Zkoušeje další kroky popadl Cairu, když se snažila kolem proklouznout s tácem, a zvýšeným hlasem, aby ho bylo slyšet přes hudbu, položil pár otázek a zakončil je objednávkou večeře, poručil si zdobenou rybu, pikantní pokrm, které kuchařka panímámy Ananové připravovala s naprostou dokonalostí. Muž potřeboval sílu, aby tenhleten tanec zvládl.
Caira bleskla smyslným úsměvem po muži ve žluté vestě, který jí sebral z podnosu pohár a hodil na něj minci, ale pro jednou se neusmála na Mata. Vlastně se jí podařilo stisknout rty do úzké čárky, což nebylo nijak snadné. „Tak tvůj malý králíček, to jsem?“ S významuplným odfrknutím netrpělivě pokračovala. „Chlapec je nacpaný do postele, kam patří, a nevím, kde je urozený pán Nalesean nebo Harnan nebo pan Vanin nebo někdo jiný. A kuchařka říkala, že pro ty, co si utápějí jazyky ve víně, neuvaří nic než polívku s chlebem. Ačkoliv proč si můj pán přeje zdobenou rybu, když na něj v jeho pokoji čeká zdobená žena, to tedy rozhodně nevím. Jestli mě můj pán omluví, někteří lidé si potřebují vydělat na svou skývu.“ Odplula pryč a cestou nabízela podnos kolem a usmívala se od ucha k uchu na každého muže v dohledu.
Mat se za ní zamračil. Zdobená žena? V jeho pokoji? Truhlice plná zlata nyní spočívala v prohlubni pod kuchyňskou podlahou před jednou z velkých pecí, ale kostky v jeho hlavě náhle zněly jako hromobití.
Zvuky veselí trochu zeslábly, když pomalu vystupoval po schodech. Přede dveřmi se zastavil a poslouchal rachotící kostky. Dva pokusy ho oloupit za dnešní den. Dvakrát mohl mít puklou lebku. Byl si jistý, že ho ta temná družka nezahlédla, a ji nikdo nemohl označit za zdobenou, ale... Pohladil jílec nože pod kabátem a pak ucukl, když se mu ve vzpomínkách náhle vynořila vysoká žena padající k zemi, s jílcem trčícím mezi ňadry. Jílcem jeho nože. Prostě s ním bude muset být jeho štěstí. S povzdechem otevřel dveře.
Hledačka, ze které si Elain udělala svého strážce, se otočila, potěžkávajíc jeho nenapjatý dvouříčský luk. Zlatý cop měla přehozený přes rameno. Cílevědomě na něj upřela modré oči a tvář se jí stáhla odhodláním. Tvářila se, že je připravená do něj dloubnout lukem, jestli nedostane, co chce.
„Jestli je to kvůli Olverovi,“ začal Mat a náhle se mu v hlavě rozvinula jedna vzpomínka, mlha halící ten den, hodinu jeho života, prořídla.
Už nebyla žádná naděje, Seanchané byli na západě, bělokabátníci na východě, nebyla žádná naděje a jenom jedna možnost, a tak zvedl zakřivený roh a zadul na něj, aniž věděl, co má vlastně očekávat. Ozval se zvuk jasný jako roh, tak sladký, že nevěděl, má-li se smát či plakat. Odrážel se kolem a země a nebe jako by zpívaly. Ve vzduchu ještě visel ten jediný čistý tón, když se začala zvedat mlha, objevila se odnikud, řídké chumáče, houstnoucí a převalující se, stoupaly stále výš, až bylo všechno zakrytě, jako by zemi zakrývaly mraky. A těmi mraky přijížděli, jako by sjížděli po horském úbočí, hrdinové z pověsti, zavázáni k tomu, že je povolá Valerský roh. Artuš Jestřábí křídlo sám jel v čele, vysoký, s orlím nosem, a za ním jeli ostatní, jen asi stovka. Tak málo, ale byli to všichni ti, které kolo bude vytáčet zas a zas, aby vedli vzor, aby vytvářeli pověsti a báje. Mikel Čisté srdce a Shivan Lovec za černou maskou. O něm se povídalo, že ohlašuje konec věků, zkázu toho, co bylo, a zrození toho, co bude, on a jeho sestra Calian zvaná Sudička, jedoucí po jeho boku s rudou maskou na tváři. Amaresu s planoucím Slunečním mečem v ruce a Paedrig, mírotvůrce se zlatým jazykem, a tam, nesoucí stříbrný luk, s nímž nikdy neminula...
