Suroth k ní přistoupila hodně blízko a obličej měla studený jako uprostřed zimy. „Všichni stojí před volbami,“ pravila tiše. Hlasem by dokázala poškrábat ocel. „Někteří z mých zajatců říkají, že jsi strávila nějakou dobu v Bílé věži. Podle zákona žádná marath’damane nesmí uniknout vodítku, ale já ti slibuji, že ty, která jsi mě do očí oslovila jménem a tvrdila, že lžu, nebudeš čelit takovému osudu.“ Zdůrazněním dala jasně najevo, že slib nezahrnuje žádný jiný možný osud. Úsměv, který nikdy nedostoupil k očím, se vrátil. „Doufám, že se rozhodneš složit přísahu, Morgaso, a vládnout Andoru jménem císařovny, kéž žije věčně.“ Morgasa si byla poprvé naprosto jistá, že ta žena lže. „Znovu si promluvíme zítra, nebo možná pozítří, budu-li mít čas.“
Suroth se obrátila a proplula kolem tanečnice k vysokému křeslu. Posadila se a půvabně roztáhla suknice. Alwhin znovu vyštěkla. Jinak zřejmě mluvit neuměla. „Všichni pozice labutě!“ Mladí muži a ženy, klečící u stěny, vyrazili, aby se připojili k Theře, a dokonale se přidali k jejím pohybům přesně v řadě před Surothiným křeslem. Jen lopar svým pohledem ještě uznával Morgasinu přítomnost. Morgasa byla přesvědčená, že za celý svůj život ji nikdo takhle důkladně nepropustil. Sebrala svou důstojnost spolu se sukněmi a odešla.
Samozřejmě že nedošla daleko. V předpokoji stáli jako sochy ti červenočerní vojáci s oštěpy s červenočernými střapci a nehybnými výrazy pod lakovanými přilbami, až to vypadalo, že jejich tvrdé oči vyhlížejí za kusadly obludných brouků. Jeden, jen o málo vyšší než ona, se beze slova zařadil za ni a doprovodil ji zpátky do jejích pokojů, kde u dveřích postávali dva Taraboňané s meči, kteří tentokrát měli ocelové kyrysy, ale i na nich byly namalované vodorovné proužky. S rukama na kolenou se hluboko poklonili a ona myslela, že se klanějí jí, dokud poprvé nepromluvil její průvodce.
„Cti dostáto,“ řekl drsným, suchým hlasem a Taraboňané se narovnali. Nepodívali se na něj, dokud neřekclass="underline" „Dobře ji střežte. Nesložila přísahu.“ Stočili k ní oči nad ocelovými rouškami, ale krátká úklona patřila Seanchanovi.
Snažila se dovnitř nespěchat, ale jakmile se za ní zavřely dveře, opřela se o ně ve snaze utišit vířící myšlenky. Seanchani a damane, císařovna a přísahy a lidé jako majetek. V pokoji stály Lini a Breana a dívaly se na ni.
„Co jsi zjistila?“ zeptala se Lini trpělivě přibližně stejným tónem, jímž se vyptávala malé Morgasy na přečtenou knihu.
„Noční můry a šílenství,“ povzdechla si Morgasa. Náhle se narovnala a znepokojeně se rozhlédla po místnosti. „Kde je –? Kde jsou muži?“
Na nevyslovenou otázku odvětila Breana suše posměšným tónem. „Tallanvor šel zjistit, co půjde.“ Dala si ruce v bok a zatvářila se smrtelně vážně. „Lamželezo šel s ním a pantáta Gill taky. Co jsi zjistila ty? Kdo jsou tihle... Seanchani?“ Jméno vyslovila nejistě a mračila se přitom. „Tolik jsme se doslechly tady.“ Rozhodla se nevšímat si Liniina kousavého pohledu. „Co si počneme teď, Morgaso?“
Morgasa se protáhla mezi oběma ženami a došla k nejbližšímu oknu. Nebylo tak úzké jako střílny v přijímací síni a z výšky asi pěti sáhů z něj bylo vidět kamenné dláždění nádvoří. Přes nádvoří se pod pozorným dohledem Taraboňanů s oštěpy šoural zástup sklíčených mužů s obnaženými hlavami a zakrvácenými obvazy. Na nejbližší věži stálo několik Seanchanů a mezi cimbuřím vyhlíželo do dálky. Jeden z nich měl přilbu zdobenou třemi tenkými pery. V okně na druhé straně nádvoří se objevila žena s jasně viditelným červeným štítkem s bleskem na prsou a zamračila se na bělokabátnické zajatce. Klopýtající muži vypadali ohromení, neschopní uvěřit tomu, co se stalo.
