Birgitte se s povděkem napila čaje a kupodivu, když se znovu podívala na Nyneivu, vůbec nevypadala opilá. „To jsem mu rozmluvila. Jenže podle mě to nemyslel vážně. Chce jenom omluvu a poděkování.“
Nyneiva vyvalila bulvy. Ona že mu to rozmluvila? Omluvit se? Matrimu Cauthonovi? „Nikdy,“ vybuchla.
„Za co?“ chtěla vědět Elain, jako by na tom záleželo. Předstírala, že nevidí Nyneivino zamračení.
„Za Tearský Kámen,“ odvětila Birgitte a Nyneiva prudce otočila hlavu. Ta žena už vůbec nemluvila opile. „Prý šel do Kamene, s Juilinem, aby vás dvě vysvobodil z žaláře, ze kterého byste samy nedokázaly uniknout.“ Pomalu, užasle potřásala hlavou. „Nevím, jestli bych tohle pro někoho udělala, možná kromě Gaidala. Ne do Kamene. Prý jste se mu poděkovaly jen na půl huby, až měl pocit, že má být rád, že jste ho nenakoply.“
Jistým způsobem to byla pravda, ale pokřivená. Mat tam byl, s tím posměšným úsměvem, a říkal, že za ně tahá kaštany z ohně nebo něco podobného. Dokonce i tehdy si myslel, že jim může říkat, co mají dělat. „Tu kobku hlídala jenom jedna černá sestra,“ zamumlala Nyneiva, „a o tu jsme se postaraly.“ Pravda, nedokázaly přijít na to, jak by, odstíněné, mohly otevřít dveře. „Be’lal se o nás ani doopravdy nezajímal – chtěl jenom přilákat Randa. Moirain ho v tý chvíli už možná zabila, co můžeme vědět.“
„Černé adžah.“ Birgittin hlas byl bezvýraznější než dlaždice na podlaze. „A jeden ze Zaprodanců. O těch se Mat vůbec nezmínil. Dlužíte mu díky na kolenou, Elain. Vy obě. Ten muž si to zaslouží. A Juilin taky.“
Nyneivě se do tváří nahrnula krev. On že se vůbec nezmínil...? Ten mrzký, mrzký chlap! „Já se Matrimu Cauthonovi nikdy neomluvím, ani na smrtelný posteli.“
Aviendha se naklonila k Elain a sáhla jí na koleno. „Skoro-sestro, tohle řeknu jemně.“ Tvářila se a mluvila asi tak jemně jako kamenný sloupek. „Jestli je to pravda, máte k Matu Cauthonovi toh, ty a Nyneiva. A tím, co jsem viděla, že děláte, jste to ještě zhoršily.“
„Toh!“ zavřískla Nyneiva. Ty dvě pořád mluvily o tom toh nesmyslu. „My nejsme Aielové, Aviendho. A Mat Cauthon je trnem v patě každýho, koho potká.“
Jenomže Elain přikyvovala. „Chápu. Máš pravdu, Aviendho. Co ale musíme udělat? Budeš mi muset pomoci, skoro-sestro. Nehodlám se pokoušet o to, abych se stala Aielem, ale... chci, abys na mě byla pyšná.“
„My se mu neomluvíme!“ štěkla Nyneiva.
„Jsem pyšná, že tě znám,“ pravila Aviendha a zlehka se dotkla Elainina líčka. „Omluva je začátek, ale teď už nestačí, abys dostála svému toh.“
„Posloucháte mě?“ dožadovala se Nyneiva. „Řekla jsem, že se neomluvím!“
Ony se prostě bavily dál. Jenom Birgitte se na ni podívala a jen tak tak, že se neřehtala nahlas. Nyneiva popadla cop oběma rukama. Věděla, že na to mají poslat Toma s Juilinem.
22
Malé oběti
Šilhajíc na znamení nad klenutými dveřmi hostince, hrubě načrtnutou ženu s poutnickou holí, hledící s nadějí do dálky, si Elain přála, aby byla zpátky v posteli místo tady na slunci. Ne že by mohla spát. Náměstí Mol Hara za ní bylo, až na několik voly a osly tažených povozů, mířících na trh, a několik žen s obrovskými koši na hlavách, prázdné. Na rohu hostince seděl jednonohý žebrák s miskou, první z mnoha, kteří se později na náměstí usadí. Už mu dala stříbrnou marku, dost na to, aby z toho i teď vyžil celý týden, on ji však s bezzubým úsměvem nacpal do hadrů a čekal dál. Obloha byla ještě šedá, den však již sliboval žár. Dnes ráno měla co dělat, aby se dokázala soustředit a nepotila se.
