K jejímu zděšení se zasmál. „Špatně jsi to pochopila, Moghedien. Pořád sloužíš Velikému pánu, ale ne docela tak jako dříve. Časy, kdy jsi hrávala své vlastní hry, pominuly. Kdyby se ti náhodou nepodařilo vykonat něco dobrého, byla bys již mrtvá.“
„Já jsem jedna z Vyvolených, chlapečku,“ řekla a opatrností se prodral vztek. Narovnala se a čelila mu se všemi znalostmi věku, vedle něhož ten jeho vypadal jen jako doba plná chýší z bláta. Tedy s tolika znalostmi, kolik jich měla, a v některých oblastech týkajících se jediné síly ji nikdo nepředčil. Skoro uchopila pravý zdroj bez ohledu na to, jak blízko Shayol Ghul ležel. „Tvá matka nejspíš používala mé jméno, aby tě teprve před pár lety vystrašila, ale znám dospělé muže, kteří by se zkroutili jako propocený hadr, kdyby ho zaslechli. Se mnou si budeš dávat pozor na jazyk!“
Sáhl si do výstřihu košile a Moghedien se jazyk přilepil na patro. Oči upírala na malou klícku ze zlatého drátu a krvavě rudý krystal, jež vytáhl zavěšené na šňůrce. Měla matný dojem, že podobný předmět právě zastrčil zpátky, ale měla oči jenom pro svůj vlastní. Rozhodně byl její. Pohladil klícku palcem a ona to pohlazení pocítila v mysli, na duši. Zlomit myslipast nevyžadovalo ani o moc víc síly, než používal teď. Moghedien mohla být na druhé straně světa, i dál, a stejně by na tom nezáleželo. Ta část jí, která byla jí, by byla oddělena. Pořád by viděla svýma očima a slyšela svýma ušima, cítila by chuti na jazyku a doteky na kůži, byla by však bezmocnou mechanickou loutkou, naprosto poslušnou toho, kdo by držel cour’souvra. Ať už existoval způsob, jak se z ní vysvobodit, či nikoliv, myslipast byla právě to, co naznačovalo její jméno. Moghedien cítila, jak se jí vytrácí krev z obličeje.
„Už rozumíš?“ řekl Moridin. „Stále sloužíš Velikému pánu, ale odteď tak, že budeš dělat, co já řeknu.“ „Rozumím, Mia’cova,“ odpověděla automaticky. Muž se znovu zasmál sytým zvučným smíchem, vysmíval se jí, když vracel myslipast zpátky za košili. „To teď nebude potřeba, když jsi dostala lekci. Budu ti říkat Moghedien a ty mi budeš říkat Moridin. Jsi stále jednou z Vyvolených. Kdo jiný by tě nahradil?“
„Ano, zajisté, Moridine,“ řekla hluše. Ať říkal cokoliv, věděla, že je vlastněna.
26
Neodvolatelná slova
Morgasa ležela potmě vzhůru, hleděla do stropu a snažila se myslet na svou dceru. Byla přikrytá jedinou lněnou plachtou, ale přes panující horko se potila v tlusté vlněné noční košili, zašněrované až ke krku. Na potu nezáleželo. Bez ohledu na to, kolikrát se vykoupala, bez ohledu na to, jak byla voda horká, necítila se čistá. Elain musí být v bezpečí v Bílé věži. Občas jí to připadalo jako celé roky od chvíle, kdy se dokázala přimět důvěřovat Aes Sedai, ale bez ohledu na paradoxy byla Věž pro Elain určitě nejbezpečnější místo. Snažila se myslet na Gawyna – bude v Tar Valonu se svou sestrou, plný pýchy na ni, tak nepokrytě si přál, aby mohl být v případě potřeby jejím štítem – a na Galada – proč jí nedovolí ho vidět? Milovala ho stejně, jako by byl plodem jejího těla, a mnoha způsoby to potřeboval víc než drazí dva. Snažila se na ně myslet. Bylo těžké myslet na cokoliv kromě... Zírala do tmy a oči se jí leskly neprolitými slzami.
Vždycky si o sobě myslela, že je dost odvážná, aby udělala, cokoliv bude potřeba udělat, aby čelila všemu, co přijde. Vždycky věřila, že se dokáže sebrat a pokračovat v boji. Během jediné nekonečné hodiny, aniž by zanechal víc než pár modřin, které již bledly, ji Rhadam Asunawa poučil o opaku. Eamon Valda dokončil její vzdělávání jedinou otázkou. Pohmožděnina, kterou jí odpověď udělala na srdci, se neztratila. Měla se sama vrátit k Asunawovi a říci mu, aby udělal, co umí nejhoršího. Měla... Modlila se, aby byla Elain v bezpečí. Možná nebylo spravedlivé doufat víc kvůli Elain než kvůli Galadovi a Gawynovi, ale Elain bude příští královnou Andoru. Věž si nenechá ujít příležitost, aby na Lví trůn dosadila Aes Sedai. Kdyby jen mohla vidět Elain, vidět ještě jednou všechny svoje děti.
