Shaidar Haran se zasmál, škrábání po suché, popraskané kůži. To byl další rozdíl od obyčejných myrddraalů. Myrddraalové byli mnohem krutější než trolloci, kteří byli jenom krvelační, ale byli chladní a nezúčastnění. Jenže Shaidar Haran často dával najevo pobavení. Zatím měla štěstí, že byla jen potlučená. Většina žen na jejím místě by již byla na pokraji šílenství, pokud ne za jeho hranicí.
„A dychtíš poslouchat?“ zeptal se myrddraal tím šustivým, chrčivým hlasem.
„Ano, dychtím poslouchat, Mia’cova.“ Cokoli, co bude nezbytné k přežití. Přesto však vyjekla, když se jí najednou zapletly do vlasů studené prsty. Na nohy se škrábala sama, pokud to jen šlo, on ji však přesto vytáhl. Alespoň tentokrát zůstala nohama na zemi. Myrddraal si ji bezvýrazně prohlížel. Vzpomněla si na poslední návštěvu a dalo jí práci, aby sebou neškubla nebo nezaječela nebo prostě nesáhla po saidaru a neukončila to.
„Zavři oči,“ nařídil jí, „a měj je zavřené, dokud ti nepřikážu je otevřít.“
Moghedien okamžitě pevně zavřela oči. Jedna z lekcí Shaidara Harana se týkala okamžitého poslechnutí. Kromě toho, když měla zavřené oči, mohla předstírat, že je někde jinde. Cokoliv bude nezbytné.
Ruka na vlasech ji zprudka postrčila dopředu a ona proti své vůli zaječela. Myrddraal ji chtěl nahnat do zdi. Zvedla ruce, aby se chránila, a Shaidar Haran ji pustil. Vrávorala ještě aspoň deset kroků – ale její kobka neměla deset kroků ani z rohu do rohu. Kouř ze dřeva, ucítila slabý náznak kouře ze dřeva. Oči však držela pevně zavřené. Hodlala pokračovat pouze s modřinami, a pokud možno s co nejmenším počtem modřin, jak dlouho to jen půjde.
„Už se smíš podívat,“ řekl hluboký hlas.
Opatrně poslechla. Mluvčí byl vysoký širokoplecí mladý muž v černých holínkách a spodcích a rozevláté bílé košili, nahoře rozvázané. Z hlubokého polstrovaného křesla před mramorovým krbem, kde na polenech tančily plameny, na ni upíral své překvapivě modré oči. Stála v dřevem obložené místnosti, která v těchto časech mohla patřit bohatému kupci či středně významnému šlechtici, nábytek byl jemně vyřezávaný a lehce pozlacený, na tkaných kobercích vzory zlatorudých arabesek. Nepochybovala však, že je někde v blízkosti Shayol Ghulu. Nebylo to tady cítit jako v Tel’aran’rhiodu, což by byla jediná další možnost. Spěšně otočila hlavu a zhluboka si oddechla. Myrddraal nebyl nikde v dohledu. Těsné obruče cuande jako by jí spadly z hrudi.
„Líbilo se ti ve vakuole?“
Moghedien cítila, jak se jí do hlavy zaryly ledové prsty. Nebyla výzkumník ani tvůrce, ale to slovo znala. Dokonce ani nepomyslela na to, že se zeptá, jak to ví mladý muž z tohoto času. Ve vzoru se občas objevily bubliny, ačkoliv někdo jako Mesaana by řekl, že je to až příliš zjednodušené vysvětlení. Do vakuol bylo možné vstoupit, pokud člověk věděl jak, a manipulovat s nimi přesně stejně jako s většinou světa – výzkumníci ve vakuolách často prováděli důležité pokusy, jak si matně vzpomínala – ale vlastně existovaly mimo vzor a občas se uzavřely, nebo možná praskly a odpluly pryč. Dokonce ani Mesaana nevěděla, co se skutečně děje – až na to, že cokoliv v nich v té chvíli bylo, zmizelo navždy.
