„Snažit se udržet lež nepomůže, Nyneivo. Vypadáš na, no, jedenadvacet, plus minus rok, takže bys mohla být tak o deset let starší, jestli jsi už dosáhla zpomalení. Dokonce bys mohla i čtyři pět let nosit šátek. Až na jednu věc.“ Otočila hlavu, jedinou část těla, s níž mohla hýbat, k Elain. „Ty, dítě, nejsi ani dost stará, abys začala zpomalovat, a žádná ženská mladá jako ty ještě nikdy šátek nenosila. V celých dějinách Věže ne. Pokud jsi někdy byla ve Věži, tak se vsadím, žes nosila bílou a kvičela pokaždý, když se na tebe správkyně novicek podívala. Ukecalas nějakýho zlatníka, aby ti udělal ten prsten – nějakej skutečnej trouba se vždycky najde, jak jsem slyšela – nebo ho pro tebe možná Nyneiva ukradla, pokud má na ten svůj právo. Tak nebo tak, jelikož ty sestra bejt nemůžeš, není ani ona. Žádná Aes Sedai by nikdy necestovala s podvodnicí.“
Elain se zamračila a nevšimla si ani, že si hryže ret. Zpomalit. Zpomalení. Odkud hostinská z Ebú Daru zná tyhle výrazy? Možná Setalle Ananová byla jako dívka ve Věži, ačkoliv tam určitě nezůstala dlouho, poněvadž očividně nemohla usměrňovat. Elain by byla poznala, kdyby měla schopnost i tak malou, jako měla její matka, a Morgasa Trakandovna byla tak slabá, že nebýt dědičkou, byly by ji poslaly pryč za pár týdnů.
„Pusť ji, Nyneivo,“ řekla s úsměvem. Skutečně teď byla té ženě nakloněná. Muselo být hrozné cestovat až do Tar Valonu, jen aby ji vyhodily. Neexistoval důvod, proč by jim ta žena musela věřit – něco se při tom pohnulo, ale ona nepoznala co – vůbec žádný důvod, ale jestli se vydala do Tar Valonu, možná by přešla i náměstí Mol Hara. Merilille nebo jiná sestra by jí mohly narovnat páteř.
„Pustit ji?“ vyjekla Nyneiva. „Elain?“
„Pusť ji. Panínámo Ananová, vidím, že existuje jen jeden způsob, jak tě přesvědčit –“
„Amyrlin a tři přísedící by mne nedokázaly přesvědčit, dítě.“ Světlo, nechala někdy někoho dokončit větu? „Takže já nemám čas na další hrátky. Můžu vám dvěma pomoct. Nebo aspoň znám někoho, kdo může, ženy, které berou zatoulance. Můžete poděkovat urozenýmu pánu Matovi, že jsem ochotná vás za nima vzít, ale musím vědět jedno. Byly jste někdy ve Věži, nebo jste divoženky? Jestli jste tam byly, vyhodily vás, nebo jste utekly? Pravdu. S každou zacházejí jinak.“
Elain pokrčila rameny. Dokázaly, proč sem přišly. Hodlala přestat plýtvat časem a pokračovat v tom, co bylo třeba udělat dál. „Když se nechceš nechat přesvědčit, tak se nedá nic dělat. Nyneivo? Už jsme měly být pryč.“
Prameny kolem hostinské zmizely a záře kolem Nyneivy taky, ale Nyneiva tam stála a ustaraně, s nadějí na tu ženu civěla. Olízla si rty. „Ty znáš ženy, co nám můžou pomoct?“
„Nyneivo?“ promluvila Elain. „My žádnou pomoc nepotřebujeme. My jsme Aes Sedai, pamatuješ?“
Panímáma Ananová po ní vrhla trpký pohled, zatřásla sukněmi, aby si je narovnala, a sklonila se, aby si uhladila odhalené spodničky. Skutečnou pozornost věnovala Nyneivě. Elain se ještě nikdy v životě necítila tak vydělená ze společnosti. „Znám pár žen, co nedokázaly udělat zkoušku na přijatou nebo na šátek. Musí jich tady být tak padesát dohromady, i když se ten počet mění. Mohly by vám pomoct najít živobytí, abyste nemusely riskovat, že vás opravdická sestra přinutí si přát, aby vás jenom stáhla z kůže, a tím to skončilo. Tak mi nelžete. Byly jste někdy ve Věži? Pokud jste utekly, měly byste se vrátit. Věži se podařilo najít většinu uprchlic dokonce i za stoleté války, takže si nemyslete, že je tahle malá nesnáz zastaví. Vlastně vám radím, abyste přešly náměstí a vydaly se sestrám na milost. Bude to jen malá milost, jak se obávám, ale věřte mi, bude to víc, než najdete, jestli vás zpátky přivlečou. Pak vás dokonce ani nenapadne opustit bez povolení Věžový pozemek."
