Tak dlouho Nyneivě vydržel šok. Pak se vytrhla, nebo se o to aspoň pokusila, protože ji hostinská zrovna v té chvíli pustila, takže zavrávorala. Nesouhlasila s tím, že se nechá někam vláčet. Elain zvedla bradu a modré oči měla tak studené, že by Nyneivu nijak nepřekvapilo, kdyby se jí v kudrnách udělala námraza.
Panímáma Ananová měla ruce v bok a zřejmě si toho nevšimla. Nebo jí to spíš bylo lhostejné. „Jenom doufám, že po tomhle už Caiře nikdo neuvěří,“ pronesla klidně. „Kdybych si mohla být jistá, že budete mít dost rozumu, abyste zůstaly zticha, byla bych řekla a udělala víc, aby to bylo jistý.“ Byla klidná, ale ne příjemná nebo měkká. Zkazily jí dopoledne. „Teď pojďte za mnou, a ne abyste se ztratily, jinak někoho pošlu do paláce, aby to pověděl Merilille a Teslyn. To jsou dvě z opravdických sester a nejspíš by vás roztrhly vejpůl jako žábu.“
Elain přenesla pohled z hostinské na Nyneivu. Nemračila se ani nekabonila, přesto to byl velmi významný pohled. Nyneivu napadlo, jestli to dokáže snášet až do konce. Pomyšlení na Mata ji přesvědčilo. Všechno bylo lepší než tohle.
„My se neztratíme, panímámo Ananová,“ pravila a snažila se o pokoru. Myslela si, že to docela dobře zvládá, vzhledem k tomu, jak jí byla pokora cizí. „Děkuju, že nám pomáháš.“ Usmála se na hostinskou a dělala, co mohla, jak si nevšímala Elain, jejíž pohled byl teď ještě významnější, jakkoliv se to prve zdálo nemožné. Ale i přes ty pohledy bude muset zajistit, aby si ta žena dál myslela, že jí stojí za tyhle potíže. „Jsme vážně vděčný, panímámo Ananová.“
Panímáma Ananová po ní loupla okem, zafrkala a potřásla hlavou. Nyneiva se rozhodla, že až to skončí, přitáhne hostinskou do paláce, bude-li to nutné, a donutí ostatní sestry, aby ji v přítomnosti hostinské uznaly.
Takhle brzy byl dvůr prázdný, jen asi dvanáctiletý hoch tu nesl vědro a řešeto a poléval tvrdě udusanou hlínu, aby se neprášilo. Bílé dveře do stájí byly otevřené a před nimi stála kolečka a přes ně byly položené vidle. Ozývaly se zvuky, jako když někdo šlápne na velkou žábu. Nyneiva usoudila, že to někdo zpívá. Budou muset jet, aby se dostaly tam, kam mají namířeno? Dokonce i krátká procházka by byla nepříjemná, protože chtěly jít jenom přes náměstí a zpátky se vrátit dřív, než bude slunce vysoko, takže si nevzaly ani slunečníky, ani pláště s kapucemi.
Panímáma Ananová je však provedla přes dvůr a úzkou uličkou mezi stájí a vysokou zdí, nad kterou vykukovaly suchem postižené stromy. Nepochybně to byla něčí zahrada. Malá branka na konci vedla do prašné ulice tak úzké, že se sem ranní sluníčko ještě nedostalo.
„Vy, děti, se mě teď držte, ano,“ připomínala jim hostinská a vyrazila uličkou. „Ztratíte se a přísahám, že půjdu do paláce sama.“
Nyneiva se oběma rukama popadla za cop, aby hostinskou neuškrtila. Jak toužila po prvních šedinách. Nejdřív ostatní Aes Sedai, pak Mořský národ – Světlo, na ně nechtěla ani pomyslet! – a teď tahle Ananová! Nikdo vás nebral vážně, dokud jste neměly aspoň nějaké šedé vlasy. Dokonce ani bezvěká tvář Aes Sedai nemohla podle jejích odhadů zapůsobit stejně.
