„Thero!“ vyštěkla náhle žena s ostrými rysy a vyholenou polovinou hlavy. „Kaf pro vznešenou paní a jejího hosta!“
Jedna z žen v průsvitných šatech, nejstarší, nicméně stále mladá, půvabně vyskočila na nohy. Ústa měla jako růžové poupě, což působilo trochu mrzutě, ale okamžitě zmizela za vysokou zástěnou s namalovaným orlem a vzápětí se objevila se stříbrným podnosem, na němž byly dva malé bílé šálky. Hadovitým pohybem poklekla před Suroth, sklonila tmavou hlavu a zvedla podnos, takže nabízený nápoj byl výš než ona. Morgasa kroutila hlavou. Kdyby v Andoru požádala nějakého sluhu, aby udělal tohle – nebo si vzal takové šaty! – tak by vzteky bez sebe vypochodoval z místnosti.
„Kdo jste? Odkud jste sem přišli?“
Suroth v konečcích prstů zvedla šálek a vdechla páru, která z něj stoupala. Její kývnutí na Morgasin vkus až příliš připomínalo svolení, přesto druhý šálek přijala. Usrkla a užasle se na nápoj zadívala. Byl černější než čaj a také mnohem hořčí. Tady by nepomohlo sebevíc medu, aby se tekutina dala pít. Suroth přiložila šálek ke rtům a povzdechla si radostí.
„Musíme si promluvit o hodně věcech, Morgaso, přesto budu při tomto prvním rozhovoru stručná. My Seanchané se vracíme, abychom převzali to, co bylo ukradeno dědicům nejvyššího krále Artuše Pendraga Tanrealla.“ Radost z kafu v jejím hlase přešla teď v radost jiného druhu, vzrušeného očekávání i jistoty zároveň, a přitom Morgasu pozorně sledovala. Morgasa nedokázala odtrhnout zrak. „Co bylo naše, bude naše zas. Vlastně to vždy patřilo nám. Zloděj nezískává vlastnictví. Já začala nápravu v Tarabonu. Mnoho šlechticů té země mi již odpřisáhlo, že budou poslouchat, čekat a sloužit. Nepotrvá dlouho a udělají to všichni. Jejich král – nemohu si vzpomenout, jak se jmenoval – zemřel, když se mi postavil. Kdyby byl přežil, za vzpouru proti Křišťálovému trůnu, a jelikož nebyl ani urozené krve, byl by naražen na kůl. Jeho rodinu nebylo možné nalézt, aby z ní byl učiněn majetek, ale je tu nový král a nová panarcha, kteří složili slib věrnosti císařovně, kéž žije věčně, a Křišťálovému trůnu. Bandité budou vymýceni. V Tarabonu již nebudou sváry ani hlad, lidé najdou útočiště pod křídly císařovny. Teď začínám v této Amadicii. Už brzy všichni pokleknou před císařovnou, kéž žije věčně, přímým potomkem velikého Artuše Jestřábí křídlo.“
Kdyby služebná s podnosem neodešla, byla by Morgasa položila šálek zpátky. Tmavá hladina kafu se sice nezvlnila, ale většina toho, co ta ženská vykládala, jí nedávala smysl. Císařovna? Seanchané? Asi před rokem se rozšířily divoké povídačky o tom, že se přes Arythský oceán vrátila vojska Artuše Jestřábí křídlo, ale věřit se dalo jen málokterým, a Morgasa pochybovala, že si o tom vykládají i ti nejhorší klevetníci na jarmarcích. Mohla to být nakonec pravda? V každém případě pochopila víc než dost.
„Všechna čest jménu Artuš Jestřábí křídlo, Suroth...“ Žena s ostře řezanou tváří rozzlobeně otevřela ústa, zarazila se však, když vznešená paní pohnula modrým nehtem, „...ale jeho čas dávno pominul. Každý stát tady má prastarý původ. Žádná země se nevzdá tobě ani tvé císařovně. Jestli jsi získala nějakou část Tarabonu...“ Suroth se syčivě nadechla a zablýsklo se jí v očích, „...pamatuj, že je to sužovaná země, rozdělená sama od sebe. Amadicie nepadne tak snadno a mnoho států jí vyjede na pomoc, až se o vás dozví.“ Mohla by to být pravda? „Ať je vás sebevíc, pro svůj rožeň nenajdete snadnou kořist. Už jsme čelili mnoha velkým hrozbám a překonali jsme je. Radím ti, uzavřete mír, než budete rozdrceni.“ Morgasa si vzpomněla na saidar zuřící za noci a vyhýbala se pohledu na – damane, tak jim říkají? Silou vůle si neolízla rty.
