„Něco se stalo,“ pokračoval Tallanvor a přistoupil k jedinému oknu. Stál vedle něj, jako by se snažil, aby ho nikdo zvenčí nezahlédl, a vyhlížel do noci. Jeho vysokou postavu rámovalo měsíční světlo. „Pantáto Gille, pojď sem a řekni, co vidíš.“
Ve dveřích se objevila hlava, holá lebka lesknoucí se i ve tmě. Za ním se v místnosti pohnula mohutná postava. Lamželezo Dorn. Když si Basel Gill uvědomil, že Morgasa ještě leží v posteli, škubl sebou a upřel oči jinam, ačkoliv měl pravděpodobně potíže ve tmě rozeznat víc než tu postel. Pantáta Gill byl ještě kulatější než Lamželezo, ale zdaleka ne tak vysoký. „Odpusť, má královno, nechtěl jsem...“ Prudce si odkašlal a jeho boty šoupaly po podlaze, jak přešlapoval. Kdyby měl čepec, byl by ho mačkal v rukou nebo jím nervózně kroutil. „Byl jsem v Dlouhé chodbě, šel jsem do... do...“ Nemohl se přimět říci, že šel na záchod. „Stejně, podíval jsem se z okna a viděl jsem... velkýho ptáka, myslím... jak přistává na Jižních kasárnách."
„Pták!“ Liniin hlas přiměl pantátu Gilla, aby do místnosti přímo skočil. Nebo ho možná prudce šťouchla do žeber. Lini obvykle využívala každé výhody, kterou jí poskytly její šediny. Prošla kolem něj a ještě si dopínala župan. „Hlupáci! Pitomí hromotluci! Vzbudili jste mou ho –!“ Lini se prudce rozkašlala. Nikdy nezapomněla, že bývala Morgasinou chůvou, i chůvou její matky, ale nikdy si to nenechala uklouznout před ostatními. Bude teď mrzutá, že si nedala pozor, a taky se jí to projevilo v hlase. „Vzbudili jste královnu kvůli ptákovi!“ Poplácala si síťku na vlasy a automaticky si zastrkala pramínky, které jí unikly ve spánku. „Ty jsi pil, Baseli Gille?“ Morgasa by to sama ráda věděla.
„Nevím, jestli to byl pták,“ namítal pantáta Gill. „Nevypadalo to jako pták, ale co jinýho lítá, kromě netopýrů? Bylo to velký. Na zádech to neslo lidi, a když to odlítalo, další člověk mu seděl za krkem. Zrovna když jsem se plácal, abych se probudil, další... tvor... přistál a dolů slezli další lidi, a pak ještě jeden, tak jsem si řek, že je čas povědět to urozenýmu pánu Tallanvorovi.“ Lini nezafrkala, ale Morgasa skoro cítila, jak upřeně zírá, a ne na ni. Na muže, který opustil svůj hostinec, aby šel za ní. „Je to pravda Světla, má královno,“ trval na svém.
„Světlo!“ zopakoval Tallanvor jako ozvěna. „Něco... Něco právě přistálo na Severních kasárnách.“ Morgasa ho ještě nikdy neslyšela mluvit tak otřeseně. Chtěla jenom, aby všichni odešli a nechali ji v její bídě, ale zřejmě neměla šanci. Tallanvor byl mnoha způsoby horší než Breana. Mnohem horší.
„Moje šaty,“ řekla a Breana jí je pro jednou podala rychle. Pantáta Gill se kvapně otočil ke zdi, když slézala z postele a oblékala si hedvábný župan.
Došla k oknu, uvazujíc si cestou šerpu. Dlouhá Severní kasárna se tyčila na druhé straně rozlehlého nádvoří, čtyři bachratá poschodí s plochou střechou z tmavého kamene. Nikde nebylo ani světýlko, v kasárnách ani v pevnosti. Všude panovalo ticho a klid. „Nic nevidím, Tallanvore.“
Stáhl ji zpátky. „Jen se dívej,“ řekl.
Jindy by litovala, že jí sundal ruku z ramene, a ta lítost, stejně jako jeho tón, by ji podráždila. Teď, po zážitku s Valdou, cítila úlevu. A podráždění kvůli té lítosti i jeho tónu. Byl příliš neuctivý, příliš tvrdohlavý, příliš mladý. Nebyl o moc starší než Galad.
Stíny se posouvaly spolu s tím, jak přes měsíc letěly mraky, ale jinak se nic nehýbalo. Ve městě Amadoru zaštěkal pes, další mu odpovídali. Pak, právě když otevřela ústa, aby Tallanvora i všechny ostatní propustila, tma na střeše kasáren se nahrbila a skočila dolů.
Něco, tak to nazval Tallanvor, a ona pro to neměla lepší jméno. Tvor měl dlouhé tělo, silnější, než byla výška dospělého muže, a jak padal na nádvoří, roztáhl veliká žebrovaná křídla jako netopýr. Postava, člověk mu seděl za hadovitým krkem. A pak křídla zachytila vítr a to... stvoření... vzlétlo a zakrylo jí měsíc nad hlavou, táhnouc za sebou dlouhý tenký ocas.
