„Vidíš,“ vrčela Nyneiva. „Dej na mě, určitě se snažil vnutit se týhle mladý ženě. A ty chceš, abych se takovýmu člověku omluvila.“
Elain neříkala nic, jen se vydala nahoru po schodišti bez zábradlí. Jestli Nyneiva nepřestane remcat... První chodbou napravo, říkala ta dívka, a poslední dveře nalevo, avšak před nimi zaváhala a kousla se do rtu.
Nyneiva se rozzářila. „Teď už chápeš, že je to blbej nápad, co? My nejsme Aielky, Elain. Mám to děvče docela ráda, přes to, jak se pořád mazlí s těma svejma nožema, ale jen si vem, jaký žvásty pořád vykládá. Je to nemožný. Musíš to vědět taky.“
„Nedohodly jsme se na ničem nemožném, Nyneivo.“ Udržet přísný tón dalo práci. Něco z toho, co Aviendha navrhovala, očividně ve vší vážnosti... Skutečně navrhla, že by toho muže měly nechat, aby je ztloukl proutkem! „To, na čem jsme se dohodly, je docela dobře možné.“ Skoro. Hlasitě zaklepala na dveře. Na dveřích byla vyřezaná ryba, kulatá, s proužky a tlamou. Na každých dveřích byla jiná řezba, většinou to byly nějaké ryby. Neozvala se žádná odpověď.
Nyneiva vydechla, musela zadržovat dech. „Třeba šel pryč. Prostě se budeme muset vrátit jindy.“
„V tuhle hodinu?“ Elain zaklepala znovu. „Tvrdilas, že vždycky, když může, válí se v posteli.“ Zevnitř se stále nic neozývalo.
„Elain, pokud Birgitte něco znamená, tak se Mat včera v noci ožral jako šumař. Nepoděkuje nám, jestli ho vzbudíme. Proč prostě neodejdeme a –“
Elain zvedla petlici a vstoupila. Nyneiva ji následovala s povzdechem, který musel být slyšet až v paláci.
Mat Cauthon ležel rozvalený na posteli na háčkovaném červeném přehozu a přes oči měl položený kus látky, z něhož kapalo na polštář. Místnost nebyla příliš uklizená, i když tu nebyl prach. Na stojanu s umyvadlem – stojanu s umyvadlem! – ležela bota vedle bílé mísy plné nepoužité vody, stojací zrcadlo stálo nakřivo, jako by do něj narazil a prostě ho nechal opřené o zeď, a pomačkaný kabátec byl přehozený přes židli s příčlovým opěradlem. Vše ostatní oblečení měl na sobě, včetně toho černého šátku, který zřejmě nikdy nesundával, a druhé boty. Z rozvázané košile visela stříbrná liščí hlava.
Z toho medailonu Elain svrběly prsty. Kdyby tu skutečně ležel nalitý, mohla by mu ho sebrat, aniž by si toho všiml. Tak nebo tak, hodlala přijít na to, jak ta věc vstřebává jedinou sílu. Zjišťovat, jak většina věcí funguje, pro ni bylo fascinující, ale tahle liščí hlava byla jako všechny hádanky na světě splácnuté do jedné.
Nyneiva ji chytila za rukáv a trhla hlavou ke dveřím, jen tiše naznačila „spí“ a ještě něco, čemu Elain nerozuměla. Nejspíš znovu prosila, aby šly pryč.
„Nech mě být, Nerime,“ zamumlal Mat najednou. „Už jsem ti to říkal, nechci nic, jenom novou lebku. A ty dveře zavírej potichu, jinak ti k nim připíchnu uši.“
Nyneiva nadskočila a snažila se Elain odvléci ke dveřím, ale ta se nehnula. „To není Nerim, pane Cauthone.“
Mat zvedl hlavu z polštáře, oběma rukama si trošku nazvedl látku a zamžoural na ně zarudlýma očima.
Nyneiva se zazubila a ani se nenamáhala skrýt svou radost z jeho zuboženého stavu. Elain zprvu vůbec nechápala, proč je jí taky do smíchu. Její jediná zkušenost s pitím v ní zanechala pouze lítost a soucit s každým, kdo tak dopadl. Vzadu v hlavě cítila, že Birgitte stále ještě buší v hlavě, a došlo jí to. Rozhodně nemohla schvalovat, aby se Birgitte utápěla v alkoholu, ať už měla jakýkoliv důvod, ale ani se jí nemohlo líbit, když někdo dělal něco lépe než její první strážce. Směšná představa. Trapná. Ale rovněž zadostiučinění.
„Co tady děláte?“ zeptal se ochraptěle a pak sebou trhl a ztišil hlas. „Vždyť je noc."
