Ohlédla se přes rameno a křečovitě se otřásla. Kde před chvíli bylo ústí tunelu, nyní stála hladká kamenná stěna. Třeba to Veliký pán načasoval přesně, a možná, kdyby bývala byla pomalejší...
Římsa, na níž ležela, sahala nad rudé jezero s černými šmouhami, jezero roztavené lávy, kde tančily, zhasínaly a znovu se objevovaly plameny velikosti člověka. Nad hlavou vířila divoká mračna, červenožlutočerně pruhovaná, jako by je hnaly samotně větry času. Nebyla to zatažená obloha z venku Shayol Ghulu. Na nic z toho se nepodívala podruhé, a nejen proto, že to viděla již několikrát. Vrt do místa, kde byl uvězněn Veliký pán, tu nebyl blíž než kdekoliv jinde na světě, ale tady ho mohla cítit, tady se mohla koupat v zářivé slávě Velikého pána. Kolem ní se vlnil pravý zdroj tak silný, že pokus usměrnit tady by ji spálil na uhel. Ne že by sebeméně toužila po tom, zaplatit tuhle cenu kdekoliv jinde.
Začala se zvedat na kolena a cosi ji udeřilo mezi lopatky, tvrdě ji to srazilo na kamennou římsu a vyrazilo jí to dech. Omámeně se snažila nadechnout a pak se ohlédla přes rameno. Myrddraal stál a nohou jí pevně tlačil na záda. Skoro popadla saidar, ačkoliv usměrnit zde bez jasného dovolení by byl dobrý způsob jak zemřít. Nadutost nahoře na svahu byla jedna věc, ale tohle!
„Víš, kdo já jsem?“ vyjela. „Já jsem Moghedien!“ Bezoký ji sledoval pohledem, jaký by věnoval hmyzu. Příliš často vídala myrddraaly dívat se takhle na obyčejně lidi.
MOGHEDIEN. Ten hlas v její hlavě odplavil veškeré myšlenky na myrddraala. Málem odplavil všechny myšlenky. Vedle tohoto bylo i nejpevnější objetí lidského milence jen kapkou v moři. JAK VÁŽNÝ JE TVŮJ NEÚSPĚCH, MOGHEDIEN? VYVOLENÍ JSOU VŽDY NEJSILNĚJŠÍ, TY SES VŠAK NECHALA CHYTIT. UČILA JSI TY, KTEŘÍ SE MI PROTIVÍ, MOGHEDIEN.
S mrkajícími víčky se snažila mluvit srozumitelně. „Veliký pane, naučila jsem je jenom drobnosti a bojovala jsem, jak to jen šlo. Naučila jsem je údajný způsob, jak zachytit mužské usměrňování.“ Podařilo se jí zasmát se. „Když to cvičí, dostanou takové bolení hlavy, že celé hodiny nemůžou usměrňovat.“ Ticho. Možná dobře. Vzdaly se pokusů naučit se tohle dávno před její záchranou, ale to Veliký pán vědět nemusel. „Veliký pane, víš, jak jsem ti sloužila. Sloužím ve stínech a tví nepřátelé ucítí mé kousnutí, teprve když zapůsobí jed.“ Neodvažovala se však otevřeně tvrdit, že se nechala schválně chytit, aby mohla pracovat zevnitř, mohla to ale naznačit. „Veliký pane, víš, kolik nepřátel jsem srazila za války síly. Ze stínů, kde mě neviděli, a když ano, tak si mě nevšímali, protože bych je přece nemohla ohrozit.“ Ticho. A pak...
MOJI VYVOLENÍ JSOU VŽDYCKY NEJSILNĚJŠÍ. MOJE RUKA SE POHYBUJE.
Ten hlas znějící jí v lebce jí změnil kosti ve vroucí med a mozek v oheň. Myrddraal jí držel bradu a nutil ji zvednout hlavu dřív, než se jí zrak pročistil natolik, aby uviděla i nůž v jeho druhé ruce. Všechny její sny měly skončit podříznutým hrdlem, jejím tělem se nakrmí trolloci. Třeba si Shaidar Haran sám dá vybraný kousek. Možná...
Ne. Věděla, že zemře, jenomže tenhle myrddraal z ní nedostane ani sousto! Natáhla se, aby uchopila saidar, a oči jí začaly vylézat z důlků. Nic tam nebylo. Nic! Bylo to, jako kdyby byla odříznutá! Věděla, že není – říkalo se, že odtržení je největší bolest, jakou může někdo zakusit, nedá se ani umrtvit – ale –!
