„Ne! Zůstaneš tady. Prosím.“ Byla velmi vděčná za šero, skrývající její ohnivý ruměnec. Radši by si ukousla jazyk, než by řekla to poslední slovo, ale vyklouzlo jí dřív, než si to uvědomila. Pokračovala ráznějším tónem. „Zůstaneš tady, budeš hlídat svou královnu, jak se sluší a patří.“
V nejasném světle mu viděla do tváře a jeho úklona vypadala docela správná, ona by však vsadila poslední měďák na to, že se vzteká. „Budu ve tvém předpokoji.“ No, o jeho hlase nemohlo být pochyb. Pro jednou jí však bylo lhostejné, jak moc se zlobí, i to, jak špatně to skrývá. Nejspíš by toho protivného chlapa dokázala zabít holýma rukama, on však dnes v noci neumře, rozsekán na kusy vojáky, kteří by neměli jak poznat, na čí straně stojí.
Na spánek nebylo ani pomyšlení, i kdyby dokázala usnout. Aniž by zapálila lampu, opláchla si obličej a vyčistila si zuby. Breana a Lini jí pomohly s oblékáním, měla modré hedvábné šaty se zeleným prostřiháváním a záplavou sněhobílé krajky na zápěstí a pod bradou. K přijetí Aes Sedai se hodily. Nocí zuřil saidar. Musejí to být Aes Sedai. Kdo jiný by to mohl být?
Když se připojila k mužům v předpokoji, seděli potmě, jen okny dovnitř dopadalo měsíční světlo a občas i záblesk ohně zažehnutého s pomocí jediné síly. Dokonce i svíčka by mohla přitáhnout nechtěnou pozornost. Lamželezo a pantáta Gill vyskočili ze židlí. Tallanvor vstával pomaleji a ona nepotřebovala světlo, aby poznala, že si ji zamračeně prohlíží a tváří se mrzutě. Vzteklá, že to musí nechat být – je přece jeho královna! – vzteklá a téměř neschopná se ovládnout, nařídila Lamželezovi, aby přinesl další vysoké dřevěné židle od oken. Pak mlčky seděli a čekali. Aspoň oni mlčeli. Venku stále hřmělo a dunělo, troubilo se na rohy a muži křičeli a skrze to všechno Morgasa cítila, jak saidar bouří, utichá a zase bouří.
Asi po hodině bitva pomalu utichla. Lidé stále vyřvávali nesrozumitelné rozkazy, ranění ječeli a občas se ozvaly i ty podivné cizí rohy, ale přestalo se ozývat řinčení oceli. Saidar se vytratil. Byla si jistá, že ho ženy v pevnosti stále ještě drží, ale žádná podle ní teď neusměrňovala. Po vší té vřavě a zmatku to působilo téměř jako mír.
Tallanvor se zavrtěl, ale ona ho pokynem přivolala zpátky dřív, než se stačil zvednout. Chvíli si myslela, že ji neposlechne. Noci ubývalo a okny se dovnitř začínalo vkrádat denní světlo, takže bylo jasně vidět, jak se mladý muž mračí. Morgasa držela ruce v klíně. Trpělivost byla pouze jednou z mnoha dobrých vlastností, jimž se Tallanvor potřeboval naučit. Trpělivost patřila mezi ctnostmi šlechtice na druhé místo hned za udatnost. Slunce vyšlo úplně. Lini a Breana si cosi špitaly stále ustaranějšími hlasy a vrhaly po ní pohledy. Tallanvor se mračil, v tmavých očích mu žhnulo a seděl rovný jako svíčka v tom tmavomodrém kabátci, který mu tolik slušel. Pantáta Gill sebou šil, rukama si přejížděl holou hlavu s věnečkem šedých vlasů a kapesníkem si otíral růžové tváře. Lamželezo se rozvaloval v křesle. Bývalý pouliční rváč měl těžká víčka, díky čemuž vypadal, že podřimuje, ale když se podíval na Breanu, přes zjizvenou tvář se zlomeným nosem mu přelétl úsměv. Morgasa se soustředila na dýchání, skoro jako na cvičení, které prováděla, když pobývala ve Věži. Trpělivost. Jestli někdo brzy nepřijde, tak bude muset pronést pár ostrých slov. Aes Sedai Neaes Sedai!
Když kdosi náhle zabušil na dveře do chodby, proti své vůli nadskočila. Než stačila nařídit Breaně, ať se jde podívat, kdo je tam, dveře se rozlétly, až narazily na stěnu. Morgasa na příchozího vyvalila oči.