Suroth se znovu usmála tím maskovacím způsobem a oči se jí blyštěly jako leštěné kameny. „Všichni musíme volit. Někteří se rozhodnou poslechnout, čekat a sloužit, a povládnou pak svým zemím ve jménu císařovny, kéž žije věčně.“
Pustila jednou rukou šálek, aby mohla dlouhými nehty pokynout, a žena s ostrými rysy štěkla: „Thero! Pozice labutě!“
Suroth z nějakého důvodu stiskla rty. „Labutě ne, Alwhin, ty slepá hlupačko!“ zasyčela zpola pro sebe, třebaže díky přizvuku jí bylo špatně rozumět. Vzápětí se vrátil ten zmrzlý úsměv.
Služebná znovu vstala z místa u stěny a divným způsobem, po špičkách, s pažemi protaženými dozadu, doběhla doprostřed místnosti. Na zlatém slunečním kotouči, symbolu dětí Světla, začala tančit jakýsi stylizovaný tanec. Pažemi mávala podél boků jako křídly a zase je protahovala dozadu. Stočila se, sklouzla se po levé noze a ohnula pravé koleno, takže se s rozpažením sklonila, jako by prosila, a její ruce, tělo a pravá noha vytvořily šikmou přímku. Kvůli tenoučkému bílému rouchu to vypadalo dost obscénně. Morgasa cítila, jak jí hoří tváře, zatímco tanec, pokud se tomu tak dalo říkat, pokračoval.
„Thera je nová a ještě není dobře vycvičená,“ zamumlala Suroth. „Pozice často provádí deset i dvacet da’covale dohromady, muži i ženy vybraní pro čistou krásu svých rysů, ale občas je příjemné dívat se jen na jednoho. Je skutečně příjemné vlastnit krásné věci, což?“
Morgasa se zamračila. Jak může někdo vlastnit osobu? Suroth prve mluvila o tom, že „z někoho učiní majetek". Morgasa znala starý jazyk a slovo da’covale neznala, když se nad tím však zamyslela, přišla s „osobou, která je majetkem". Bylo to nechutné. Odporné! „Neuvěřitelné,“ pronesla suše. „Možná bych tě měla nechat, aby sis vychutnala ten... tanec.“
„Za chviličku,“ řekla Suroth, usmívající se na předvádějící se Theru. Morgasa se pohledu na ni vyhýbala. „Všichni musejí volit, jak jsem říkala. Starý král Tarabonu se rozhodl vzbouřit a zemřel. Starou panarchu chytili, přesto odmítla přísahat. Každý z nás má místo, kam patří, pokud nejsme povýšeny na císařovnu, ale ty, kteří odmítnou své pravé místo, je též možné svrhnout, dokonce i do velkých hlubin. Thera má jistý půvab. Zvláštní, Alwhin ukazuje velké pokroky při jejich učení, takže soudím, že zanedlouho se Thera naučí provádět pozice se vším svým půvabem.“ Ten úsměv se stočil k Morgase, i ty jiskřící oči.
Velmi významný pohled, avšak proč? Mělo to něco společného s tanečnicí? Její jméno, tak často zmiňované, jako by ho zdůrazňovaly. Ale co...? Morgasa prudce otočila hlavu a zadívala se na ženu, stojící na špičkách a pomalu se otáčející na jednom místě s dlaněmi přiloženými k sobě a pažemi protaženými, jak nejvýš to šlo. „Tomu nevěřím,“ vydechla. „To ne!“
„Thero,“ pravila Suroth. „Jak znělo tvoje jméno, než ses stala mým majetkem? Jaký titul jsi držela?“
Thera ztuhla v protažené póze, celá rozechvělá, a vrhla zpola zděšený, zpola šokovaný pohled na Alwhin s ostrými rysy, a úplně zděšený pohled na Suroth. „Thera se jmenovala Amathera, zlíbí-li se vznešené paní,“ vyhrkla zadýchaně. „Thera byla panarchou Tarabonu, zlíbí-li se vznešené paní.“
Šálek vypadl Morgase z rukou, rozbil se na kousíčky a černý kaf se rozlil. To musela být lež. S Amatherou se nikdy nesetkala, ale jednou slyšela její popis. Ne. Mnoho žen správného věku mohlo mít velké tmavé oči a mrzutá ústa. Pura nikdy nebyla Aes Sedai a tahle žena...
„Pozice!“ štěkla Alwhin a Thera pokračovala, aniž se znovu podívala na Suroth či někoho jiného. Ať už to byl kdokoliv, momentálně byla určitě její jedinou myšlenkou naléhavá touha neudělat chybu. Morgasa se plně soustředila pouze na to, aby nezačala zvracet.