V té chvíli ohromení jí myrddraal přinutil otevřít ústa, otřel jí čepel o jazyk a pak ji škrábl na uchu. A když se narovnával s její krvi a slinami, věděla, pochopila dřív, než vytáhl něco, co vypadalo jako maličká křehká klícka ze zlatého drátu a křišťálu. Některé věci bylo možné provést pouze tady, některé jenom těm, kdo dokážou usměrňovat, a ona sem přivedla značný počet mužů a žen právě k tomuhle účelu.
„Ne,“ vydechla. Nedokázala spustit oči z cour’souvra. „Ne mně! NE MNĚ!“
Shaidar Haran si jí nevšímal a otřel tekutiny z nože do cour’souvra. Křišťál se zabarvil do mléčně růžové barvy, první nastavení. Pohybem zápěstí hodil myrddraal myslipast přes jezero roztaveného kamene pro druhé nastavení. Zlatokřišťálová klícka prolétla vzduchem a náhle se zastavila, vznášela se přímo na místě, kam zdánlivě pronikal Vrt, na místo, kde byl vzor nejtenčí.
Moghedien zapomněla na myrddraala. Natáhla obě ruce k Vrtu. „Milost, Veliký pane!“ Nikdy neviděla, že by se Veliký pán Temnoty smiloval, ale kdyby byla spoutaná v kobce se vzteklými vlky nebo s línajícím darathem, byla by prosila stejně. Za vhodných okolností člověk prosí i o nemožné. Cour’souvra visela ve vzduchu, pomalu se otáčela a třpytila se v plamenech vyskakujících pod ní. „Sloužila jsem ti celou svou duší, Veliký pane. Prosím, smiluj se. Prosím! MILOOOOST!“
JEŠTĚ MI MŮŽEŠ POSLOUŽIT.
Hlas ji uvrhl do nezměrné extáze, ale jiskřící myslipast zároveň náhle zazářila jako slunce a uprostřed svého vytržení poznala Moghedien bolest, jako kdyby ji ponořili do ohnivého jezera. Propojily se a ona vyla a zmítala se jako šílená, mlátila sebou v nekonečné bolesti, nekonečné, celé věky, a až nezůstalo nic než bolest a vzpomínka na bolest, maličká milost temnoty ji pohltila.
Moghedien se zavrtěla na palandě. Už ne. Prosím.
Ženu, která vstoupila do stanu, v němž ji drželi jako vězně, skoro nepoznala.
Prosím, vřískala v hlubinách mysli.
Ta žena usměrnila, aby zapálila lampu, a Moghedien viděla jen to světlo.
Hluboko ve spánku se zachvěla, roztřásla se od hlavy k patě. Prosím.
Ta žena se prohlásila za Aran’gar, nazvala Moghedien jménem, předala jí povolání do Jámy smrti a –
„Vzbuď se, ženo,“ řekl hlas připomínající rozpadající se zetlelou kost a Moghedien prudce otevřela oči. Skoro si přála, aby se sen vrátil.
Beztvaré kamenné stěny jejího malého vězení nenarušily dveře ani okna a nebyly tu žádné žárobaňky, dokonce ani lampy ne, světlo však odněkud přicházelo. Nevěděla, kolik dní tu je, jen že se nepravidelně objevuje jídlo bez chuti a že jediné vědro sloužící pro hygienu je vyprazdňováno ještě nepravidelněji, a znenadání jí tu zanechali mýdlo a vědro navoněné vody, aby se mohla očistit. Nebyla si jistá, jestli je to milost nebo ne. Radostné vzrušení při spatření vědra vody jí připomnělo, jak hluboko klesla. Nyní s ní byl v kobce Shaidar Haran.
Spěšně se skulila z palandy, klekla si a přitiskla čelo na holý kámen podlahy. Vždycky dělala, cokoliv bylo pro přežití nezbytné, a myrddraal byl příliš rád, že ji může učit, co je nezbytné. „Dychtivě tě zdravím, Mia’cova.“ Svázaný titul ji pálil na jazyku. Znamenalo to „Ten, kdo mě vlastní“ či prostě „Můj majitel". Zvláštní štít, který na ni Shaidar Haran použil – myrddraalové to nedokázali, on ale ano – štít se neprojevoval, ona však přesto na usměrňování ani nepomyslela. Pravý zdroj jí byl samozřejmě odepřen – z něj bylo možné natáhnout pouze s požehnáním Velikého pána – ale lákal ji, i když jeho záře těsně mimo dohled byla jaksi divná. Pořád o tom ale ani neuvažovala. Pokaždé, když ji myrddraal navštívil, ukázal jí její myslipast. Usměrnit příliš blízko vlastní cour’souvra bylo nesmírně bolestivé, čím blíž, tím bolestivější. Myslela si, že takhle blízko by nepřežila, ani kdyby se pravého zdroje jen dotkla. A to bylo nejmenší z nebezpečí myslipasti.