Kývl dřív, než si to promyslel. Vzpomínky jiných mužů mu prozradily, že Tovanové byli přísní a nepřejícní lidé, střídmí až na hranici bolesti. Nebo spíš bývali, zmizeli před více než tisíci lety. Mat si nebyl jistý, má-li se smát nebo plakat. Na jednu stranu šance promluvit si s Birgitte – Birgitte! pochyboval, že se z toho šoku někdy vzpamatuje – ale na druhou stranu pochyboval, že přes hluk kostek, které se mu otáčely v hlavě, hudbu dole vůbec uslyší. Ona musela být nějakým klíčem. Muž s trochou mozku v hlavě by teď okamžitě vylezl oknem. „Džbánek nebo dva by se mi líbil,“ řekl jí.
Silný slaný vítr od zátoky kupodivu přinášel nepatrné ochlazení, ale noc byla pro Nyneivu skličující. Do paláce se nesla hudba a útržky smíchu, slabě zněly i zevnitř. Na bál ji pozvala Tylin osobně, Elain a Aviendhu taky, všechny však odmítly s různým stupněm zdvořilosti. Aviendha prohlásila, že existuje jenom jeden tanec, který je ochotná si s mokřinskými muži zatančit, na což Tylin nejistě zamrkala. Nyneiva by byla šla ráda – jenom hlupák odmítl příležitost skočit si v kole – ale věděla, že i kdyby šla, dělala by přesně to co teď, seděla by někde a snažila se nehryzat si klouby na ruce.
Takže všechny byly tady, zavřené v komnatách s Tomem a Juilinem, nervózní jako kočky v kleci, zatímco všichni ostatní v Ebú Daru se veselili. No, aspoň ona byla nervózní. Co mohlo Birgitte tolik zdržet? Jak dlouho trvá sdělit muži, aby se hned ráno dostavil? Světlo, celá námaha nebyla k ničemu a už dávno by měly jít do postele. Velmi dávno. Kdyby jen dokázala usnout, mohla by zapomenout na tu strašnou plavbu ve člunu. Nejhorší bylo, že jí její cit pro počasí říkal, že probíhá bouře, říkal jí, že by za okny měl výt vítr a lít tak hustě, že by nebylo vidět na pět kroků. Chvíli jí trvalo pochopit, že občas naslouchá větru a ten jí zřejmě lže. Aspoň si myslela, že to pochopila. Blížila se bouře jiného druhu, ne vítr a déšť. Neměla důkaz, ale sní svoje střevíce, jestli do toho není nějak zapletený Mat Cauthon. Nejradši by prospala celý měsíc, rok, aby zapomněla na starosti, a pak by ji Lan probudil polibkem jako Sluneční král Talii. Což bylo samozřejmě směšné, protože to byl jenom příběh, a navíc velmi neslušný, a stejně, nehodlala se stát domácím mazlíčkem nějakého muže, dokonce ani Lanovým ne. Ale nějak si ho najde a spojí se s ním. Udělá... Světlo! Kdyby si nemyslela, že na ni budou ostatní zírat, prochodila by podrážky střevíců!
Hodiny míjely. Pořád dokola četla krátký dopis, jejž Mat zanechal u Tylin. Aviendha mlčky seděla se zkříženýma nohama vedle křesla s vysokým opěradlem na světle zelených dlaždicích, jako obvykle, a na kolenou měla otevřenou kopii Putování Jaima Dalekokrokého vázanou v kůží se zlatými ozdobami. Na ní žádná nervozita vidět nebyla, ale ta ženská by nehnula brvou, ani kdyby jí někdo do výstřihu nacpal zmiji. Od návratu do paláce si nasadila složitý stříbrný náhrdelník, který nosila dnem i nocí. Kromě toho výletu na lodi, tehdy prohlásila, že to nechce riskovat. Nyneivu mimochodem napadlo, proč už nenosí svůj slonovinový náramek. Vyslechla rozhovor, něco o tom, že ho nebude nosit, dokud Elain nebude mít stejný, což nedávalo smysl. A samozřejmě na tom vůbec nezáleželo. Z klína na ni volal dopis.
Kandelábry v obývacím pokoji poskytovaly dost světla na čtení, ačkoliv Matova necvičená, chlapecká ruka způsobila menší obtíže. Právě z jeho obsahu se Nyneivě stahoval žaludek.
Tady je jenom horko a mouchy a toho si můžem najít spoustu i v Caemlynu.
„Jsi si jistý, že jste mu nic neřekly?“ chtěla vědět.
Na druhé straně místnosti se Juilin zarazil s rukou nad hrací deskou a vrhl po ní pohled vyjadřující rozhořčenou nevinnost. „Kolikrát to mám říkat?“ Rozhořčená nevinnost byla jednou z věcí, jež muži ovládali nejlépe, zvlášť když byli vinni jako lišky v kurníku.
