Mat zřejmě ji ani Nyneivu neslyšel. Ztrhaný pohled upíral někam do prázdna. „Proč musely zatraceně přestat zrovna teď?“ zaúpěl tak tiše, že ho skoro neslyšela. Co, pod Světlem, tím myslel?
„Pokoje jsou hodny i krále, pa... Mate. Sama Tylin je vybírala, jsou hned vedle jejích. Osobně se toho ujala. Mate, nechtěl bys, abychom urazily královnu, že ne?“
Jeden pohled na jeho tvář a Elain spěšně usměrněním otevřela okno a vylila z něj vodu z umyvadla. Jestli někdy viděla muže, který začne každou chvíli zvracet, tak na ni právě teď zíral zarudlýma očima.
„Nechápu, proč kvůli tomu tolik naděláš,“ prohlásila. Vlastně spíš nadělala ona. Některé služebné mu nejspíš dovolí, aby je poplácal, ona však pochybovala, že v paláci jich bude nějak moc, pokud nějaká. Ani nebude moci celé noci pít a hrát. Tylin rozhodně nepřipustí špatný příklad pro Beslana. „Všichni musíme přinášet oběti.“ Tady se s námahou zarazila a neřekla mu, že ta jeho je malá a jedině správná, jejich obrovská a nespravedlivá, ať už Aviendha tvrdí cokoliv. Nyneiva rozhodně láteřila kvůli jakékoliv oběti.
Mat znovu složil hlavu do dlaní a vydával přidušené chrčení, přičemž se mu ramena otřásala. On se smál! Elain potěžkala umyvadlo na prameni vzduchu a napadlo ji, že ho s ním praští. Když však znovu zvedl hlavu, vypadal z nějakého důvodu rozhořčeně. „Oběti?“ zaprskal. „Kdybych vás požádal o to samý, tak byste každýmu v dohledu daly za uši a strhly mi střechu na hlavu!“ Mohl být ještě opilý?
Rozhodla se, že si jeho hrozného mračení nebude všímat. „Když už mluvíme o tvé hlavě, jestli chceš léčení, Nyneiva ti určitě poslouží.“ Jestli byla někdy dost rozzlobená, aby mohla usměrňovat, tak to bylo teď.
Nyneiva sebou škubla a loupla po Elain okem. „Samozřejmě,“ pospíšila si dodat, „pokud to chceš.“ Barva v jejích tvářích Elain potvrdila všechna její dnešní podezření.
Mat, vděčný jako vždy, ohrnul nos. „Na mou hlavu klidně zapomeň. Zvládnu to docela dobře bez Aes Sedai.“ A pak, jen aby věci ještě víc zamotal, tím si byla jistá, dodal váhavě: „Ale děkuju za optání.“ Skoro jako by to myslel vážně!
Elain se podařilo necivět s otevřenou pusou. Její znalosti o mužích se omezovaly na Randa a na to, co jí řekly Lini a máti. Bude Rand stejně matoucí jako Mat Cauthon?
Ještě před odchodem si vzpomněla na poslední věc, nechat si potvrdit, že se okamžitě přestěhuje do paláce. Když jednou dal slovo, tak ho dodržel, jak potvrdila Nyneiva, jakkoliv váhavě, když se mu však nechá skulinka, najde si sto způsobů, jak jí proklouznout. To zdůrazňovala až příliš dychtivě. Svůj slib dal s bezútěšným, zachmuřeným úšklebkem. Nebo to možná bylo těma jeho očima. Když mu položila umyvadlo k nohám, zatvářil se skutečně vděčně. Nebude s ním soucítit. Nebude.
Když byly na chodbě a dveře do Matova pokoje byly zavřené, Nyneiva zahrozila pěstí do stropu. „Ten chlap by dokázal rozčílit i kámen! Jsem ráda, že ho bolí hlava! Slyšíš mě? Ráda! On bude dělat potíže. Bude."
„Vy dvě mu naděláte víc potíží, než by kdy dokázal sám.“ Mluvčí k nim mířila po chodbě, měla prošedivělé vlasy, výraznou tvář a velitelský hlas. Také se mračila, skoro zlobně. Přes svatební nůž mezi prsy byla na Ebúdarku příliš světlá. „Když mi to Caira řekla, nemohla jsem tomu uvěřit. Pochybuji, že jsem kdy viděla tolik hlouposti natažené jen do dvojích šatů.“
Elain si ženu prohlédla od hlavy k patě. Dokonce ani novicka nebyla zvyklá, aby ji někdo oslovoval tímhle tónem. „A kdopak jsi ty, dobrá ženo?“
„Jsem Setalle Ananová a vlastním tenhle hostinec, dítě,“ zněla odpověď a s tím žena otevřela dveře na druhé straně chodby, popadla je za ruce a nacpala je do místnosti tak rychle, až měla Elain dojem, že se ani nedotýká podlahy.
