Mat se pomalu díval z jedné na druhou a sundal látku jen natolik, aby bylo vidět jedno krví podlité oko. „Mluvíš, jako bys spolkla železnou tyč, má paní,“ prohodil posměšně. „Máš mý svolení říkat mi Mate.“ Protiva jeden! On by slušnost nepoznal, ani kdyby ho kousla do nosu! To rudé oko se otočilo k ní. „A co ty, Nyneivo? Od ní jsem slyšel dost, ale od tebe ani slovo."
„Nebudu na tebe křičet,“ křičela Nyneiva. „A všecko to ostatní taky. Slibuju, ty... ty...!“ Málem si spolkla jazyk, když si uvědomila, že ho nemůže nazvat žádným z těch výrazů, které si zasloužil, aniž by tím slib okamžitě neporušila. A přesto byl účinek jejího řevu velmi uspokojivý.
Mat se s výkřikem otřásl, pustil látku a oběma rukama si sevřel hlavu. Oči měl vyvalené. „Prokletý kostky,“ zafňukal, nebo něco podobného. Elain náhle došlo, že by mohl být velmi dobrým zdrojem jadrných výrazů. Stájníci a jim podobní si zřejmě vždy oškrábali jazyk dočista ve chvíli, kdy se objevila v dohledu. Samozřejmě si slíbila, že ho zcivilizuje, že zařídí, aby byl Randovi užitečný, ale jeho výrazivo do toho plést nemusela. Vlastně si uvědomila, že je toho hodně, co neslíbila, že udělá. Až jí to ozřejmí, Nyneivu to značně uklidní.
Po delší době promluvil Mat dutým hlasem. „Děkuju, Nyneivo.“ Ztěžka polkl. „Chvilku jsem si myslel, že vy dvě musíte být někdo jinej v převleku. Jelikož jsem zřejmě pořád ještě naživu, tak bychom se mohli postarat i o ten zbytek. Nějak si vzpomínám, jak Birgitte povídala cosi o tom, že vám mám něco najít. Co?“
„To nenajdeš,“ řekla mu Nyneiva rázně. No, možná spíš hlasitě než rázně, Elain však nenapadlo ji za to seřvat. Mat si to všechno zasloužil. „Ty nás doprovodíš a my to najdem.“
„Už couváš, Nyneivo?“ Nějak se mu podařilo hodně opovržlivě ušklíbnout, což vypadalo zvlášť ohavně díky jeho očím. „Právě jste mi doslibovaly, že uděláte, co řeknu. Jestli chcete mít zkrocenýho ta’veren na vodítku, tak si jděte říct Randovi nebo Perrinovi a uvidíte, co vám odpověděj.“
„My ti nic takovýho neslíbily, Matrime Cauthone,“ vyštěkla Nyneiva a vyletěla na špičky. „Nic takovýho jsem neslíbila!“ Vypadala, že po něm skočí zas. Dokonce i cop měla zježený.
Elain se ovládala lépe. Když do něj budou třískat, nikam se nedostanou. „Poslechneme si tvé rady a přijmeme je, pokud budou rozumné, pane... Mate,“ vynadala mu mírně. Přece nemohl skutečně věřit, že slíbily... Ale když se na něj podívala, viděla, že věří. Ach Světlo! Nyneiva měla pravdu. On bude dělat potíže.
Ovládla se. Znovu usměrnila, zvedla jeho kabát ze židle a pověsila ho na kolíček na stěně, aby se mohla posadit, s rovnými zády, a pečlivě si upravila suknice. Dodržet sliby dané panu Cauthonovi – Matovi – a sobě bude těžké, ale nic, co řekne nebo udělá, se jí nemohlo dotknout. Nyneiva si prohlédla jediné další místo, kam se dalo sednout, nízkou, ze dřeva vyřezávanou podnožku, a zůstala stát. Jednu ruku zvedla k copu, pak zkřížila ruce na prsou. Hrozivě podupávala.