Vysoký tmavý muž s orlím nosem její pohled chladně opětoval a nad ramenem mu vyčníval dlouhý jílec meče. Hrudník mu kryla podivná zbroj, překrývající se pláty lakovaného kovu, lesknoucího se zlatě a černě, a u boku si přidržoval přilbu, připomínající černozlatozelenou hmyzí hlavu, se třemi dlouhými tenkými zelenými péry. Za ním přicházely další dvě osoby v podobné zbroji, s nasazenými přilbami, leč bez peří. Jejich zbroj byla spíš malovaná než lakovaná a držely připravené samostříly. Další ozbrojenci stáli na chodbě za dveřmi s oštěpy se zlatými a černými střapci.
Tallanvor a Lamželezo – a dokonce i bachratý Gill – vyskočili a postavili se mezi ní a podivné návštěvníky. Musela se mezi nimi protlačit.
Muž s orlím nosem zamířil přímo k ní dřív, než mohla požadovat vysvělení. „Ty jsi Morgasa, královna Andoru?“ Hlas měl drsný a slova protahoval tak, že mu skoro nerozuměla. Ani nepočkal na odpověď. „Půjdeš se mnou. Sama,“ dodal, když Tallanvor, Lamželezo i Gill vykročili zároveň s ní. Vojáci namířili své samostříly. Těžké šipky by zřejmě dokázaly nadělat díry i do plechu. Člověk by je ani nezpomalil.
„Nemám námitek, aby mí lidé zůstali do mého návratu zde, řekla Morgasa klidněji, než se cítila. Co jsou zač tihle lidé? Znala přízvuky všech národností, stejně jako zbroje. „Na mé bezpečí jistě dohlédneš sám, kapitáne...?“
Jméno jí neposkytl, jen stroze kývl, aby ho následovala. K její nesmírné úlevě Tallanvor, přes žhavé pohledy, neprotestoval. K jejímu nesmírnému rozhořčení se Gill a Lamželezo podívali nejdřív na něj, než ustoupili.
Na chodbě se vojáci kolem ní seřadili a důstojník s orlím nosem a oba střelci šli v čele. Snažila se sama sebe přesvědčit, že je to čestná stráž. Takhle brzy po bitvě by procházka bez ochrany byla dokonalá hloupost. Mohly tu zůstat skupinky obránců, kteří by rádi získali rukojmí nebo zabili každého, kdo by je zahlédl. Moc ráda by tomu sama věřila.
Snažila se vyptat důstojníka, ale ten neřekl jediné slovo, nezpomalil ani neotočil hlavu, a ona toho nechala. Žádný z vojáků se na ni ani nepodíval. Byli to tvrdí chlapi onoho druhu, jaký znala ze své vlastní gardy, muži, kteří se už zúčastnili mnoha bojů. Co ale byli zač? Dupali jako jeden muž a jejich kroky se na dlažbě rozléhaly jako hrozivé dunění bubnu, ještě zdůrazněné strohými chodbami pevnosti. Nikde nebyly žádné barvy, žádné ozdoby, jenom pár nástěnných koberců, na nichž byli vypodobněni bělokabátníci v nějaké krvavé bitvě.
Uvědomila si, že ji vedou k pokojům pana velícího kapitána, a dost ji to rozrušilo. Dokud ještě žil Pedron Niall, cesta byla skoro příjemná, ale pár dní po jeho smrti se jí začala děsit – když však nyní zahnuli za roh, lekla se při pohledu na dva tucty lučištníků pochodujících za svým důstojníkem. Muži měli baňaté kalhoty a na kyrysech z tvarované kůže namalované vodorovné modré a černé proužky. Každý měl kónickou ocelovou přilbu s kroužkovou rouškou přes obličej až k očím. Pod rouškou občas vykukovaly konce knírů. Důstojník lučištníků se uklonil tomu, jenž vedl její gardu, a ten jen v odpověď zvedl ruku.
Taraboňané. Tarabonského vojáka neviděla hezkou řádku roků, jenže tihle muži byli Taraboňané i přes ty proužky, nebo sní vlastní střevíčky. Pořád to však nedávalo smysl. Tarabon byl zosobněný zmatek, stovka občanských válek vedených mezi těmi, kteří si činili nároky na trůn, a Dračími spřísahanci. Tarabon by útok na Amador sám nikdy provést nemohl. Leda by jeden bojovník, snažící se získat trůn, zvítězil nad ostatními, nad Dračími spřísahanci a nad... To bylo neuvěřitelné. Bylo to nemožné a nevysvětlovalo to tyhle podivně vyzbrojené vojáky ani ty okřídlené šelmy, ani...
Myslela si, že už viděla ledacos divného. Myslela si, že ví, co je nejistota. Pak s vojáky zahnula za další roh a potkala dvě ženy.