„Zřejmě došlo k nějakému nedorozumění, panímámo Ananová,“ pronesla chladně, když je žena pustila a zavřela dveře.
Nyneiva neměla náladu na zdvořilosti. Zvedla ruku tak, aby byl jasně vidět prsten s Velkým hadem, a rozhořčeně vyjela: „Tak teď se podívej, ty –“
„Moc hezký,“ prohlásila žena a do obou strčila tak tvrdě, že se vzápětí ocitly vsedě bok po boku na posteli. Elain nevěřícně vykulila oči. Tahle Ananovic ženština se jim postavila se zachmuřeným výrazem a rukama v bok, vypadala jako matka, která hodlá pokárat své dcery. „Vytahovat se s tím jenom ukazuje, jak jsi pitomá. Ten mladý muž by vás houpal na koleni – nedivila bych se, kdyby každou na jednom, jen kdybyste ho nechaly – vzal by si pár hubiček a to, co byste mu byly ochotné dát, ale nikdy by vám neublížil. Vy mu ale ublížit můžete, jestli budete pokračovat v tomhle.“
Ublížit mu? Ta ženská si myslí, že jsou – ona si myslela, že houpal – myslela si – Elain nevěděla, jestli se má smát nebo plakat, nicméně se postavila a urovnala si sukně. „Jak jsem řekla, panímámo Ananová, to je nedorozumění.“ Jak mluvila, její hlas byl stále milejší, zmatek ustoupil klidu. „Jsem Elain z Trakandů, dědička Andoru a Aes Sedai ze zeleného adžah. Nevím, co si myslíš –“ Málem začala šilhat, když jí panímáma Ananová strčila prst pod nos.
„Elain, jestli se tak jmenuješ, jediný, co mi brání, abych tě neodtáhla dolů do kuchyně a neumyla ti pusu, tobě i té druhé pitomé huse tady, je možnost, že skutečně můžete trochu usměrňovat. Nebo jste vážně tak hloupé, abyste ty prsteny nosily, když nedokážete ani to? Varuju vás, pro sestry v Tarasinským paláci to nebude znamenat žádnej rozdíl. Víte o nich? Pokud ano, upřímně, tak nejste blbé, jste prostě padlé na hlavu.“
Elain se s každým slovem vztekala víc a víc. Hloupá husa? Padlá na hlavu? To snášet nebude, zvláště ne poté, co se musela plazit před Matem Cauthonem! Houpat? Navenek se tvářila klidně, ne však Nyneiva.
Ta se zlostně mračila, a když vyskočila, zahalila ji záře saidaru. Panímámu Ananovou obalily od ramen po kotníky prameny vzduchu a přitiskly jí k nohám sukně a spodničky, jen tak tak, že ji to nepřevrhlo. „Já jsem náhodou jedna z těch sester v paláci. Nyneiva z al’Mearů ze žlutýho adžah, abych byla přesná. A teď, chceš, abych do kuchyně dovedla já tebe? Vím něco o tom, jak vyplachovat pusu.“ Elain couvla před nataženou rukou hostinské.
Ta žena musela cítit tlak pramenů, dokonce i hlupák by poznal, co ty neviditelné prameny musely být, ona však ani nemrkla! Jen přimhouřila oči se zelenými flíčky. „Takže aspoň jedna z vás dokáže usměrňovat,“ pronesla klidně. „Měla bych ti dovolit, abys mě odtáhla dolů, dítě. Ať už mi uděláš cokoli, do poledne budete v rukou opravdických Aes Sedai. Na to si vsadím.“
„Copak tys mě neslyšela?“ dožadovala se Nyneiva. „Já –!“
Ta Ananová se ani neodmlčela. „Nejenže strávíte příští rok natahováním moldánků, ale budete brečet před každým, komu jste namluvily, že jste Aes Sedai. Buďte si jistý, že vás k tomu donutí. Játra se vám promění ve vodu. Měla bych vás nechat vrávorat svou cestou nebo, hned jak mě pustíte, zaběhnout do paláce. Jedinej důvod, proč to neudělám, je ten, že ony by z urozenýho pána Mata udělaly skoro stejnej odstrašující případ jako z vás, kdyby tušily, že vám pomáhal, a jak jsem říkala, jeho mám ráda.“
„Povídám ti –“ Nyneiva to zkusila znovu, ale hostinská jí pořád nedala šanci něco povědět. Svázaná jako ranec, ta žena byla jako balvan valící se z kopce. Byla jako padající kamenná lavina, rozmačkala všechno, co se jí postavilo do cesty.