Jedna byla štíhlá, malá jako Cairhieňanka a tmavší než Tairenka, v modrých šatech, končících hodný kus nad kotníky. Na červených štítcích na prsou a na bocích širokých, rozdělených sukních měla rozeklaný blesk. Druhá žena, v ošuntělých šedých šatech, byla vyšší než většina mužů, zlaté vlasy, vykartáčované do vysokého lesku, jí spadaly na ramena a v zelených očích měla děs. Obojek, který měla vyšší žena, spojovalo stříbrné vodítko s náramkem na zápěstí té menší.
Před Morgasiným doprovodem ustoupily stranou, a když důstojník s orlím nosem zamumlaclass="underline" „Der’sul’dam" – aspoň Morgasa měla dojem, že tohle řekl, protože jak šišlal, nebylo mu pořádně rozumět – když to zamumlal tónem téměř patřícím sobě rovnému, ale ne úplně, tmavá žena lehce sklonila hlavu a škubla za vodítko, načež zlatovláska padla na zem, hlavu sklonila na kolena a dlaně přitiskla na podlahu. Když Morgasa a ostatní prošli, tmavovláska se sklonila a laskavě poplácala druhou ženu po hlavě, jako by to byl pes, a co bylo ještě horší, klečící žena vzhlédla s radostí a vděkem.
Morgasa se musela přinutit pokračovat v cestě, jak se jí podlamovala kolena a obracel žaludek. Čirá podlézavost byla už tak velice špatná, jenomže ona si byla jistá, že žena, která se nechávala poplácávat po hlavě, dokáže usměrňovat. Nemožné! Kráčela jako omámená a říkala si, jestli to nemůže být sen, noční můra. Spíš se o to modlila. Nejasně si uvědomovala, že se zastavili před dalšími vojáky, tihle měli červenočernou zbroj, a pak...
Audienční síň Pedrona Nialla – nyní Eamona Valdy, či spíš toho, kdo se zmocnil pevnosti – se změnila. Velký zlatý sluneční kotouč, zasazený v podlaze, zůstal, ale všechny Niallovy zajaté praporce, které tu Valda nechal, jako by byly jeho, zmizely, stejně jako nábytek, kromě prostě vyřezávaného Niallova křesla s vysokým opěradlem, které používal i Valda, a po obou jeho stranách nyní stály dvě vysoké, křiklavě pomalované zástěny. Na jedné byl černý dravý pták s bílým hřebenem a krutým zobanem, křídla s bílými špičkami měl roztažená, a na druhé žlutá kočka s černými skvrnami, s tlapou položenou na mrtvém, jelenu podobném zvířeti poloviční velikosti s dlouhými rovnými rohy a bílými proužky.
V místnosti bylo víc lidí, ale víc si všimnout nestačila, protože dopředu vystoupila žena s ostře řezanými rysy v modrých šatech. Žena měla vyholenou půlku hlavy a zbývající hnědé vlasy měla spletené do dlouhého copu, který jí spadal přes pravé rameno. Její modré oči, plné opovržení, mohly patřit dravci i kočce. „Jsi v přítomnosti vznešené paní Suroth, která vede Ty, kdo přišli předtím, a pomáhají Návratu,“ odříkala se stejným šišlavým přízvukem.
Důstojník s orlím nosem Morgasu bez varování popadl zezadu za krk a přinutil ji lehnout si na podlahu. Ohromená, a nikoliv jen kvůli vyraženému dechu, se dívala, jak muž líbá podlahu.
„Pusť ji, Elbare,“ protáhla rozzlobeně další žena. „S královnou Andoru nebude takto zacházeno.“
Muž, Elbar, se zvedl na kolena, ale hlavu držel skloněnou. „Pokořuji se, vznešená paní. Prosím o odpuštění.“ Hlas měl studený a bezvýrazný, jak to jen jeho přízvuk dovoloval.
„Tohle odpouštím jenom zřídkakdy, Elbare.“ Morgasa vzhlédla. Suroth ji šokovala. Měla vyholené spánky, takže jí vpředu zůstal jen hřeben lesklých černých vlasů, rozšiřující se na temeni v hřívu, která jí spadala na záda. „Snad až budeš potrestán. Ohlas se hned. Odejdi! Běž!“ Mávla rukou, až se jí zaleskly nejméně coul dlouhé nehty, přičemž na palcích a ukazovácích je měla nalakované namodro.
Elbar se na kolenou uklonil, plavně se zvedl a vycouval ze dveří. Morgasa si poprvé uvědomila, že dovnitř s nimi nevešel žádný z vojáků. A uvědomila si ještě něco jiného. Než odešel, vrhl po ní ještě pohled, a místo aby na ni byl dopálený, že způsobila jeho trest, tvářil se... zadumaně. Žádný trest nebude. Celý rozhovor byl připravený dopředu.
