„Jděte pryč,“ řekla jim Nyneiva zdvořile. „Nepotřebujeme vaši pomoc.“
Muž se ji však pořád snažil zvednout a odvést k červenému kočáru, kde jim zuřivě mávala překvapeně se tvářící žena v modrém. Žena s dlouhým nosem se skutečně snažila zdvihnout Elain, děkujíc muži za pomoc a žvatlajíc o tom, jak je jeho kočár dobrý nápad. Z ničeho nic se tu zjevil dav přihlížejících, stáli v půlkruhu, ženy soucitně mumlaly o omdlévání z horka, muži nabízeli pomoc s odnosem paní. Hubený chlapík, drzý jako opice, se Nyneivě sápal po váčku přímo jí pod nosem.
Hlava se jí točila natolik, že uchopit saidar pro ni bylo obtížné, ale i kdyby ji všichni ti protivní lidičkové nerozčílili dost, to, co uviděla ležet na ulici, by bohatě stačilo. Byl to šíp s tupou kamennou hlavicí. Ten, který škrábl ji, nebo ten, co zasáhl Elain. Usměrnila a hubený zloděj se předklonil, držel se za břicho a kvičel jako prase v trní. Další pramen, a žena s dlouhým nosem přepadla dozadu, vřískajíc o dvě oktávy výš. Muž v hedvábné vestě se zřejmě rozhodl, že nakonec jeho pomoc vůbec nepotřebují, poněvadž se otočil a utíkal ke kočáru, ona ho však taky vyplatila. Řval víc než rozzuřený býk, když ho žena v modrém vtahovala za vestu do kočáru.
„Děkuju, ale my žádnou pomoc nepotřebujeme,“ zaječela Nyneiva. Zdvořile.
Zůstalo jen pár lidí, kteří ji mohli slyšet. Jakmile začalo být jasné, že je tu používána jediná síla – a lidé z ničeho nic vyskakující a ječící bez nějaké viditelné příčiny byli pro většinu diváků jasným důkazem – všichni odspěchali. Žena s dlouhým nosem se zvedla a doslova vyskočila na zadek červeného kočáru, kde se zuby nehty držela, když kočí v tmavé vestě práskl do koní a vyjel tak rychle, že lidé museli uskakovat z cesty. Dokonce i chmaták kulhal pryč, jak nejrychleji to šlo.
Nyneivě by bylo úplně jedno, i kdyby se otevřela země a všechny pohltila. S bolavým hrudníkem vytvořila jemné pramínky větru a vody, země, ohně a ducha, smísila je a smíchala s Elain. Bylo to prosté tkanivo, nedělalo jí potíže kromě lehké bolesti hlavy, a s výsledkem začala zase volně dýchat. Podlitina nebyla vážná. Kosti v Elainině lebce zůstaly celé. Normálně by převedla ty samé prameny do složitějšího tkaniva, léčení, které sama znovu objevila. V té chvíli se však na víc než nejprostší tkanivo nevzmohla. Jenom s duchem, větrem a vodou setkala léčení, které žluté používaly od nepaměti.
Elain prudce otevřela oči a nadechla se, jak nejvíc to šlo, zkroutila se jako chycený pstruh a patami zabušila do dláždění. Trvalo to ovšem jenom chvíli, ale za tu chvíli se podlitina srazila a zmizela.
Nyneiva jí pomohla na nohy – a objevila se ženská ruka s cínovým pohárem plným vody. „Dokonce i Aes Sedai by po tomhle mohla mít žízeň,“ prohodila švadlena.
Elain sáhla po poháru, ale Nyneiva jí položila prsty na zápěstí. „Ne, děkujeme ti.“ Žena pokrčila rameny, a když se otáčela, Nyneiva dodala jiným tónem: „Děkujeme.“ Čím častěji to říkala, tím to pro ni bylo snazší. Nebyla si jistá, jestli se jí to líbí.
„Co se stalo?“ chtěla vědět Elain. „Proč jsi mě nenechala se napít? Já mám žízeň a hlad.“
Nyneiva se ještě naposledy zamračila na švadlenu a sklonila se pro šíp.
Ta ženská žádné vysvětlování nepotřebovala. Zasvitl kolem ní saidar. „Teslyn a Joline?“
Nyneiva zavrtěla hlavou. Lehká nevolnost zřejmě mizela. Nemyslela si, že by se tyhle dvě snížily k něčemu takovému. Nemyslela si to. „A co Reanne?“ zeptala se tiše. Švadlena už zase stála ve dveřích, stále s nadějí. „Mohla by chtít zajistit, abychom určitě odešly. Nebo hůř, možná to byla Garenia.“ To bylo skoro stejně děsivé jako Teslyn a Joline. A dvakrát protivnější.
Elain se nějak dařilo vypadat krásně, i když se škaredila.
„Ať to byl kdokoliv, vyřídíme to. Uvidíš.“ Mrak se ztratil. „Nyneivo, jestli kruh ví, kde ta mísa je, můžeme ji najít, ale...“ Zdráhavě se kousla do rtu. „Já znám jen jeden způsob, jak si být jistá.“
Nyneiva pomalu kývla hlavou, ačkoliv by raději snědla hrst hlíny. Dnešek vypadal chvíli dobře, ale potom se zřítil do hlubin, od Reanne k... Ach, Světlo, za jak dlouho bude mít šedé vlasy?