Nyneiva se zhluboka nadechla. „Řekly nám, abychom Věž opustily, panímámo Ananová. To odpřisáhnu, komu si řekneš.“
Elain na ni šokované hleděla. „Nyneivo, co to vykládáš? Panímámo Ananová, my jsme Aes Sedai.“
Ta Ananovic ženská se zasmála. „Dítě, nech mě promluvit s Nyneivou, ta alespoň vypadá dost stará, aby měla rozum. Tohle řekni kruhu a ony to nevezmou dobře. Bude jim jedno, jestli umíš usměrňovat. Ony to taky dokážou, a naplácají ti na zadek nebo tě vyhodí na ulici, jestli budeš dělat blbou.“
„Co je to ten kruh?“ chtěla vědět Elain. „My jsme Aes Sedai. Pojď s námi do Tarasinského paláce a uvidíš.“
„Já ji zvládnu.“ Nyneiva měla tu drzost říci tohle, a přitom se na Elain mračila a šklebila, jako by se zbláznila ona.
Ta Ananovic ženská jenom kývla. „Dobrá. Nyní si stáhněte ty prsteny a někam je skovejte. Kruh takový předstírání nepovoluje. Nechají je roztavit, abyste měly něco do začátku. I když podle vašich šatů nejste na mizině. Jestli jste je ukradly, tak to Reanne neříkejte. Jedno z prvních pravidel, co se budete muset naučit, je, že se nekrade, ani když umíráte hlady. Nechtějí přitahovat pozornost.“
Elain zaťala ruku v pěst a dala si ji za záda. A dívala se, jak si Nyneiva pokorně stahuje prsten a strká ho do kapsáře. Nyneiva, která ječela pokaždé, když Merilille nebo Adeleas nebo kterákoliv z nich zapomněla, že je hotová sestra!
„Věř mi, Elain,“ řekla Nyneiva.
Což by pro Elain bylo mnohem snazší, kdyby měla potuchy, co má ta osoba za lubem. Nicméně jí věřila. Většinou. „Malá oběť,“ zamumlala. Aes Sedai chodily bez prstenů, bylo-li to nutné, a ona také, ale teď byl její právem. Sundat si ten zlatý kroužek ji skoro bolelo.
„Promluv si se svou přítelkyní, dítě,“ vybídla ta Ananovic ženská Nyneivu netrpělivě. „Reanne Corlyová by nesnesla takový protivný mrzoutění, a jestli kvůli vám proplýtvám celý dopoledne pro nic za nic... Tak pojďte, pojďte. Máte štěstí, že mám urozenýho pána Mata ráda.“
Elain udržela chladnou vyrovnanost jen tak tak. Protivné mrzoutění? Protivné mrzoutění? Až bude mít příležitost, tak Nyneivu kopne tam, kde to bolí!
23
Vedle tkalcovské dílny
Nyneiva si chtěla s Elain promluvit mimo doslech hostinské, jenomže právě teď neměla příležitost. Hostinská je vyhnala z pokoje ve slušné nápodobě žalářníka provázejícího vězně, její netrpělivost nenarušil ani ostražitý pohled, který vrhla na Matovy dveře. Vzadu v hostinci vedly kamenné schody bez zábradlí dolů do velké kuchyně plné vůní z pečených pokrmů. Tady nejkorpulentnější žena, jakou kdy Nyneiva viděla, vládla velkou dřevěnou lžící jako žezlem a usměrňovala tři další ženy, když vyndávaly křupavé hnědé bochníky z pecí a místo nich sázely rohlíky z bílé mouky. Na bílé kachlové peci mírně pobublával hrnec s hrubou bílou ovesnou kaší, která se ve zdejších končinách snídala.
„Enid,“ oslovila panímáma Ananová kulatou bábu „jdu na chvíli ven. Musím tyhle dvě děti zavést za někým, kdo má čas jim dělat mámu pořádně.“
Enid si otřela široké zamoučené ruce do bílého ručníku a s nesouhlasem se dívala na Nyneivu a Elain. Všechno na ní bylo kulaté, upocený olivový obličej, tmavé oči, prostě celé tělo. Vypadala, jako by ji vytvořili z velkých balonů, které nacpali do šatů. Na svatebním noži, který jí visel na sněhobílé zástěře, se jí jiskřil plný tucet kamenů. „Tohle jsou ty dvě štěkny, co o nich mluvila Caira, paní mistrová? Na vkus mladýho pána jsou dost namóděný, řekla bych. On je má radši mrštnější.“ To ji, podle jejího tónu, pobavilo.
Hostinská rozhořčeně potřásla hlavou. „Říkala jsem tý holce, ať si dává pozor na jazyk. Nedovolím, aby se o Tulačce vykládalo něco takovýho. Připomeň to Caiře za mě, Enid, a použij svou lžíci, abys upoutala její pozornost, jestli to bude nutný.“ Pohled, který vrhla na Nyneivu a Elain, byl tak přezíravý, že Nyneiva málem zalapala po dechu. „Věřil by někdo s trochou rozumu v hlavě, že tyhle dvě jsou Aes Sedai? Všechny peníze utratily za šaty, aby udělaly dojem na muže, a teď hladovějí, pokud se na něj neusmějí. Aes Sedai!“ Nedala Enid čas na odpověď, pravou rukou popadla za ucho Nyneivu, levou Elain a třemi rychlými kroky je vyhodila na dvůr.