jako giga. Mat je pozoroval a opakoval kroky. Cizí kupci v jemném suknu poskakovali vedle místních ve vestách z hedvábného brokátu nebo těch zbytečných kabátech přes ramena. Všiml si dvou kupců kvůli tomu, jak se pohybovali, jeden byl štíhlý, druhý ne, přesto oba tančili s lehkým půvabem, a několika místních žen ve svých nejlepších šatech, s hlubokými výstřihy olemovanými úzkou krajkou nebo hustou výšivkou, ale žádné nebyly hedvábné. Ne že by si, samozřejmě, odmítal skočit se ženou v hedvábí – nikdy neodřekl tanec ženě jakéhokoliv věku a postavení – jenomže bohaté ženy byly dneska v noci v palácích nebo v domech bohatších kupců a lichvářů. Lidé kolem stěn chytali dech na další tanec, nosy měly často zabořené v pohárech nebo si z podnosů, které kolem rychle roznášely šenkýřky, brali nové poháry. Panímáma Ananová nejspíš za dnešek prodá tolik vína jako normálně za týden. Taky piva, místní rozhodně neměli v pořádku chuť.