„Jak dlouho?“ Překvapilo ji, že mluví tak klidně. Otočila se k mladému muži, který seděl a ukazoval bílé zuby. „Řekla jsem jak dlouho? Nebo to nevíš?“
„Viděl jsem tě přicházet...“ Odmlčel se, ze stolku vedle křesla zvedl stříbrný pohár, a když pil, usmíval se na ni přes jeho okraj, „...předešlé noci.“
Nedokázala potlačit úlevné vydechnutí. Jediný důvod, proč byl kdokoliv ochoten vstoupit do vakuoly, byl ten, že tam čas plynul jinak, občas pomaleji, občas rychleji. Občas mnohem rychleji. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby zjistila, že ji Veliký pán ve skutečnosti uvěznil na sto let či tisíc, aby se vynořila do světa, který by již patřil zcela jemu, aby se krmila mezi mršinami, zatímco ostatní Vyvolení budou stát na vrcholku. Ona byla pořád jednou z Vyvolených, aspoň v duchu. Dokud sám Veliký pán neřekne, že jí není. Nikdy neslyšela, že by byl někdo propuštěn, jakmile byla myslipast spuštěna, ona si ale najde cestu. Pro ty, kdo jsou opatrní, se vždycky najde cesta, což ti, kteří padnou, nazývají zbabělostí. Ona sama donesla pár těch takzvaných odvážných do Shayol Ghulu, kde byli opatřeni cour’souvra.
Náhle ji napadlo, že tenhle chlapík na přítele Temnoty hodně ví, zvlášť když mu nebylo moc přes dvacet. Přehodil si nohu přes lenoch křesla a pod jejím pohledem se drze rozvaloval. Graendal by ho mohla sebrat, pokud měl aspoň trochu lepší postavení či moc. Pouze příliš silná brada mu překážela, aby byl považován za krasavce. Určitě ještě neviděla tak modré oči. S tím, jak se před ní drze choval, a s tím, co musela teprve nedávno strpět z rukou Shaidara Harana, s tím, jak ji pravý zdroj lákal a myrddraal odešel, se rozhodla, že tomuhle mladému příteli Temnoty udělí důraznou lekci. To, že měla špinavé šaty, jí taky dodalo. Trochu voněla voňavkou, která byla ve vodě, ale neměla, jak by si vyprala hrubé vlněné šaty, ve kterých utekla Egwain z al’Vereů, potrhané od cesty do Jámy smrti. Obezřelost vyhrála – tahle místnost musela být někde v blízkosti Shayol Ghulu – ale jen tak tak.
„Jak se jmenuješ?“ dožadovala se. „Máš vůbec ponětí, s kým mluvíš?“
„Ano, mám, Moghedien. Můžeš mi říkat Moridin.“
Moghedien hekla. Ne kvůli jménu. Každý hlupák si mohl nechat říkat Smrt. Ale přes jeho modré oko rovně přeplul maličký černý flíček, právě dost velký, aby ho bylo vidět, a pak pokračoval stejným směrem přes druhé. Tenhle Moridin se napíchl na pravou sílu, a ne jedenkrát. Vlastně to musel udělat mnohokrát. Věděla, že i v tomhle čase přežilo kromě al’Thora pár mužů, kteří dokázali usměrňovat – a tenhle chlapík byl přibližně stejně velký jako al’Thor – ona však nečekala, že by Veliký pán prokázal právě jemu takovou čest. Čest s prokletím, jak věděl každý Vyvolený. Z dlouhodobého hlediska byla pravá síla mnohem návykovější než jediná síla. Silná vůle dokázala potlačit přání natáhnout víc saidaru nebo saidínu, ale ona nevěřila, že by existovala vůle dost silná, aby odolala pravé síle, ne, jakmile se v očích objevila saa. Konečná cena byla jiná, leč neméně děsivá.
„Bylo ti poskytnuto vyznamenání větší, než sám víš,“ řekla mu. Jako by její šaty byly z nejjemnějšího streithu, usadila se do křesla naproti němu. „Přines mi trochu vína a já ti o tom povím. Pouze devětadvaceti dalším byla prokázána –“