Elain si zvedla suknice, aby se jí necouraly v prachu, třebaže se jí od střevíčků zvedaly obláčky prachu a usazovaly se na lemu šatů. „Tak se na to podíváme,“ řekla Elain tiše hledíc přímo před sebe. Tiše, leč chladně. Vlastně velmi chladně. Uměla člověka rozcupovat na kousky, aniž by zvedla hlas, což Nyneiva obdivovala. Teď ji jenom chtěla dát pár pohlavků. „Mohly bychom být zpátky v paláci a popíjet borůvkový čaj a nechat se ovívat a čekat na to, až si pan Cauthon přestěhuje svoje věci. Třeba se Aviendha a Birgitte vrátí s něčím užitečným. Konečně bychom se mohly rozhodnout, co přesně s tím mužem podnikneme. Budeme za ním prostě chodit po ulicích Rahadu a zjistíme, co se stane, nebo ho necháme vybírat? Tohle dopoledne jsme mohly využít sty různými přínosnými způsoby, včetně toho, jestli je bezpečné vrátit se k Egwain – vůbec někdy – po tom, jakou dohodu nás donutil Mořský národ uzavřít. Dřív nebo později si o tom musíme promluvit, nechat to být nám nepomůže. Místo toho jdeme na kdovíjak dlouhou procházku, jestli budeme dál pokračovat takhle, tak budeme celou dobu mhouřit oči před slunkem, abychom navštívily ženy, které krmí uprchlice z Věže. Mne osobně chytání uprchlic dnes ráno nezajímá, vlastně ani nikdy jindy. Jsem si ale jistá, že mi to dokážeš vysvětlit tak, abych to pochopila. A já to chci tolik pochopit, Nyneivo. Nerada bych si myslela, že tě budu kopat přes celé náměstí Mol Hara pro nic za nic.“
Nyneiva svraštila obočí. Kopat ji? Elain začínala být vážně divoká, trávila moc času s Aviendhou. Někdo by měl těm dvěma vrazit pár facek, aby dostaly rozum. „Slunko ještě není tak vysoko, abys musela mhouřit oči,“ zavrčela. Naneštěstí to nebude trvat dlouho. „Mysli, Elain. Padesát žen, který dokážou usměrňovat a pomáhají divoženkám a ženám vyhozeným z Věže.“ Občas se cítila provinile, když používala výraz divoženka. Z úst většiny Aes Sedai to byla urážka, ona je ale hodlala donutit, aby to jednou začaly říkat s hrdostí. „A ona je nazývá ‚kruh‘. To mi nezní jako několik přátel. To zní organizovaně.“ Ulička se vinula mezi vysokými zdmi a zadními trakty, na kterých mnohde byly omítkou vidět holé cihly, a mezi palácovými zahradami a krámky, kde otevřenými zadními dveřmi mohly vidět stříbrotepce či švadleny nebo řezbáře při práci. Panímáma Ananová se ohlížela přes rameno, aby se ujistila, že jsou pořád za ní. Nyneiva se na ni usmívala a kývala a doufala, že to vypadá dychtivě.
„Nyneivo, kdyby si dvě ženy, které dokážou usměrňovat, vytvořily společenstvo, tak by se na ně Věž vrhla jako smečka vlků. A vůbec, jak může panímáma Ananová vědět, jestli to dokážou nebo ne? Žena, která to dokáže a není Aes Sedai, nechodí a nevytahuje se tím, víš. Nebo aspoň ne moc dlouho. V každém případě nechápu, jaký to znamená rozdíl. Egwain možná chce nějak přivést do Věže každou ženu, která dokáže usměrňovat, ale kvůli tomu tady my nejsme.“ Mrazivá trpělivost v Elainině hlase způsobila, že Nyneiva popadla svůj cop ještě pevněji. Jak může být ta ženská tak tupá? Vycenila zuby na panímámu Ananovou a podařilo se jí nezamračit na její záda, když se hostinská znovu otočila.
„Padesát žen není dvě,“ šeptala Nyneiva zuřivě. Mohly usměrňovat, musely. Na tom všechno záviselo. „Je zhola nemožný, aby tenhle kruh existoval ve stejným městě, kde je skladiště nacpaný angrialama a tak, aby o tom aspoň nevěděly. A jestli vědí...“ Nedokázala zabránit, aby se jí do hlasu nevkradlo uspokojení, „...najdeme tu mísu bez pana Matrima Cauthona. Můžem zapomenout na ty směšný sliby."
„To nebyl úplatek, Nyneivo,“ prohodila Elain nepřítomně. „Já je dodržím a ty taky, jestli máš aspoň trochu cti v těle, a já vím, že máš.“ Už teď strávila s Aviendhou až moc času. Nyneiva by byla moc ráda věděla, proč si Elain vůbec myslí, že se všechny musejí řídit tím nesmyslným aielským ji –, ať už je to cokoliv.