Uměla bych být tak poddajná, jak by chtěly, říkala si podrážděně. Myslely by si, že jsem měkká jako starej střevíc! Mohla bych... To byla lež a nepotřebovala ani známou ohavnou pachuť, aby si to uvědomila. Kdyby měla sebemenší možnost, třásla by s každou z těch ženských, dokud by jí neřekly, co chce vědět. Byla by jim ukázala Aes Sedai, až by brečely!
Úkosem se zamračila na Elain. Druhá žena vypadala ztracená v myšlenkách. Nyneiva by raději nevěděla, na co právě teď myslí. Promarněné dopoledne, téměř dokonalé pokoření. Nerada se mýlila. Ještě nebyla zvyklá, aby si to přiznávala, ještě ne. A nyní se bude muset Elain omluvit. Omlouvání skutečně nenáviděla. No, v jejich pokojích to bude ošklivé. Mohla jenom doufat, že Birgitte a Aviendha budou stále ještě venku. Nehodlala s tím začínat na ulici, když kolem chodil Světlo ví kdo. Dav zhoustl, ačkoliv slunce nebylo o moc výš, a na obloze kroužila veliká hejna křičících mořských ptáků.
Najít cestu všemi těmi zákrutami a zatáčkami nebylo právě nijak snadné. Nyneiva se musela půltucetkrát zeptat na cestu, zatímco Elain civěla na druhou stranu a předstírala nezájem. Rázovala si to přes mosty, vyhýbala se vozům a bryčkám, uskakovala z cesty spěchajícím nosítkům, která se proplétala davem, a přála si, aby Elain něco řekla. Nyneiva věděla, jak si pěstovat zášť, a čím déle mlčela, tím horší bylo, když promluvila, takže čím déle Elain kráčela mlčky, tím temnější byl v Nyneivině mysli obraz toho, jak to bude vypadat po návratu v jejich pokojích. To ji rozčilovalo k nepříčetnosti. Přiznala, že se zmýlila, i kdyby jen sobě. Elain neměla právo nechat ji takhle trpět. Nasadila takový výraz, že dokonce i lidé, kteří si nevšimli jejich prstenů, se jim vyhýbali širokým obloukem. Lidé, kteří si prstenů všimli, zřejmě obvykle mívali naléhavou potřebu být o ulici dál. Dokonce i někteří nosiči s nosítky se jí vyhýbali.
„Jak stará ti Reanne připadala?“ zeptala se náhle Elain. Nyneiva málem nadskočila. Už byly skoro zpátky na Mol Hara.
„Padesát let. Možná šedesát. Nechápu, proč na tom záleží.“ Přelétla očima lidi kolem, aby se ujistila, že nikdo není na doslech. Procházející pouliční prodavačka, s podnosem, na němž byly vyložené malé žluté plody zvané citrony, se pokusila spolknout slovo uprostřed, když si všimla, že se na ni Nyneiva dívá, načež se předklonila nad tác a začala škytat a dusit se. Nyneiva si odfrkla. Ta žena nejspíš poslouchala, pokud neplánovala uříznout jim měšec. „Ony jsou v cechu, Elain, a vědí, kde je ta mísa. Já prostě vím, že jo.“ Tohle ale vůbec říci nechtěla. Kdyby se omluvila, že do toho Elain zatáhla, hned teď, třeba by to nebylo tak zlé.
„Asi mají,“ procedila Elain nepřítomně. „Asi by mohly. Jak to, že dokázala tak zestárnout?“
Nyneiva se zastavila přímo uprostřed ulice. Po všem tom dohadování, poté, co je vyhodily, ona řekne asi? „No, já soudím, že zestárla stejně jako my ostatní, den po dni. Elain, jestli sis to myslela, proč jsi ohlásila, kdo jsi, jako Rhiannon ve Věži?“ Tohle se jí docela líbilo. Podle příběhu to, co královna Rhiannon dostala, se dost lišilo od toho, co chtěla.
Elain otázku zřejmě přeslechla, i přes všechno své vzdělání. Odtáhla Nyneivu stranou, jak kolem rachotil zelený kočár se záclonkami – ulice tu nebyla zrovna široká – před krejčovskou dílnu se širokým vchodem, za nímž bylo vidět několik krejčovských panen navlečených do zpola dodělaných šatů.
