„Já vím,“ promluvila náhle Elain. „Najdeme důkaz, který bude muset přijmout i Pedron Niall.“ Vrátila se do místnosti. Ne, přitančila. „Převlékneme se a budeme ho sledovat.“
Náhle zde už nestála Elain v zelených ebúdarských šatech, ale Domanka v tenkých a přiléhavých modrých. Nyneiva nadskočila a stiskla rty, jak se rozhořčila sama na sebe. Jenom proto, že sama právě tkanivo neviděla, nemusela se nechat iluzí tak polekat. Vrhla pohled na Toma a Juilina. Dokonce i Tom měl otevřenou pusu. Nyneiva mimoděk sevřela svůj cop. Elain hodlala všechno odhalit! Co se to s ní děje?
Iluze fungovala nejlépe, pokud se člověk držel co nejblíž originálu, alespoň tvarem a velikostí, takže když se Elain otočila, aby se prohlédla v jednom ze dvou velkých zrcadel v místnosti, probleskovaly mezi domanskými šaty kousky ebúdarských. Elain se zasmála a zatleskala. „Ohó, mě nikdy nepozná. Nebo tebe, skoro-sestro.“ Náhle vedle Nyneivina křesla seděla Taraboňanka s hnědýma očima a žlutými cůpky propletenými červenými korálky v odstínu těsně padnoucích šatů ze skládaného hedvábí. Tázavě se dívala na Elain. Nyneiva zaťala ruku do copu. „A na tebe nemůžeme zapomenout,“ blekotala Elain dál. „Znám zrovna to pravé.“
Tentokrát Nyneiva záři kolem Elain viděla. Byla vzteklá. I když viděla, jak se kolem ní splétají prameny, neprozradilo jí to, jaký obraz jí Elain dala. Na to se musela podívat do zrcadla. Z něj na ni hleděla zděšená žena Mořského národa s tuctem náušnic s drahokamy v uších a dvakrát tolik zlatým medailonků jí viselo na řetízku vedoucímu ke kroužku v nose. Kromě šperků na sobě měla široké kalhoty ze zeleného hedvábného brokátu a jinak ani nitku, jako to nosily ženy Atha’an Miere, když byly z dohledu pevniny. Byla to jen iluze. Pod tkanivem byla pořád slušně oblečená. Ale... Kromě svého odrazu viděla v zrcadle i křenícího se Toma a Juilina.
Z hrdla jí unikl přidušený výkřik. „Zavřete oči!“ zařvala na muže a začala poskakovat kolem, mávala rukama, cokoliv, aby byly její šaty vidět skrz tkanivo. „Zavřete je, Světlo vás spal!“ Aha. Poslechli. Sršíc podrážděním přestala křepčit. Ale už se tak nezubili. I když Aviendha se smála docela otevřeně a kolébala se sem a tam.
Nyneiva si škubla za sukně – v zrcadle se žena Mořského národa zatahala za kalhoty – a upřela zamračený pohled na Elain. „Nech toho, Elain!“ Domanka na ni zírala s otevřeným úžasem. Teprve tehdy si Nyneiva uvědomila, jak strašně je rozzlobená. Pravý zdroj měla těsně mimo dohled. Popadla saidar a zarazila mezi Elain a pravý zdroj štít. Nebo spíš se o to pokusila. Odstínit někoho, kdo již držel jedinou sílu, nebylo snadné, i když byla silnější. Kdysi, jako malá holka, udeřila kladivem pantáty Luhhana o kovadlinu, jak nejvíc mohla, a otřes jí projel tělem až do prstů u nohou. Tohle bylo asi dvojnásobné. „Pro lásku Světla, Elain, copak jsi opilá?“
Záře kolem domanské ženy pohasla a vytratila se i Domanka. Nyneiva věděla, že zmizelo i tkanivo kolem ní, přesto se však podívala do zrcadla, a vydechla úlevou, když uviděla Nyneivu z al’Mearů ve žlutých, modře prostřihávaných šatech.
„Ne,“ řekla Elain pomalu. Tváře jí hořely, ale nebylo to z rozpaků, alespoň ne zcela. Zvedla bradu a její hlas zněl mrazivě. „Já nejsem."
Rozletěly se dveře z chodby a dovnitř se se širokým úsměvem vpotácela Birgitte. No, možná se tak docela nepotácela, rozhodně však stála na nejistých nohou. „Nečekala jsem, že kvůli mně všichni zůstanete vzhůru,“ vyhrkla vesele. „No, bude vás zajímat, co vám chci říct. Ale nejdřív...“ Příliš dokonalými kroky někoho, kdo v sobě má značné množství alkoholu, zmizela ve svém pokoji.
