Garenia, která držela Elainin štít, usměrnila další tenký pramen vzduchu, a ne moc jemně. Elain sebou škubla a ještě jednou a Nyneiva sebou cukla a uvažovala, proč si nepoložila ruce na zadek. „Slušný tón je další požadavek,“ mumlala Garenia suše do hrnku.
„To je správná odpověď,“ řekla panímáma Corlyová, jako by se nic jiného nestalo. Ačkoli si Saldejku nad čajem prohlédla. „A kolik mostů je ve Vodní zahradě?“
„Tři,“ štěkla Nyneiva hlavně proto, že to věděla. O knihovně nevěděla, poněvadž nikdy nebyla mladší novicka. „Potřebujeme vědět –“ Berowin nemohla použít nic, aby usměrnila pramen vzduchu, ale panímáma Corlyová mohla a udělala to. Nyneiva jen stěží udržela hladkou tvář a zaťala ruce do sukní, aby je udržela v klidu. Elain měla tu drzost se na ni mrazivě usmát. Mrazivě, ale spokojeně.
Dostaly tucet dalších otázek, od kolik podlaží má obydlí mladších novicek – dvanáct – po za jakých okolností smí mladší novicka vstoupit do věžové sněmovny – když nese zprávu nebo má být vyhnána z Věže za nějaký zločin, nikdy jindy – a Nyneiva se zmohla tak na dvě slova, načež ji ta hrozná Corlyovic ženská vždycky uťala. Začala se cítit jako novicka ve sněmovně. Tam by taky nesměla nic říci. Tohle byla jedna z mála odpovědí, které znala, ale Elain naštěstí odpovídala hbitě, když ona mlčela. Nyneiva by si vedla lépe, kdyby se ptaly na přijaté. Aspoň o trochu lépe, ale je zajímalo to, co by měla znát mladší novicka. Byla jenom ráda, že je Elain ochotná hrát s sebou, i když podle bledých tváří a zdvižené brady to nebude trvat dlouho.
„Nyneiva tam asi opravdu byla,“ řekla Reanne nakonec, když si vyměnila pohled s druhými dvěma. „Kdyby ji Elain učila, aby prošla, myslím, že by byla odvedla lepší práci. Někteří lidé žijí pořád v mlze.“ Garenia si odfrkla a pak pomalu kývla. Berowin kývla na Nyneivin vkus trochu moc rychle.
„Prosím,“ řekla zdvořile. Uměla být zdvořilá, když k tomu byl důvod, tohle říkal každý. „Skutečně potřebujeme najít ter’angrial, který Mořský národ nazývá Větrná mísa. Je v jednom zaprášeným starým skladišti někde v Rahadu, a já myslím, že váš cech, váš kruh, musí vědět kde. Prosím, pomozte nám.“ Zíraly na ni tři kamenné tváře.
„Tady není žádnej cech,“ pravila panímáma Corlyová chladně, „jenom pár přítelkyň, který nenašly svý místo v Bílý věži...“ Znovu ten uctivý tón. „...a který jsou dost hloupý, aby občas podaly ruku, když je to potřeba. A nemáme ani nic společnýho s ter’angrialy, angrialy ani sa’angrialy. Nejsme Aes Sedai.“ „Aes Sedai“ bylo rovněž uctivé. „V každým případě tady nejste, abyste dávaly otázky. Máme jich pro vás víc, abychom zjistily, jak daleko jste došly, a pak vás vezmeme na venkov a svěříme do péče přítelkyně. Ona si vás nechá, dokud se nerozhodneme, co s váma dál. Dokud si nebudeme jistý, že vás sestry nehledají. Čeká vás nový život, nová příležitost, jenom když si dáte práci a uvidíte ji. Ať už vám ve Věži bránilo cokoliv, tady to neplatí, ať už to byl nedostatek pohotovosti, strach nebo cokoliv jiného. Nikdo vás nebude nutit se učit nebo dělat, co nezvládnete. To, co jste, stačí. Takže.“
„Stačí,“ řekla Elain mrazivě. „Stačilo už dávno, Nyneivo. Nebo chceš čekat kdovíjak dlouho na venkově? Ony to nemají, Nyneivo.“ Vyndala z váčku u pasu prsten s Velikým hadem a natáhla si ho na prst. Podle toho, jak se podívala na sedící ženy, by nikdo neuvěřil, že je odstíněná. Byla královnou, jíž došla trpělivost. Byla Aes Sedai do konečků prstů, to byla. „Jsem Elain z Trakandů, hlava rodu Trakandů. Jsem dědička Andoru a Aes Sedai ze zeleného adžah a požaduji, abyste mě okamžitě propustily.“ Nyneiva zasténala.