„Je ráno,“ vyjela Nyneiva ostře. „Nevzpomínáš si na rozhovor s Birgitte?“
„Nemohla bys mluvit míň nahlas?“ zašeptal a zavřel oči. Vzápětí oči zase vykulil. „Birgitte?“ Prudce se posadil a přehodil nohy přes okraj postele. Chvíli tam jen seděl a zíral do podlahy, s lokty na kolenou, takže se mu medailonek na šňůrce volně houpal. Nakonec zvedl hlavu a zle se po nich podíval. Nebo to tak asi jen působilo, vzhledem k tomu, jak vypadaly jeho oči. „Co vám řekla?“
„Informovala nás o tvých požadavcích, pane Cauthone,“ řekla Elain formálně. Takhle se musel cítit odsouzený před katovým špalkem. Nedalo se dělat nic jiného než držet hlavu zdviženou a pyšně čelit tomu, co přijde. „Ráda bych ti ze srdce poděkovala za to, že jsi mě zachránil z Tearského Kamene.“ Tak, už začala a nebolelo to. Ne moc.
Nyneiva tam stála a zlostně se mračila, rty tiskla stále víc. Nedovolí, aby ji v tom ta ženská nechala samotnou. Elain uchopila pravý zdroj málem dřív, než si to uvědomila, a vyslala pramínek vzduchu, který Nyneivu švihl přes ucho jako lusknutí prstů. Žena si připlácla ruku na lalůček a zamračila se, ale Elain se prostě chladně obrátila k panu Cauthonovi a vyčkávala.
„Já ti taky děkuju,“ řekla nakonec Nyneiva nevrle. „Ze srdce."
Elain proti své vůli vyvrátila oči. No, žádal je, aby mluvily tišeji. A zřejmě to slyšel. Zvláštní, rozpačitě se nahrbil.
„Aha to. To nic nebylo. Nejspíš byste se odtamtud dostaly za chvilku i beze mě.“ Svěsil hlavu do dlaní a znovu si přitiskl mokrou látku na oči. „Až půjdete ven, požádaly byste Cairu, aby mi donesla další vinnej punč? Je to taková štíhlá hezká holka s hřejivýma očima."
Elain se otřásla. Nic? Ten muž požadoval omluvu, ona se pokořila, aby se omluvila, a teď je to nic? On si žádný soucit ani lítost nezaslouží! Ještě stále držela saidar a zauvažovala o tom, že ho praští mnohem silnějším pramenem, než prve použila na Nyneivu. Ne že by to bylo k něčemu, dokud nosil svou liščí hlavu. Ale potom, medailon teď visel volně, nedotýkal se ho. Poskytoval stejnou ochranu, když se ne...?
Nyneiva její úvahy zakončila tím, že po něm skočila s prsty ohnutými jako drápy. Elain se podařilo postavit se mezi ně a popadnout druhou ženu za ramena. Delší dobu jen stály nos proti nosu, tedy s rozdílem jejich výšek. Nyneiva se nakonec zamračeně uvolnila a Elain usoudila, že je bezpečné ji pustit.
Mat měl stále sklopenou hlavu a ničeho si nevšiml. Ať už ho medailonek chránil nebo ne, mohla v rohu popadnout jeho lučiště a vyplatit ho, až by brečel. Cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Zabránila Nyneivě všechno zničit, jen aby přemýšlela, jak to zničí sama. Horší, podle toho, jak po ní druhá žena vrhla slabý samolibý úsměv, věděla velmi dobře, co se jí honí hlavou.
„Je toho víc, pane Cauthone,“ ohlásila a narovnala se. Úsměv Nyneivě zmizel ze rtů. „Taky bychom se rády omluvily, že nám trvalo tak dlouho ti poděkovat, jak si zasloužíš. A omlouváme se... pokorně...“ Při tom se trochu zajíkla. „...za způsob, jakým jsme se k tobě dosud chovaly.“ Nyneiva prosebně natáhla ruku, ale Elain si toho nevšímala. „Abychom ukázaly, jak hluboce toho litujeme, slibujeme ti následující.“ Aviendha tvrdila, že omluva je teprve začátek. „Nebudeme tě nijak znevažovat ani jakýmkoliv způsobem ponižovat, nikdy na tebe nebudeme křičet ani... ani se ti snažit dávat rozkazy.“ Nyneiva sebou trhla. Elain taky stiskla rty, ale nezastavila se. „Uznáváme, že máš oprávněné starosti o naše bezpečí, takže neopustíme palác, aniž bychom ti daly vědět, kam jdeme, a poslechneme si tvé rady.“ Světlo, rozhodně netoužila stát se Aielem, nechtěla udělat nic takového, ale chtěla si vysloužit Aviendžinu úctu. „Jestli... jestli usoudíš, že se...“ Ne že by se hodlala stát její sestrou-ženou – už samotná ta představa byla neslušná! – ale měla ji ráda. „...vystavujeme zbytečnému nebezpečí...“ Nebyla to Aviendžina chyba, že Rand ulovil obě jejich srdce. A taky Minino. „...přijmeme tělesnou stráž dle tvého výběru...“ Osud nebo ta’veren či něco jiného. Obě ženy milovala jako sestry, „...a necháme ji u sebe, dokud to bude možné.“ Světlo spal toho muže, že jí to udělal! A nemyslela tím Mata Cauthona. „Toto přísahám na Lví trůn Andoru.“ Funěla, jako by uběhla celou míli. Nyneiva se tvářila jako jezevec zahnaný do kouta.