Tom, sedící u lapisem vykládaného stolku naproti lovci zlodějů, připomínal v dobře střiženém kabátci z bronzové vlny stejně málo kejklíře jako muže, jenž býval milencem královny Morgasy. Pokroucený a bělovlasý, s dlouhými kníry a hustým obočím, byl od bystrých modrých očí po špičky bot zosobněním znechucené trpělivosti. „Nechápu, jak bychom mohli, Nyneivo,“ řekl suše, „vzhledem k tomu, že jsi nám až do dnešního večera nic neřekla. Mělas poslat Juilina a mě."
Nyneiva si hlasitě odfrkla. Jako by ti dva nepobíhali kolem jako slepice s useknutou hlavou od chvíle, co sem dorazili, a s Matovým souhlasem nestrkali nos do jejích a Elaininých věcí. Tihle tři spolu taky nemohli být déle než dvě minuty, aby si nezačali vyměňovat drby. Muži to nikdy nedokázali. Oni... Pravdou bylo, jak si váhavě připustila, že je nikdy nenapadlo použít muže. „Šli byste s ním hýřit a chlastat,“ zamumlala. „A neříkejte mi, že ne.“ Tam musel Mat být, a nechával Birgitte tvrdnout v hostinci. Ten muž si určitě najde nějaký způsob, jak zařídit, aby se celý plán zvrtnul.
„A i kdyby, tak co?“ Opírajíc se o stěnu vedle vysokého lomeného oblouku okna a vyhlížejíc do noci bíle omalovanou železnou mříží balkonu, se Elain zahihňala. Poklepávala špičkou boty, ale byl div, jak ze všech tónů nesoucích se nocí dokázala zachytit jednu melodii. „Tohle je noc na... hýření.“
Nyneiva se zamračila na její záda. Elain byla během noci stále divnější. Kdyby ji neznala lépe, byla by měla podezření, že druhá žena vyklouzla, aby si mohla cvaknout vína. Vlastně spíš řádně přihnout. I kdyby ale neměla Elain pod dozorem, bylo to zhola nemožné. Obě měly dost nešťastnou zkušenost s přemírou vína a ani jedna si od té doby nedala víc než jeden hlt.
„Mě zajímá ten Jaichim Carridin,“ ozvala se Aviendha, zavřela knihu a odložila ji. Odmítala vzít na vědomí, jak divně vypadá, když v modrých hedvábných šatech sedí na podlaze. „U nás Stínuzvědy zabíjíme, jakmile je odhalíme, a kmen, klan, společenstvo ani první sestra nezvedne ruku na protest. Jestli je Jaichim Carridin Stínuzvěd, proč ho Tylin Mitsobar nezabije? Proč ho nezabijeme my?“
„Tady jsou věci poněkud složitější,“ sdělila jí Nyneiva, ačkoliv nad tím zároveň taky uvažovala. Samozřejmě ne, proč Carridina nezabijí, ale proč je mu stále dovoleno přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí. Viděla ho v paláci právě dnes poté, co dostala Matův dopis, poté, co Tylin sdělila jeho obsah. Mluvil s Tylin přes hodinu a potom odešel se stejnými poctami, s nimiž byl přijat. Hodlala to probrat s Elain, ale stále se jí vracela otázka, co Mat ví a jak. Ten muž bude dělat potíže. Určitě, nějak. Tahle záležitost se zvrtne, ať už všichni říkají cokoliv. Blížilo se špatné počasí.
Tom si odkašlal. „Tylin je slabá královna a Carridin je vyslanec moci.“ Položil svůj kámen a upíral oči na desku. Mluvil, jako by přemýšlel nahlas. „Podle definice, bělokabátnický tazatel nemůže být temný druh. Alespoň takhle se to definuje v pevnosti Světla. Kdyby ho zatkla nebo jenom obvinila, než mrkne, bude mít v Ebú Daru legii bělokabátníků. Mohli by jí nechat trůn, ale byla by jenom loutka a za provázky by tahal Dóm pravdy. Ještě nejsi připravený to přiznat, Juiline?“ Lovec zlodějů se na něj zamračil, pak začal zuřivě studovat hrací desku.
„Nemyslela jsem si o ní, že je zbabělá,“ pronesla znechuceně Aviendha a Tom po ní vrhl pobavený úsměv.
„Ty jsi ještě nikdy nečelila něčemu, s čím jsi nemohla bojovat, dítě?“ řekl laskavě. „Něčemu tak silnýmu, že jediná možnost byla uprchnout nebo být sežraná zaživa? Snaž se Tylin nesoudit, dokud se s něčím takovým sama nesetkáš.“ Aviendha z nějakého důvodu zrudla. Za normálních okolností skrývala pocity tak dobře, že měla tvář jako z kamene.