Garenia znechuceně ohrnula pysk a Berowin zděšeně vykulila oči. Reanne Corlyová lítostivě zakroutila hlavou, avšak když promluvila, hlas měla jako ze železa. „Doufala jsem, že Setalle změnila váš názor na tuhle lež. Vím, jak je to tvrdý, vydat se hrdě do Bílý věže a pak zjistit, že se musíte vrátit domů s neúspěchem. Ale nikdy to nesmíte říkat, dokonce ani žertem!“
„Já nežertovala!“ pronesla Elain měkce. Sníh je taky měkký.
Garenia se zamračeně předklonila a vytvořila pramen vzduchu, ale panímáma Corlyová zvedla ruku. „A ty, Nyneivo? Ty taky trváš na tomhle... šílenství?“
Nyneiva nabrala vzduch do plic. Tyhle ženské musejí vědět, kde je ta mísa. Musejí!
„Nyneivo!“ řekla Elain podrážděně. Nehodlala ji na tenhle den nechat zapomenout, i když budou muset uprchnout. Měla způsob, jak se neustále vracet ke každému malému klopýtnutí, který člověku vždycky podrazil nohy.
„Jsem Aes Sedai ze žlutého adžah,“ pravila Nyneiva unaveně. „Pravá amyrlin, Egwain z al’Vereů, nás v Salidaru pozvedla k šátku. Amyrlin není starší než Elain, to jste se musely doslechnout.“ V těch třech tvrdých tvářích se neobjevila sebemenší změna. „Poslala nás najít Větrnou mísu. S ní bychom mohly napravit počasí.“ Ani náznak změny. Snažila se potlačit hněv. Skutečně se snažila. Prostě to z ní vyletělo samo. „Musíte to chtít taky! Koukněte se kolem sebe! Temný dusí svět! Jestli máte jenom náznak, kde by ta mísa mohla být, tak nám to řekněte!“
Panímáma Corlyová kývla Derys, která přišla vzít hrnky a vrhla ustrašený, vykulený pohled na Nyneivu a Elain. Když odběhla ven z místnosti, tři ženy pomalu vstaly a stály před nimi jako ponuré soudkyně vyhlašující rozsudek.
„Lituju, že nepřijmete naši pomoc,“ řekla panímáma Corlyová chladně. „Lituju celý týhle věci.“ Sáhla do váčku a Nyneivě a pak Elain vtiskla do dlaně tři stříbrňáky. „Tohle vám trochu pomůže. Můžete taky dostat něco za ty šaty, i když ne to, co jste zaplatily. Na cestu to rozhodně není vhodný odění. Do zítřejšího rána budete pryč z Ebú Daru.“
„My nikam nejdeme,“ řekla jí Nyneiva. „Prosím, jestli víte –“ Stejně dobře mohla mlčet. Odměřený proud slov to nezastavilo.
„V tu dobu začneme rozesílat vaše popisy a zařídíme, aby se dostaly k sestrám do Tarasinského paláce. Jestli vás uvidí po východu slunce, zařídíme, aby se sestry dozvěděly, kde jste, a bělokabátníci taky. Bude jen na vás, jestli utečete, vzdáte se sestrám nebo zemřete. Jděte, nevracejte se a měly byste žít dost dlouho, jestli se vzdáte toho ohavného a nebezpečného klamu. My jsme s váma skončily. Berowin, vyprovoď je, prosím.“ Prošla mezi nimi a bez ohlížení vyšla z místnosti.
Nyneiva náhle cítila, jak ji to vleče ke dveřím. Kdyby se vzpírala, ničeho by tím nedosáhla, jen by ji možná doslova vyhodily, ale ona se vzdávala jen nerada. Světlo, jak nerada! Elain se jí vyrovnala, ztuhlé odhodlání odejít a skoncovat s celou záležitostí z ní přímo vyzařovalo.
V malé vstupní hale se Nyneiva rozhodla zkusit to ještě jednou. „Prosím, Garenie, Berowin, jestli máte nějakej náznak, tak nám to řekněte. Jakákoliv stopa, cokoliv. Musíte pochopit, jak je to důležitý. Musíte!“
„Nejvíc slepí jsou ti, kteří zavírají oči,“ ocitovala Elain a ne moc potichu.
Berowin zaváhala, ale Garenia ne. Přistrčila obličej přímo k Nyneivě. „Myslíš, že jsme hloupý, holka? Povím ti tohle. Kdyby bylo po mým, odvezli by vás na statek, ať říkáte cokoliv. Pár měsíců v Aliseině pozornosti by vás naučilo dávat si pozor na jazyk a být vděčný za pomoc, na kterou plivete.“ Nyneiva zvážila, že ji praští do nosu. Na to by nepotřebovala saidar.
„Garenie,“ vyjela Berowin ostře. „Omluv se! My nikoho nedržíme proti jeho vůli a ty to dobře víš. Okamžitě se omluv!“