V hlavě měla ještě poslední zbytky Birgittiny kocoviny, vytrácela se, zatím však nebyla zcela pryč. Kdyby jenom její nepatrná schopnost léčení nebyla příliš nepatrná. Doufala, že Aviendha a Birgitte dokážou dnes ráno zjistit ve svých iluzorních převlecích něco užitečného o Carridinovi. Carridin ovšem neznal ani jednu, nejlepší však bude zachovávat opatrnost. Byla pyšná, že Aviendha nepožádala, aby mohla jít s sebou, vlastně ji tenhle návrh docela překvapil. Aviendha si nemyslela, že Elain potřebuje, aby na ni někdo dohlížel, že udělá, co je třeba.
Elain si s povzdechem urovnala šaty, ačkoliv to nebylo třeba. Modré a smetanové, s kouskem smetanové vandalranské krajky, v těch šatech se cítila maličko... odhalená. Jedinkrát, co se neodvážila obléknout se podle místní módy, bylo tehdy, když se s Nyneivou plavily do Tanchika na lodi Mořského národa, ale jistým způsobem byla ebúdarská móda skoro... Znovu si povzdechla. Jenom se to snažila oddálit. Aviendha měla jít taky, aby ji držela za ruku.
„Neomluvím se,“ prohlásila náhle Nyneiva vedle ní. Oběma rukama si mačkala šedé sukně a zírala na Tulačku, jako by uvnitř čekala sama Moghedien. „Neomluvím!“
„Přece jenom jsi měla nosit bílou,“ zamumlala Elain, čímž si vysloužila podezíravý pohled. Po chvíli dodala: „Říkala jsi, že je to barva na pohřeb.“ Což vyvolalo spokojené kývnutí, ačkoliv to takhle vůbec nemyslela. Tohle bude katastrofa, jestli nedokážou zachovávat mír aspoň mezi sebou. Birgitte se ráno musela uchýlit k bylinkovému nálevu a navíc zvlášť hořké směsi, protože Nyneiva tvrdila, že není dost rozzlobená, aby usměrnila. Velmi dramaticky potom vykládala, že pohřební bílá je jediná vhodná barva, trvala na tom, že nepůjde, a přinejmenším dvacetkrát od chvíle, co vyrazily, prohlásila, že se neomluví. Mír bylo třeba zachovat, ale... „Souhlasila jsi s tím, Nyneivo. Ne, už nechci slyšet nic o tom, jak jsme tě my ostatní přinutily. Tak se přestaň tvářit tak trucovitě.“
Nyneiva vyprskla a vztekle vyvalila oči. Elain se však nenechala odvrátit i přes zuřivé a ohromené tiché „Trucovitě?“ „Tohle musíme ještě probrat, Elain. Není nutný to uspěchat. Musí existovat tisíc důvodů, proč to nebude fungovat, ta’veren neta’veren, a Mat Cauthon je devět set z nich.“
Elain se na ni přísně podívala. „Ty nejhořčí byliny jsi dnes ráno vybrala schválně?“ Vykulené rozhořčení se změnilo ve vykulenou nevinnost, nicméně na tvářích měla Nyneiva rudé skvrny. Elain otevřela dveře. Nyneiva ji s mručením následovala. Elain by vůbec nepřekvapilo, kdyby navíc vyplázla jazyk. Dnes ráno ji výraz trucovitá ani zdaleka nevystihoval.
Z kuchyní se nesla vůně pečeného chleba a všechny okenice byly otevřené, aby se v šenku vyvětralo. Na vysoké stoličce stála na špičkách baculatá služebná a natahovala se, aby sundala užmoulané větvičky vždyzelenů, které byly pověšené nad okny, další pak vracely na místo stoly, lavice a židle, které se musely kvůli tancovačce odklidit. Takhle časně tu nikdo jiný nebyl, jen hubená dívka v bílé zástěře, která vlažně mávala koštětem. Byla by docela hezká, kdyby pořád nešpulila rty. Vzhledem k tomu, že v hostincích měly probíhat bouřlivé, dokonce bezuzdné oslavy, příliš velký nepořádek tu nebyl. Ale jedna její část toužila, aby to mohla vidět.
„Mohla bys mi ukázat pokoje pana Cauthona?“ požádala hubenou dívku s úsměvem a podávala jí dva stříbrné groše. Nyneiva si odfrkla. Byla napjatá jako slupka na čerstvém jablku. Ona dala žebrákovi jediný měďák!
Dívka si je mrzutě prohlédla – kupodivu i mince – a kysele zamumlala něco, co znělo jako: „Zdobená ženská včera večer, dámičky dneska ráno.“ Nevrle je poslala nahoru. Elain si chvíli myslela, že zhrdne i penězi, ale když už se dívka obracela pryč, sebrala jí stříbrňáky z dlaně, aniž by poděkovala, jen si je nacpala do výstřihu, ze všech míst, a začala se ohánět koštětem, jako by chtěla podlahu utlouci k smrti. Možná měla ve výstřihu všitou kapsičku.