Morgasa pomalu zavřela ústa. Napadlo ji jedině, že je to zplozenec Stínu. Trolloci a myrddraalové nebyli jediní Stínem pokřivení tvorové v Morně. O něčem podobném se nikdy neučila, ale její učitelky ve Věži tvrdily, že tam žijí tvorové, které nikdy nikdo jasně neviděl a setkání s nimi nepřežil, aby o nich mohl vyprávět. Jak by se ale mohli dostat tak daleko na jih?
Náhle se směrem od hlavní brány zablesklo a zahřmělo, potom znovu, a na dvou dalších místech podél velké vnější hradby. Morgasa měla dojem, že v těch místech byly taky brány.
„Co to, do Jámy smrti, bylo?“ zavrčel Tallanvor ve chvilce ticha, než se tmou rozeznělo zvonění na poplach. Ozval se křik, jekot a drsné volání nějakého rohu. Se zaduněním vzplál oheň, pak znovu o kus dál.
„Jediná síla,“ vydechla Morgasa. Možná nedokázala usměrňovat, nebo skoro ne, tohle ale poznala. Nápad se zplozenci Stínu se vypařil. „To... to musejí být Aes Sedai.“ Slyšela, jak kdosi za ní vyjekl, Lini nebo Breana. Basel Gill vzrušeně zamumlaclass="underline" „Aes Sedai,“ a Lamželezo cosi bručel, ale příliš potichu, aby mu rozuměla. Ve tmě zazvonil kov o kov, zahučel oheň a z bezmračné oblohy sjel blesk. Vřavou konečně slabě pronikly i poplašné zvony z města, ale bylo jich nějak málo.
„Aes Sedai.“ Tallanvor mluvil pochybovačně. „Proč teď? Aby tě zachránily, Morgaso? Já myslel, že nesmějí používat jedinou sílu proti lidem, jenom proti zplozencům Stínu. Kromě toho, jestli ten okřídlený tvor nebyl zplozenec Stínu, tak jsem nikdy žádného neviděl.“
„Nevíš, o čem mluvíš!“ vyjela na něj ohnivě. „Ty –!“ O okenní rám zarachotila šipka z kuše, až vyletěly kamenné odštěpky. Cítila, jak odražená střela proletěla mezi nimi a s hlasitým cinknutím se zarazila do sloupku u postele. Pár coulů napravo a všechny potíže by skončily.
Morgasa se nepohnula, ale Tallanvor ji s kletbou odtáhl dál od okna. Dokonce i v měsíčním světle viděla, jak si ji zamračeně prohlíží. Chvíli si myslela, že by ji mohl pohladit po tváři. Nevěděla, jestli by se rozplakala nebo začala křičet či mu nařídila, aby navždy odešel, nebo...
On místo toho řekclass="underline" „Spíš to budou ti lidé, ti Shaminové, nebo jak si to vlastně říkají.“ Trval na tom, že těm podivným, neuvěřitelným historkám, které pronikly dokonce i do pevnosti, bude věřit. „Myslím, že bych tě odsud dokázal dostat, hned teď. Všude bude zmatek. Pojď se mnou.“
Neopravila ho. Jenom málokdo o jediné síle věděl něco víc, natož aby poznal rozdíl mezi saidarem a saidínem. Jeho nápad měl jistou přitažlivost. Mohlo by se jim podařit v bitevní vřavě uniknout.
„Vzít ji do toho!“ zavřískla Lini. Planoucí ohně vydávaly víc světla než měsíc v okně, dunění a rachot přehlušily křik lidí a řinčení mečů. „Myslela jsem, že máš víc rozumu, Martyne Tallanvore. ‚Jenom hlupák líbá sršně nebo kouše oheň.‘ Slyšels ji, jak říká Aes Sedai. Myslíš, že ona to neví? Co?“
„Můj pane, jestli to jsou Aes Sedai...“ pantáta Gill se odmlčel.
Tallanvor dal ruce dolů a tiše zavrčel, přál si mít meč. Pedron Niall mu dovolil ho nosit, Eamon Valda nebyl tak důvěřivý.
Na chvíli ji přemohlo zklamání. Kdyby jen naléhal, vytáhl ji... Co je to s ní? Kdyby se ji snažil odtáhnout kamkoliv z jakéhokoliv důvodu, stáhla by mu kůži z těla. Musela se vzpamatovat. Valda nahlodal její sebedůvěru – ne, nedbale ji rozerval na kousky – ale musela se těch kousků držet a zase je sešít. Nějak. Tedy jestli ty útržky stály za sešití.
„Aspoň můžu zjistit, co se děje,“ zavrčel Tallanvor a vyrazil ke dveřím. „Jestli to nejsou tvoje Aes Sedai –“