Elain se zamračeně kousala do rtu. Všechen led někam zmizel. Už byla zřejmě zase sama sebou. Nakonec řekla: „Bez pana Cauthona bychom nikdy do toho hostince nevstoupily, takže bychom se nikdy nesetkaly tady s pozoruhodnou panímámou Ananovou, ani by nás nezavedla k tomu kruhu. Takže jestli nás kruh dovede k míse, musíme říct, že on toho byl prapříčinou.“
Mat Cauthon. Jeho jméno jí vřelo v hlavě. Nyneiva si zakopla o nohu a pustila cop, aby zvedla sukně. Ulička nebyla hladká jako dlážděné náměstí, natož palácová podlaha. „Pozoruhodná,“ mručela. „Já ji ‚zpozoruhodním‘, až jí půjdou oči šejdrem. Ještě nikdo s náma takhle nezacházel, Elain, dokonce ani lidi, co o nás pochybovali, dokonce ani Mořskej národ ne. Většina lidí by si dávala bacha, i kdyby desetiletá holka prohlásila, že je Aes Sedai.“
„Většina lidí doopravdy ani neví, jak skutečně vypadá tvář Aes Sedai, Nyneivo. Myslím, že ona kdysi byla ve Věži. Zná věci, které by jinak nemohla.“
Nyneiva si odfrkla a zamračila se na záda ženy, která si to rázovala před nimi. Setalle Ananová mohla být ve Věži desetkrát nebo stokrát, avšak nakonec uzná, že Nyneiva z al’Mearů je Aes Sedai. A omluví se jí. A taky zjistí, jaké to je, když ji někdo vleče za ucho! Panímáma Ananová se ohlédla a Nyneiva po ní vrhla ztuhlý úsměv a kývla, jako by měla krk na závěsu. „Elain? Jestli tyhle ženský vědí, kde je ta mísa... Nemusíme Matovi říkat, že jsme ji našly.“ Nebyla to tak docela otázka.
„Nechápu proč,“ řekla Elain, a pak zničila všechny naděje tím, že dodala: „Ale budu se muset zeptat Aviendhy, abych si byla jistá.“
Kdyby si nemyslela, že by je ta ženská Ananová okamžitě opustila, Nyneiva by byla zaječela.
Klikatá ulička přešla v ulici a pak už se skoro vůbec nebavily. Nad střechami před nimi vykoukl rudý okraj slunečního kotouče a oslepoval je. Elain si jednou rukou velmi okatě zastínila oči. Nyneiva odmítla. Nebylo to tak zlé. Vlastně skoro ani nemhouřila oči. Čistá modrá obloha se vysmívala jejímu citu pro počasí, který jí stále říkal, že přímo nad městem zuří bouře.
Dokonce i takhle časně bylo v ulicích pár lakovaných kočárů a několik nosítek jasnějších barev, které nesli dva, občas tři bosí nosiči v zelenočerveně pruhovaných vestách. Klusali, protože nesli pasažéry skryté za příčlovými dřevěnými okenicemi. Po dláždění rachotily žebřiňáky a vozy a ulice se začaly plnit lidmi, otevíraly se krámky a zvedaly markýzy, učedníci ve vestách spěchali za svými posílkami a muži nosili na ramenou velké srolované koberce, žongléři, akrobati a hudebníci se připravovali na výhodných nárožích a objevovali se pouliční prodavači s podnosy plnými špendlíků a stužek či nevalného ovoce. V rybích a masných krámech s otevřenými boky už se pracovalo dávno. Ryby prodávaly pouze ženy a většina řezníků byla také ženského pohlaví, pouze hovězí prodávali muži.
Panímáma Ananová nasadila rychlé tempo, aby nahradila ztrátu času, a proplétala se davem, mezi kočáry, nosítky a žebřiňáky. Jenomže se musela stále zastavovat. Zřejmě to byla známá žena, kramáři a řemeslníci a jiné hostinské ji zdravili ze dveří. Kramáře a řemeslníky odbývala jen pár slovy a milým kývnutím, ale u každé hostinské se na chviličku zastavila. Poprvé si Nyneiva zoufale přála, aby to bylo naposled. Podruhé se za to modlila. Potřetí už jenom civěla přímo před sebe a marně se snažila neslyšet. Elain byla stále zachmuřenější a studenější. Bradu měla zvednutou, až byl div, že vůbec vidí, kam šlape.
