Místnost nebyla nijak velkolepá, ale modrobílé dlaždice na podlaze se leskly a světle zelené stěny vypadaly čerstvě vymalované. Nikde samozřejmě nebyl ani kousek zlacení, ale červené židle seřazené podél stěn a několik stolků, tmavěji modrých než dlaždice, byly jemně vyřezávané. Lampy visící z nástěnných držáků byly mosazné a vyleštěné do vysokého lesku. Ve vymeteném krbu byly pečlivě naskládané větvičky vždyzelenů a římsa byla vyřezávaná, ne jen prostý kámen. Řezby vypadaly zvláštně – lidé kolem Ebú Daru je nazývaly Třináct hříchů. Muž, jemuž oči téměř vyplňovaly obličej, jako Závist, chlapík s jazykem až ke kotníkům představoval Drb, muž s vyceněnými zuby a ohrnutými pysky, svírající na prsou peníze, Chamtivost a tak dál – ale vcelku ji místnost uspokojila. Kdokoliv si mohl dovolit takovýto pokoj, mohl si dovolit i novou omítku zvenčí, a jediný důvod, proč to neudělal, byl ten, že se chtěl držet při zemi a vyhnout se zájmu.
Komorná nechala dveře otevřené a náhle se sem z chodby donesly hlasy.
„Nemůžu uvěřit, žes je přivedla sem.“ Tón mluvčí byl napjatý nevírou a hněvem. „Víš, jak opatrné jsme, Setalle. Víš víc, než bys měla, a to víš určitě.“
„Moc mě to mrzí, Reanne,“ odvětila panímáma Ananová škrobeně. „Asi jsem nepřemýšlela. Já... podvoluji se, jak abych se zaručila za chování těch holek, tak i vašemu soudu.“
„Ovšemže ne!“ Reanne se v hlase ozval šok. „Totiž... chci říct, že jsi neměla, ale... Setalle, omluvám se, že jsem na tebe křičela. Řekni, že mi odpouštíš.“
„Nemáš žádný důvod se omlouvat, Reanne.“ Hostinské se podařilo mluvit lítostivě i váhavě zároveň. „Udělala jsem chybu, že jsem je sem přivedla.“
„Ne, ne, Setalle. Neměla jsem s tebou tak mluvit. Prosím, musíš mi odpustit. Prosím.“
Ta ženská Ananová a Reanne Coflyová vstoupily do obývacího pokoje a Nyneiva překvapeně zamrkala. Z té výměny čekala někoho mladšího než Setalle Ananová, ale Reanne měla víc šedivých vlasů a tvář plnou vrásek z úsměvu, i když se teď ustaraně mračila. Proč by se starší žena ponižovala před mladší a proč by to ta mladší dovolovala, jakkoliv polovičatě? Světlo ví, že tu panovaly jiné zvyky, o některých divnějších ani nechtěla přemýšlet, ale takhle moc se určitě nelišily. Ona nikdy příliš nepracovala na tom, aby se k ženskému kroužku doma chovala pokorně, ale tohle...
Reanne samozřejmě mohla usměrňovat – to čekala, no, doufala v to – ale nečekala její sílu. Reanne nebyla tak silná jako Elain, dokonce ani jako Nicola ne – Světlo spal tu zatracenou holku! – ale snadno by se vyrovnala řekněme Sheriam nebo Kwamese a Kiruně. Jenom málokterá žena byla takhle silná, a přes to, že sama byla mnohem silnější, překvapilo ji to. Ta ženská musela být jednou z divoženek. Věž by si našla způsob, jak dostat do spárů ženu jako tahle, i kdyby ji měly držet v šatech novicky celý život.
Když vstoupily, Nyneiva vstala a uhladila si sukně. Určitě ne z nervozity. Určitě ne. Ale kdyby tohle vyšlo...
Reanne si obě prohlédla ostrýma modrýma očima a výrazem hospodyně, která právě v kuchyni našla dvě čuňata, přišlá přímo z chlíva, takže z nich ještě padá bláto. Maličkým kapesníčkem si otřela obličej, i když v domě byl větší chládek než venku. „Asi s nimi budeme muset něco udělat,“ zamumlala, „jestli jsou to, co tvrdí.“ Hlas měla i teď dost zvýšený, melodický a téměř mladistvý. Když domluvila, z nějakého důvodu sebou trhla a loupla okem po hostinské, což vyvolalo další rundu váhavých omluv panímámy Ananové a zajíkavých pokusů panímámy Corlyové je odmítnout. V Ebú Daru, když byli lidé skutečně zdvořilí, omluvy mohly proudit tam a zpátky i hodinu.