„Atha’an Miere to nazývají Větrná mísa, pane... Mate. Je to ter’angrial...“
Nakonec jeho nevolností prozářilo slabé vzrušení. „Tak to bude něco,“ zamumlal. „Hledat v Rahadu.“ Potřásl hlavou a škubl sebou. „Něco vám povím. Žádná z vás nestrčí na druhej břeh řeky nos, pokud nebude na dosah tak pět mejch Rudejch paží. Vlastně nevystrčíte nos z paláce. Řekla vám Birgitte o tý zprávě, co jsem měl nacpanou v kapse kabátu? Určitě jsem jí to povídal. A pak je tu Carridin a jeho temný druzi. Nevykládejte mi, že nemá něco za lubem.“
„Každé sestře, která podporuje Egwain jako amyrlin, hrozí nebezpečí z Věže.“ Osobní stráž všude? Světlo! Nyneivě v očích zazářilo nebezpečné světlo a začala dupat rychleji. „Nemůžeme se schovávat, pa... Mate, a nebudeme. O Jaichima Carridina bude postaráno ve vhodnou dobu.“ Neslíbily, že mu povědí všecko, a nemohly dovolit, aby se rozptyloval. „Teď jsou na řadě důležitější věci.“
„Ve vhodnou dobu?“ začal a nevěřícně zesílil hlas, ale Nyneiva ho uťala.
„Tak pět?“ vyjela kysele. „To je směš –“ Zavřela oči a promluvila mírněji. Maličko mírněji. „Chci říct, to není rozumný. Elain a já, Birgitte a Aviendha. Tolik vojáků nemáš. A stejně, my potřebujem jen tebe.“ To poslední jako by z ní tahali párem volů. Příliš se to podobalo doznání.
„Birgitte a Aviendha pečovatele nepotřebují,“ pravil nepřítomně. „Tahle Větrná mísa je asi důležitější než Carridin, ale... Nepřipadá mi to správný, nechat temnýho druha volně pobíhat.“
Nyneiva začala fialovět ve tváři. Elain se ve stojacím zrcadle ubezpečila, že vypadá vyrovnaně. Alespoň navenek. Ten muž byl ohavný! Pečovatele? Nebyla si jistá, co by bylo horší, jestli to, že by tu ledabylou urážku vypustil schválně, nebo že by to udělal, aniž by si to uvědomil. Znovu se podívala do zrcadla a trochu sklonila bradu. Pečovatele! Byla ztělesněním vyrovnanosti.
Mat si je prohlížel svýma krhavýma očima, ale zřejmě nic neviděl. „Víc vám toho Birgitte neřekla?“ zeptal se a Nyneiva odsekla: „To docela stačilo, řekla bych, i na tebe.“ Kupodivu se zatvářil překvapeně a docela potěšeně.
Nyneiva sebou cukla a pak zase zkřížila ruce na prsou. „Jelikož nejsi ve stavu teď s náma někam chodit – nemrač se na mě, Mate Cauthone, to není snižování, je to čistá pravda! – můžeš se dopoledne přestěhovat do paláce. A ať tě ani nenapadne, že bychom ti mohly pomáhat nosit věci. Neslíbila jsem, že budu dělat soumara.“
„U Tulačky je to dost dobrý,“ začal rozzlobeně, ale pak se zarazil a zatvářil se užasle. A zděšeně, usoudila Elain. To by ho mělo odnaučit vrčet, když má hlavu jako meloun. Aspoň takhle se cítila ona, když tenkrát přebrala. Samozřejmě on se o tom nedozví. Muži pořád strkají pazoury do ohně a myslí si, že tentokrát je nepopálí, aspoň to vždycky tvrdila Lini.
„Těžko můžeš čekat, že tu mísu najdem na první pokus,“ pokračovala Nyneiva, „ta’veren či ne. Vyrazit každý den bude mnohem jednodušší, když nebudeš muset chodit přes celý náměstí.“ Vlastně myslela, když na něj nebudou muset každé ráno čekat. Podle ní nebyla opilost důvodem, proč by se měl povalovat v posteli do poledne, to rozhodně nikoliv.
„Kromě toho,“ dodala Elain, „tak nás aspoň můžeš hlídat.“ Nyneiva skoro zasténala. Copak nevidí, že je třeba ho nalákat? Nebylo to, jako by mu skutečně slíbila, že mu dovolí, aby na ně dohlížel.