Zavřel dveře a snažil se o ně opřít. Točila se mu hlava, šly na něj mrákoty. „Ty jseš ona. Birgitte, ta pravá. Ať moje kosti shoří na popel, to přece není možný. Jak? Jak?“
Žena z pověstí si odevzdaně povzdechla a opřela luk do rohu vedle jeho oštěpu. „Byla jsem vyrvána úplně, Trubači, vyhodila mě Moghedien, abych zemřela, a Elainino pouto mě zachránilo.“ Mluvila pomalu a prohlížela si ho, jako by se chtěla ujistit, že jí rozumí. „Bála jsem se, že by sis mohl pamatovat, kým jsem byla.“
Mat měl pořád pocit, jako kdyby dostal jednu mezi oči, a zakaboněný se vrhl do křesla u stolu. Kým bývala, to určitě. Vyzývavě se před něj postavila s rukama v bok, úplně stejná jako Birgitte, již viděl přijíždět z oblohy. Dokonce i šaty měla stejné, i když teď měla krátký kabátek červený a široké spodky žluté. „Elain a Nyneiva to vědí a mně to zatajily, co? Ty tajnosti už mě unavují, Birgitte, a ony mají tajemství, jako je na mlatu krys. Staly se z nich Aes Sedai, očima i srdcem. Dokonce i Nyneiva je teď dvakrát divnější."
„Ty máš svá vlastní tajemství.“ Zkřížila ruce na prsou a posadila se do nohou jeho postele. Z toho, jak se na něj tvářila, by si mohl myslet, že je nějaká hospodská skládačka. „Například jsi jim neřekl, žes zatroubil na Valerský roh. Myslím, že to je to nejmenší tajemství, co před nima máš.“
Mat zamrkal. Usoudil, že jí to řekly. Koneckonců byla Birgitte. „Jaký tajemství mám já? Ty ženský mě znají až po konečky prstů, znají moje sny.“ Byla Birgitte. No ovšem. Předklonil se. „Vysvětli jim, co je rozumný. Ty jsi Birgitte se Stříbrným lukem. Můžeš je přimět, aby udělaly, co řekneš. Tohle město má na každý křižovatce pasti a já se bojím, že kůly v těch jámách jsou každý den ostřejší. Ať odejdou, než bude pozdě.“
Birgitte se zasmála. Dala si ruku před pusu a smála se! „Bereš to za špatný konec, Trubači. Já jim nevelím. Jsem Elainin strážce. Já poslouchám.“ Teď se usmívala lítostivě. „Birgitte se Stříbrným lukem. Světlo věř, ani nevím, jestli jsem pořád ta žena. Tolik z toho, čím jsem byla a co jsem znala, zmizelo od mého podivného nového zrození jako mlha ve slunci. Už nejsem hrdinka, jen další žena, která se musí protloukat. A co se tvých tajemství týče, jakým jazykem mluvíme, Trubači?“
Mat otevřel ústa... a zarazil se, plně si uvědomil, nač se právě zeptala. Nosan iro gavane domorakoshi, Diynen’d’ma’purvene? Mluvíme my jaký jazyk, Trubači na roh? Začaly mu vstávat vlasy na hlavě. „Stará krev,“ řekl opatrně. Ne ve starém jazyce. „Jedna Aes Sedai mi kdysi řekla, že stará krev je silná v – Čemu se, zatraceně, směješ teď?“
„Tobě, Mate,“ podařilo se jí ze sebe vypravit, zatímco se snažila nepopadat za břicho. Aspoň už taky nemluvila starým jazykem. Z koutku oka si setřela slzu. „Někteří lidé znají kvůli staré krvi pár slov, větu dvě. Obvykle aniž by rozuměli tomu, co říkají, nebo tomu rozumí jen částečně. Ale ty... Jednou větou jsi eharonský velkokníže a vzápětí první pán Manetherenu, s dokonalým přízvukem i způsobem vyjadřování. Ne, neboj se. Tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ Zaváhala. „Je i moje u tebe?“
Mat mávl rukou, stále příliš ohromený, aby se urazil. „Vypadám snad, že si pouštím pusu na špacír?“ zamručel. Birgitte! V těle! „Ať shořím, napil bych se.“ Ještě než to vyslovil celé, věděl, že je to špatně. Ženské nikdy –
„To mi zní moc dobře,“ prohlásila Birgitte. „Taky bych si dala džbánek vína. Krev a popel, když jsem viděla, žes mě poznal, málem jsem si spolkla jazyk.“
Mat se narovnal, jako by s ním někdo cukl, a vykulil oči.
Ona jeho pohled opětovala s veselým mrknutím a úsměvem. „V šenku je dost hluku, že bychom si mohli promluvit tak, aby nás nikdo neslyšel. Kromě toho by mi nevadilo si chvíli sednout a porozhlídnout se. Elain káže jako tovanská rádkyně, když po nějakým mužským trochu hodím okem.“