Tom se za ní díval s pobaveným úsměvem, Juilin pak nevěřícně. Věděli, kdo je, znali pravdu. Elain se jen svrchu mračila. Z Birgittina pokoje se ozvalo šplouchnutí, jako by obrátila džbán na podlahu. Nyneiva si vyměnila zmatený pohled s Aviendhou.
Birgitte se vynořila a z vlasů jí kapala voda, kabátec měla promáčený od ramen k loktům. „Teď už mi to myslí jasněji,“ prohlásila a s povzdechem se usadila do křesla s nohama zakončenýma koulemi. „Ten mladý muž má v břiše díru a neuhasitelnou žízeň. Přepil dokonce i Beslana, a já si pomalu myslím, že pro toho mládence je víno jako voda.“
„Beslana?“ zvedla hlas Nyneiva. „Tylinina syna? Co tam dělal on?“
„Proč jsi to dovolila, Birgitte?“ vyhrkla Elain. „Mat Cauthon toho chlapce zkazí a jeho matka to bude dávat za vinu nám.“
„Ten chlapec je stejně starý jako ty,“ poznamenal Tom nevrle.
Nyneiva a Elain si vyměnily popletený pohled. Co tím myslel? Každý přece ví, že muž začne mít rozum, tedy aspoň na muže, nejméně o deset let později než žena.
Zmatený výraz z Elaininy tváře zmizel a nahradila ho ráznost a nemalý hněv, když se znovu soustředila na Birgitte. Budou vyřčena slova, kterých by obě ženy mohly zítra litovat.
„Teď nás s Juilinem nechte samotný, Tome,“ pospíšila si Nyneiva. Bylo zcela nepravděpodobné, že by to ty dvě pochopily samy. „Potřebujete se vyspat, abyste hned ráno byli čerství.“ Seděli tam a zírali na ni jako šašci s rolničkami, takže promluvila důrazněji. „Hned!“
„Tahle hra skončila už před dvaceti kameny,“ prohlásil Tom a podíval se na hrací desku. „Co říkáš, že bychom zašli k nám do pokoje a začali novou? Kdykoliv během hry můžeš volně položit deset kamenů.“
„Deset kamenů?“ vyjekl Juilin a odstrčil křeslo. „Nabídneš mi taky rybí polívku a bílý chleba?“
Dohadovali se celou cestu ven, ale u dveří se oba mrzutě a dopáleně ohlédli. Vůbec by se nedivila, kdyby zůstali vzhůru celou noc jenom proto, že je poslala do postele.
„Mat Beslana nezkazí,“ pronesla Birgitte suše, když se za nimi zavřely dveře. „Pochybuju, že by jeho dokázalo zkazit devět péřovejch tanečnic s lodním nákladem žitný. Ani by nevěděly, kde začít.“
Nyneivě se ulevilo, když to slyšela, ačkoliv na jejím tónu bylo cosi divného – nejspíš to bylo pitím – Beslan však vůbec nebyl podstatný. Taky to řekla a Elain dodala: „Ne, to není. Ty ses opila, Birgitte! A já to cítila. Pořád jsem namazaná, když se nesoustředím. To pouto nemá fungovat takhle. Aes Sedai nepadají s hihňáním, když jejich strážci přeberou.“ Nyneiva rozhodila rukama.
„Nedívej se na mě tak,“ řekla Birgitte. „Víš víc než já. Aes Sedai a strážci byli doteď vždy muži a ženy. Možná to je ten rozdíl. Možná si jsme my dvě příliš podobný.“ Usmívala se trochu pokřiveně. V tom džbánu nebylo zdaleka dost vody. „Asi by to mohlo být trapný.“
„Nemohly bychom se držet toho, co je důležitý?“ ozvala se Nyneiva stroze. „Jako třeba Mata?“ Elain otevřela pusu, aby odsekla Birgitte, ale rychleji zavřela a rudé skvrny na tvářích teď byly rozhodně způsobené pokořením. „Takže,“ pokračovala Nyneiva. „Přijde ráno Mat, nebo je ve stejně odpudivým stavu jako ty?“
„Mohl by přijít,“ řekla Birgitte a od Aviendhy, jež se ovšem zas posadila na zem, přijala hrnek mátového čaje. Elain se na ni chvíli mračila a pak, ze všech věcí, zkřížila nohy a posadila se vedle ní!
„Co tím myslíš, mohl by?“ dožadovala se Nyneiva. Usměrnila a křeslo, na němž prve seděla, k ní připlulo, a pokud třísklo o podlahu, mělo to tak být. Opíjet se, sedat na podlaze. Co přijde příště? „Jestli čeká, že k němu přilezeme po čtyřech...!“