Něco v tmavé ložnici zašustilo a ona zadržela dech a snažila se potlačit třes. Ve slabém měsíčním světle právě rozeznávala sloupky u postele. Valda včera odjel z Amadoru na sever, on, Asunawa a tisíc bělokabátníků vytáhli proti prorokovi, ale kdyby se vrátil, kdyby...
Stín v temnotě se zhmotnil v ženu příliš malou na Lini. „Myslela jsem, že bys mohla být ještě vzhůru,“ pronesla Breana docela potichu. „Vypij tohle. Pomůže to.“ Cairhieňanka se snažila Morgase vtisknout do ruky stříbrný pohár. Vycházela z něj lehce nakyslá vůně.
„Počkej, dokud tě nezavolám, abys mi přinesla pití,“ vyštěkla Morgasa a odstrčila pohár stranou. Na ruku a na pokrývku jí vyšplíchla teplá tekutina. „Už jsem skoro spala, když jsi tu začala dupat,“ zalhala. „Odejdi!“
Místo aby poslechla, žena jen stála a dívala se na ni, tvář měla ve stínu. Morgasa neměla Breanu z rodu Taborwin ráda. Ať už byla Breana skutečně urozená dáma, na niž přišly špatné časy, jak občas tvrdila, či jen služebná, která se naučila napodobovat urozenější, poslouchala, jenom kdy a jak se rozhodla, a příliš často si pouštěla pusu na špacír. Jak dokázala právě teď.
„Kvílíš jako ovce, Morgaso z Trakandů.“ I když mluvila potichu, z hlasu ji čišel hněv. Prudce pohár postavila na noční stolek a nápoj pocákal i desku. „Pche! Mnoho dalších zažilo i horší věci. Ty žiješ. Nemáš zlomenou jedinou kost. Máš v pořádku rozum. Vydrž. Nech minulost minout a pokračuj dál. Jsi tak naježená, že muži chodí po špičkách, dokonce i pantáta Gill. Lamželezo poslední tři noci skoro nespal.“
Morgasa rozčilením zrudla. Dokonce ani v Andoru sloužící takhle nemluvili. Chytila Breanu za ruku, ale nespokojenost se v ní svářela s úzkostí. „Oni to nevědí, že ne?“ Kdyby ano, pokusili by se ji pomstít, zachránit ji. Zemřeli by. Tallanvor by zemřel.
„S Lini jsme jim kvůli tobě daly hadr přes oči,“ ohrnula pysk Breana, odtáhla ruku a prstem zašermovala Morgase pod nosem. „Kdybych dokázala zachránit Lamželeza, prozradila bych jim, jaká jsi bečící ovce. On v tobě vidí vtělení Světla. Já vidím ženskou, která nemá odvahu ani přijmout další den. Nedovolím ti, abys ho zničila svou zbabělostí.“
Zbabělost. Morgasa málem dostala záchvat vzteku, nenacházela však slov. Zaťala prsty do prostěradel. Nemyslela si, že by se dokázala chladnokrevně rozhodnout ulehnout s Valdou, kdyby to však udělala, dokázala by s tím žít. Myslela si, že by s tím dokázala žít. Něco úplně jiného bylo říci ano, protože se bála znovu čelit Asunawovým zauzlovaným provazům a jehlám, bála se toho, kam až by mohl zajít. Jakkoliv však vřískala při Asunawově zacházení, právě Valda jí ukázal skutečné hranice její odvahy, tak blízké, kde věřila, že jsou daleko. Na Valdův dotek, na jeho postel mohla časem zapomenout, ale nikdy nedokáže smýt hanbu toho „ano", které jí splynulo ze rtů. Breana jí tu pravdu mrštila do tváře a ona nevěděla, jak odpovědět.
Byla odpovědi ušetřena, poněvadž se z předpokoje ozval dusot nohou. Dveře do ložnice se rozletěly a těsně za nimi se běžící muž zastavil.
„Takže jsi vzhůru, dobře,“ řekl Tallanvor po chvíli. Což jejímu srdci umožnilo znovu začít bít. Chtěla se pustit Breaniny ruky – nevzpomínala si, že ji chytila – ale ke svému překvapení zjistila, že jí ji žena sama stiskla, než ji pustila.