Nyneiva musela zdráhávě přiznat, že tu je důvod. V Ebú Daru člověk v hedvábí mohl nanejvýš přejít náměstí, dál by ale pěšky nechodil. Všichni ostatní okolo na sobě měli vlnu či len, jen občas se objevila výšivka, občas se objevil žebrák, který dostal odložený kus hedvábného oděvu, odřený na lemech a s větším množstvím děr než látky. Jenom si přála, aby si panímáma Ananová vybrala nějaké jiné vysvětlení, proč je vede ulicemi. Přála si, aby nemusela donekonečna poslouchat o dvou nafoukaných holkách, které utratily všechny peníze za hezké šaty, aby udělaly dojem na jednoho muže. Mat z toho vyšel dobře, Světlo ho spal. Skvělý mladý muž, kdyby nebyla panímáma Ananová vdaná, a skvělý tanečník, jen s lehkým lotrovským nádechem. Všechny ženy se smály. Ne však ona nebo Elain. Ne přiblblé malé hubičky – Nyneivě došlo, co tím myslí – hubičky bez groše, co se honí za mužem, s měšci plnými měďáků a plíšků, aby obalamutily hlupáky, bezduchá motovidla, která by jinak musela žebrat nebo krást, kdyby panímáma Ananová neznala někoho, kdo by jim mohl dát práci v kuchyni.
„Nemusí se zastavovat v každý hospodě ve městě,“ zavrčela Nyneiva, když kráčely od Uškrcené husy, již tvořila tři rozlezlá poschodí, s hostinskou, která měla přes ubohé jméno svého podniku v uchu velké granáty. Panímáma Ananová se teď skoro neohlížela, aby viděla, zda ji následují. „Uvědomuješ si, že do žádný z těch nebudem nikdy moct strčit nos?“
„Přesně to má nejspíš na mysli.“ Každé Elainino slovo bylo kusem ledu. „Nyneivo, jestli jsi nás vyštvala na honičku za divokým prasetem...“ Nebylo třeba výhrůžku dokončit. S pomocí Birgitte a Aviendhy, a ty by jí pomohly, by jí Elain mohla dělat ze života Jámu smrti, dokud by nebyla spokojená.
„Ony nás dovedou rovnou k míse,“ trvala na svém a zahnala žebráka se strašlivou purpurovou jizvou, která mu zavírala oko. Těsto obarvené hadincem poznala dobře, když něco takového uviděla. „Já vím, že ano.“ Elain si odfrkla urážlivě významným způsobem.
Nyneiva přestala počítat mosty, které překročily, velké i malé, pod nimiž proplouvaly bárky. Slunce se vyšplhalo kus nad střechy. Ta ženská Ananová je nevedla nejrovnější cestou, kterou by mohla – skutečně si zřejmě zacházela k dalším a dalším hostincům – ale v podstatě postupovaly na východ a Nyneiva si myslela, že už musejí být skoro u řeky, když se k nim žena s oříškovýma očima náhle otočila.
„Teď si dávejte pozor na pusu. Mluvte, když vás někdo osloví, jinak ne. Ztrapníte mě a...“ Ještě se zamračila a cosi si zabručela pod fousy, nejspíš že dělá chybu, a trhla hlavou, že ji mají znovu následovat do domu s plochou střechou přímo naproti.
Nebyl to velký dům, jenom dvě poschodí bez jediného balkonu, popraskaná omítka a na několika místech vylézaly cihly, a ne zrovna v příjemné čtvrti. Na jedné straně rachotily tkalcovské stavy v tkalcovně a na druhé pronikavě páchly barvy z barvírny látek. U dveří však odpověděla komorná, prošedivělá ženská s hranatou bradou a rameny jako kovář, s ocelovým pohledem nezměkčeným ani potem zalitou tváří. Když Nyneiva vstupovala za panímámou Ananovou dovnitř, usmála se. Někde v domě usměrňovala žena.
Komorná s hranatou bradou Setalle Ananovou očividně znala od vidění, zareagovala však divně. Udělala velmi uctivé pukrle, přesto ji očividně překvapilo, že hostinskou vidí, a očividně pochybovala o tom, že tu vůbec je. Skoro se zakoktala, než je pustila dovnitř. Nyneivu a Elain však přivítala bez zajíkání. Zavedla je do obývacího pokoje na poschodí a důrazně jim řekla: „Ani se nehněte a na nic nesahejte, nebo vám naplácám na zadek,“ a zmizela.
Nyneiva se podívala na Elain.
„Nyneivo, to, že tu někdo usměrňuje, ještě neznamená –“ Ten pocit se změnil, na okamžik zesílil, potom zeslábl a byl slabší než prve. „Dokonce ani dvě ženy nic neznamenají,“ namítala Elain, ale mluvila pochybovačně. „To byla ta nejnevychovanější komorná, co jsem kdy viděla.“ Přitáhla si červenou židli s vysokým opěradlem a Nyneiva se po chvíli taky posadila, ale seděla jen na krajíčku. Z dychtivosti, ne strachu. Vůbec se nebála.