„Neplač, Nyneivo. Mat nemůže být tak špatný. Za pár dní ji pro nás najde, já to vím.“
Nyneiva se jenom víc rozplakala.
25
Myslipast
Moghedien nechtěla ten sen snít znovu, ale i když se chtěla probudit, chtěla křičet, k ničemu to nevedlo. Spánek ji držel pevně jako okovy. Začátek prošel rychle, jen naznačený a rozmazaný. Žádné slitování. Zbytek jen bude muset prožít o to dříve.
Ženu, která vstoupila do stanu, v němž ji drželi jako vězně, skoro nepoznala. Halima, tajemnice jedné z těch hlupaček, které si říkaly Aes Sedai. Hlupačky, a přesto ji držely pevně skrze ten stříbrný kov kolem krku, držely ji a nutily poslouchat. Rychlý pohyb, ačkoliv se modlila za zpomalení. Ta žena usměrnila, aby zapálila lampu, a Moghedien viděla jen to světlo. Musel to být saidín – mezi živými pouze Vyvolení věděli, jak se napíchnout na pravý zdroj – moc pocházející od Temného – a jen málokdo byl dost hloupý, aby ji přijal jindy než v nouzi nejvyšší – ale to bylo nemožné! Rozmazaná rychlost. Ta žena se prohlásila za Aran’gar, nazvala Moghedien jménem, předala jí povolání do Jámy smrti a sundala ji ten zatracený náhrdelník a’damu, přičemž sebou škubla bolestí, již nemohla pocítit žádná žena. A zase – kolikrát tohle prodělala? – zase Moghedien spletla malý průchod přímo ve stanu. Klouzání ji poskytlo čas na přemýšlení v nekonečné temnotě, ale na své plošině, připomínající malý uzavřený mramorový balkon spolu s pohodlným křeslem, dorazila na černé svahy Shayol Ghulu, navěky zahaleného šerem, kde z průduchů a tunelů vycházela pára a kouř a ostré výpary, a ve svém smrtně černém odění pro ni přišel myrddraal, bílý jako ponrava, bezoký, avšak vyšší než člověk, mohutnější než kterýkoliv jiný půlčlověk. Nadutě si ji prohlédl, bez vyzvání ji sdělil své jméno a nařídil jí, aby šla s nim. Takhle se myrddraalové k Vyvoleným nechovali. Teď Moghedien ječela v hlubinách své duše, aby se sen pohyboval rychleji, aby byl rozmazaný, že by nebylo nic vidět, nic znát, ale teď, když následovala Shaidara Harana zpět ke vstupu do Jámy smrti, vše plynulo normální rychlostí a zdálo se skutečnější než Tel’aran’rhiod nebo bdělý svět.
Moghedien vyhrkly z očí slzy, stékaly jí po již lesklých tvářích. Zmítala se na tvrdé palandě, škubala údy, jak zoufale, marně bojovala, aby se mohla probudit. Už si neuvědomovala, že sní – všechno působilo skutečně – ale hluboko ponořené vzpomínky zůstaly a z těch hlubin se snažily vydrat instinkty.
Velmi dobře znala klesající tunel se stropem pokrytým kamennými dýkami jako špičáky, jehož stěny zářily bledým světlem. Tudy už sestupovala mnohokrát od toho pradávného dne, kdy sem přišla poprvé, aby složila hold Velikému pánu a zaslíbila mu svou duši, ale nikdy to nebylo takové jako teď, nikdy tudy nešla s neúspěchem známým ve vší jeho velikosti. Vždycky předtím se jí podařilo své neúspěchy skrýt dokonce i před Velikým pánem. Mnohokrát. Tady se daly vykonat věci, které se nedaly provést nikde jinde.
Trhla sebou, když se jí jeden z těch kamenných zubů otřel o vlasy, ale pak se vzpamatovala, jak to jen šlo. Hroty a čepele stále dávaly tomu divnému, příliš vysokému myrddraalovi dost prostoru, ale i když byl o hlavu a ramena vyšší než ona, Moghedien teď musela před hroty uhýbat hlavou. Skutečnost tu byla pro Velikého pána tvárným jílem a často takto dával najevo svou nespokojenost. Kamenný zub ji zasáhl do ramene a ona se sehnula, aby prošla pod dalším. Tunel už nebyl dost vysoký, aby mohla jít vzpřímeně. Sehnula se, přikrčeně cupitala za myrddraalem a snažila se dostat blíž. Půlčlověk za celou dobu nezměnil tempo, ale ať cupitala seberychleji, mezera mezi nimi se nezmenšila. Strop klesal, zuby Velikého pána připravené rozdrtit zrádce a hlupáky, a Moghedien padla na obě kolena, lezla po čtyřech, pak musela lézt po loktech. V tunelu se blýskalo a mihotalo světlo vycházející ze vchodu k samotné Jámě smrti těsně před nimi a Moghedien se sesula na břicho a plazila se, odrážejíc se nohama a přitahujíc se rukama. Do těla se jí zarývaly kamenné hroty a chytaly ji za šaty. S funěním dolezla zbytek cesty směrem ke zvuku trhajícího se plátna.