Suroth vyrazila k Morgase a pečlivě si přidržovala světle modré roucho, aby byly vidět sukně vespod, sněhobílé, s hustým plizováním. Na šatech měla vyšité liány a jasně červené a žluté květy. Morgasa si všimla, že přes to, jak se rychle nesla, dorazila k ní, teprve když sama zase stála vzpřímeně.
„Neublížil ti?“ zeptala se Suroth. „Pokud ti ublížil, zdvojnásobím jeho trest.“
Morgasa si rychle oprášila šaty, aby se nemusela dívat na falešný úsměv, který ženě nikdy nedostoupil až k očím. Využila příležitosti a rozhlédla se po místnosti. U jedné stěny klečeli čtyři muži a čtyři ženy, všichni mladí a velice sliční, všichni v... Uhnula pohledem. Ty dlouhé bílé šaty byly téměř průsvitné! Na druhé straně u zástěn klečely další dva páry žen. Vždy jedna z páru měla šaty šedé a druhá modré, s vyšitými blesky, a poutalo je stříbrné vodítko, vedoucí od zápěstí ke krku. Morgasa nebyla dost blízko, aby si byla úplně jistá, i tak se jí však udělalo zle, poněvadž ty dvě šedě oděné ženy téměř určitě uměly usměrňovat. „Jsem docela v pořádku, děkuji –“ Na podlaze ležela roztažená jakási rudohnědá hromada – snad vydělané kůže. Potom se to zvedlo. „Co je tohle!“ Podařilo se jí necivět s otevřenou pusou, ale otázku vyhrkla dřív, než se ovládla.
„Líbí se ti můj lopar?“ Suroth odplula mnohem rychleji, než se přiblížila. Ohromný tvor zvedl velkou kulatou hlavu, aby ho mohla s pochichtáváním poškrábat pod bradou. Morgase připomínal medvěda, třebaže byl o polovinu větší než největší medvěd, o jakém kdy slyšela, byl úplně bez chlupů, neměl žádný čenich a kolem očí silné hřebeny. „Almandaragala jsem dostala jako štěně, k prvním skutečným jmeninám. Zmařil první pokus mě zabít, když ještě nebyl ani ze čtvrtiny dorostlý.“ Z jejího hlasu zněla skutečná náklonnost. Jak ho hladila, ten... lopar... ohrnul pysky a předvedl silné špičaté zuby. Napjal přední tlapy a na šesti dlouhých prstech na každé tlapě vysouval a zasouval drápy. A začal příst, basové bručení by odpovídalo stovce koček.
„Pozoruhodný,“ pravila Morgasa chabě. Skutečné jmeniny? Kolikrát se tuhle ženu pokoušeli zabít, že tak nedbale hovořila o „prvním“ pokusu?
Když Suroth odešla, lopar krátce zakňučel, ale pak si rychle lehl a hlavu složil na tlapy. Očima však nesledoval svou paní, nýbrž je znepokojivě upřel na Morgasu a jenom občas mrkl ke dveřím či úzkým střílnám místo oken.
„Samozřejmě jakkoliv je lopar věrný, nemůže se vyrovnat damane.“ Tentokrát se Suroth v hlase žádná náklonnost neobjevila. „Pura a Jinjin dokážou zabít stovku nájemných vrahů dřív, než Almandaragal mrkne.“ Při vyslovení jména obě ženy v modrém škubly stříbrnými vodítky a ženy na druhém konci se složily na podlahu jako ta na chodbě. „Od návratu máme mnohem víc damane než předtím. Tady je skutečně bohaté loviště na marath’damane. Pura,“ dodala nedbale, „byla kdysi... žena z Bílé věže.“
Morgase se podlomila kolena. Aes Sedai? Prohlížela si ohnutá záda ženy nazývané Pura a odmítala tomu uvěřit. Žádnou Aes Sedai by nedonutili se takhle krčit. Ale zase každá žena, která dokáže usměrňovat, nejen Aes Sedai, by měla být schopná popadnout vodítko a mučitelku s ním uškrtit. Vlastně by to měl dokázat úplně každý. Ne, Pura nemohla být Aes Sedai. Morgasu napadlo, že se odváží požádat o židli. „To je velice... zajímavé.“ Alespoň hlas měla klidný. „Ale určitě jsi mne sem nepozvala, aby sis popovídala o Aes Sedai.“ Samozřejmě to nebylo pozvání. Suroth na ni zírala a nehnula svalem, jen se jí chvěly prsty s dlouhými nehty na levé ruce.