„Ony by nám stejně nic neřekly, Nyneivo, ani kdybys klečela a prosila na kolenou.“ Nyneiva rozčileně otevřela pusu, ale pak ji zavřela. Ona nikdy neřekla nic o prošení. A stejně, proč by v tom měla být sama? Lepší jakákoliv žena než Mat Cauthon. Elain ale měla mouchu v nose a nehodlala se nechat odvést z cesty. „Nyneivo, musela zpomalit jako všechny ostatní. Jak je stará, aby vypadala na padesát nebo šedesát?“
„O čem to tu plácáš?“ Nyneiva si bez přemýšlení zapamatovala místo, kde byly. Švadlenina práce vypadala docela dobře, stála za bližší prohlídku. „Nejspíš neusměrňuje víc, než nakolik si může pomoct, bojí se, že by ji lidé zaměnili se sestrou. Koneckonců by nechtěla mít příliš hladkou tvář.“
„Tys ve třídě nikdy neposlouchala, že ano?“ zamumlala Elain. Všimla si, jak se ve dveřích usmívá kyprá švadlena, a odtáhla Nyneivu na roh. Vzhledem k množství krajek, které měla švadlena na šatech, živůtek jimi byl úplně zakrytý a kousky krajky spadaly též přes odhalené spodničky, bude dávat dobrý pozor, jestli si Nyneiva něco objedná. „Zapomeň na chvíli na šaty, Nyneivo. Kdo je nejstarší přijatá, na jakou si pamatuješ?“
Nyneiva se na Elain upřeně podívala. Od té ženské to znělo, jako by nikdy nemyslela na nic jiného! A ona také poslouchala. Občas. „Elin Warrel, myslím. Je asi tak mýho věku, myslím.“ Ovšem, i šaty, co měla švadlena na sobě, by vypadaly dobře se slušnějším výstřihem a menším množstvím krajek. Zelené hedvábí. Lan měl rád zelenou, ačkoli ona si rozhodně nehodlala vybírat šaty pro něj. Měl taky rád modrou.
Elain vyštěkla smíchy, až Nyneivu napadlo, jestli snad promluvila nahlas. Prudce se začervenala a chtěla to vysvětlit – byla si jistá, že by to zvládla, do Bel Tinu – jenže druhá žena ji nepustila ke slovu. „Elin přišla těsně před tvým příchodem do Věže, Nyneivo, navštívit její sestra. Její mladší sestra. Ta žena měla šedé vlasy. No, prošedivělé. Muselo jí být přes čtyřicet, Nyneivo.“
Elin Warrel že je přes čtyřicet? Ale...! „Co chceš vlastně říct, Elain?“
Nikdo nebyl dost blízko, aby je slyšel, a nikdo jim zřejmě nevěnoval větší pozornost, snad kromě nadějné švadleny, ale Elain ztišila hlas do šepotu. „My zpomalujeme, Nyneivo. Někde mezi dvaceti a pětadvaceti začneme stárnout pomaleji. Potká to každou ženu, která dokáže usměrňovat. Jak moc záleží na tom, jak jsme silné, ale na tom vlastně záleží vždycky. Takima říkala, že podle ní je to začátek získávání bezvěkosti, ačkoliv já myslím, že tu nikdo nezíská dřív než nejméně za rok dva od získání šátku, některým to trvá i pět a víc. Mysli. Víš, že každá sestra se šedými vlasy je stará, i když se o tom nemáš zmiňovat. Takže jestli Reanne zpomalila, a to musela, jak stará je?“
Nyneivě nezáleželo na tom, jak je Reanne stará. Bylo jí do pláče. Nebylo divu, že jí všichni odmítali uvěřit její věk. Vysvětlovalo to, proč se jí ženský kroužek doma koukal přes rameno, jako by si nebyly ženy jisté, jestli je dost stará, aby se jí dalo věřit. Získat bezvěkou tvář sestry bylo hezké, ale jak dlouho potrvá, než jí zešedivějí vlasy?
Zamrkala a rozzlobeně se odvrátila. A něco ji udeřilo, zachytila ránu z boku do hlavy. Zavrávorala a užasle se otočila k Elain. Proč ji ta ženská praštila? Jenže Elain ležela na hromádce, oči měla zavřené a na spánku se jí dělala fialová podlitina. Nyneiva omámeně padla na kolena a vzala přítelkyni do náručí.
„Tvé přítelkyni se asi muselo udělat špatně,“ řekla jakási žena s dlouhým nosem, klečící vedle ní, aniž by se starala o žluté šaty, odhalující příliš velký kus poprsí dokonce i na ebúdarské poměry. „Ukaž, pomůžu vám.“
Vysoký chlapík, docela švihák ve vyšívané hedvábné vestě, nebýt jeho dost úlisného úsměvu, se sklonil, aby vzal Nyneivu za ramena. „Tady mám kočár. Vezmeme vás někam, kde je to pohodlnější než na dlažbě.“