Elain taky vstala, s nalepeným úsměvem, a zvedla obočí na Nyneivu, dlaní si podepřela loket a prst si položila na tvář.
Nyneiva si odkašlala. „Panímámo Corlyová, jmenuju se Nyneiva z al’Mearů a tohle je Elain z Trakandů. Hledáme –“
„Setalle mi o vás říkala,“ uťala ji modrooká žena hrozivě. I když měla šediny, Nyneiva usoudila, že je tvrdá jako kamenná zídka. „Ozbroj se trpělivostí, holka, a já to s tebou hned vyřídím.“ Obrátila se zpátky k Setalle a oťukala si obličej kapesníčkem. Z hlasu jí znovu zazněla špatně potlačovaná ostýchavost. „Setalle, jestli dovolíš, musím se těch holek vyptat –“
„Hele kdo se nám po všech těch letech vrátil,“ vybreptla malá bachratá ženština ve středních letech, jež vletěla do pokoje, ke své společnici. Přes červeným páskem přepásané ebúdarské šaty a osmahlý, potem se lesknoucí obličej měla čistý cairhienský přízvuk. Její stejně upocená společnice v tmavém suknu obchodnice prostého střihu byla o hlavu vyšší a stejně stará jako Nyneiva, s tmavýma zešikmenýma očima, silně zahnutým nosem a širokými ústy. „To je Garenia! Ona –“ Proud slov ustal, když si první žena uvědomila, že nejsou samy.
Reanne spráskla ruce jako v modlitbě, nebo možná jenom chtěla někoho praštit. „Berowin,“ řekla ostře, „ty jednou spadneš ze skály, protože se nepodíváš, kam šlapeš.“
„Mrzí mě to, nejs –“ Cairhieňanka zrudla a sklopila oči. Saldejka si začala pohrávat s kruhem červených kamenů, který měla připíchnutý na prsou.
Nyneiva se vítězoslavně podívala na Elain. Obě nově příchozí mohly usměrňovat a někde v domě pořád kdosi spřádal saidar. Další dvě, a i když Berowin moc silná nebyla, Garenia byla ještě silnější než Reanne. Vyrovnala by se Lelaine nebo Romandě. Ne že by na tom záleželo, ale teď jich bylo pět. Elain měla pořád umíněně zvednutou bradu, ale pak si povzdechla a kývla. Občas bylo třeba neuvěřitelné námahy, aby se o něčem nechala přesvědčit.
„Ty se jmenuješ Garenia?“ zeptala se panímáma Ananová a zamračila se na dotyčnou. „Hodně se podobáš někomu, koho jsem kdysi potkala. Zaryi Alkaeseové.“
Tmavé zešikmené oči překvapeně zamrkaly. Saldejská obchodnice si z rukávu vytáhla krajkou lemovaný kapesníček a otřela si tváře. „Tak se jmenuje sestra mé báby,“ řekla po chvíli. „Prý se jí dost podobám. Byla v pořádku, když jsi ji viděla? Když odešla, aby se stala Aes Sedai, na rodinu úplně zapomněla.“
„Sestra tvé báby.“ Hostinská se tiše zasmála. „No ovšem. Když jsem ji viděla, byla v pořádku, ale je to už hodně dávno. Byla jsem mladší než ty teď.“
Reanne stála vedle ní a málem ji popadla za loket, teď jim skočila do řeči. „Setalle, vážně je mi to líto, musím tě však požádat, abys odešla. Odpustíš mi, že tě nevyprovodím ke dveřím?“
Panímáma Ananová se omluvila, jako by to byla její chyba, že ji druhá žena nemůže vyprovodit ke dveřím, a při odchodu po Nyneivě a Elain hodila posledním pochybovačným pohledem.
„Setalle!“ vykřikla Garenia, jakmile byla hostinská ze dveří. „To byla Setalle Ananová? Jak se jí –? Světlo nebeský! Dokonce i po sedmdesáti letech by ji Věž –“
„Garenie,“ zarazila ji panímáma Corlyová zvlášť ostrým tónem. Pohled měla ještě ostřejší a Saldejka zrudla. „Když už jste vy dvě tady, můžeme je vyslechnout tři. Vy holky zůstaňte tam, kde jste, a mlčte.“ Tohle patřilo Nyneivě a Elain. Ostatní ženy odešly do rohu, kde se přikrčily a potichu se bavily.
Elain popošla k Nyneivě. „Nelíbilo se mi, když se mnou zacházely jako s novickou, ani když jsem byla novicka. Jak dlouho ještě v tom hodláš pokračovat?“