Co si nyní počnou? Toho rozhodnutí se Morgasa děsila. V posledních měsících zřejmě každé její rozhodnutí o důležitějších věcech, než jaké ovoce si dát ke snídani, vedlo ke katastrofě. Volba, říkala Suroth. Pomoci těmhle Seanchanům zabrat Andor nebo... Mohla Andoru prokázat jednu poslední službu. Objevil se konec zástupu, kde šli další Taraboňané, k nimž se cestou připojili jejich krajané. Pád pět sáhů, a Suroth ji ztratí navždy. Možná to byla cesta ven, jakou by zvolil zbabělec, ale ona už se jako zbabělec zachovala. Přesto by královna Andoru neměla zemřít tímhle způsobem.
Tiše pronesla nezvratitelná slova, která byla za tisíciletou historii Andoru vyslovena pouze dvakrát. „Pod Světlem předávám trůn rodu Trakandů Elain Trakandovně. Pod Světlem odmítám Růžovou korunu a vzdávám se Lvího trůnu ve prospěch Elain, hlavy rodu Trakandů. Pod světlem se poddávám vůli Elain Andorské jako její poslušná poddaná.“ Nic z toho ještě nedělalo Elain královnou, pravda, ale vyčistilo jí to cestu.
„Čemu se směješ?“ chtěla vědět Lini.
Morgasa se pomalu otočila. „Myslela jsem na Elain.“ Myslela, že stará chůva nebyla dost blízko, aby slyšela něco, co slyšet nemusela.
Lini však vykulila oči a dech se jí zadrhl v hrdle. „Okamžitě pojď pryč!“ štěkla a hned Morgasu popadla za ruku a táhla ji od okna.
„Lini, zapomínáš se! Okamžitě se přestaň chovat jako moje chůva –!“ Morgasa se zhluboka nadechla a zmírnila tón. Podívat se Lini do očí nebylo snadné, Lini totiž nic nevyděsilo. „Co dělám, je nejlepší, věř mi,“ řekla jí laskavě. „Není jiné cesty –“
„Jiné cesty?“ přerušila ji rozzlobeně Breana a mačkala si sukně, až se jí třásly ruce. Očividně by je hrozně ráda sevřela Morgase kolem krku. „Co to je zase za blbosti? Co když si tihle Seanchani řeknou, že jsme tě zabily my?“
„Drž hubu, ženská!“ Lini se taky nikdy nehněvala ani nezvedala hlas, nyní však udělala obojí a vrásčité líce jí zrudly. Zvedla kostnatou ruku. „Drž pusu zavřenou, nebo ti napráskám, že budeš ještě hloupější než teď!“
„Napráskej jí, jestli už chceš někoho mlátit!“ zaječela Breana v odpověď tak zuřivě, až prskala. „Královna Morgasa! Pošle tebe a mě a Lamželeza na šibenici a toho svého milovaného Tallanvora taky, protože nemá ani tolik kuráže co myš!“
Otevřely se dveře a vstoupil Tallanvor, čímž tuhle hádku ukončil. Před ním žádná nechtěla řvát. Když Tallanvora následovali do místnosti Gill a Lamželezo, Lini předstírala, že Morgase prohlíží rukáv, jako kdyby potřeboval zašít. Breana nasadila zářivý úsměv a uhlazovala si sukně. Muži si samozřejmě ničeho nevšimli.
Morgasa si ale všímala hodně. Například Tallanvor byl opásán mečem, stejně jako Gill, a dokonce i Lamželezo měl meč, i když krátký. Vždycky měla dojem, že kolohnát víc důvěřuje svým pěstem než jakékoliv zbrani. Než se stačila zeptat jak, kostnatý mužík, který šel jako poslední, za sebou pečlivě zavřel dveře.
„Výsosti,“ řekl Sebban Balwer, „odpusť toto vyrušení.“ Dokonce i jeho úklona a úsměv vypadaly suché a přesné, ale pohledem skákal z jedné ženy na druhou. Morgasa usoudila, že ať už si ostatní muži atmosféry v místnosti všimli či nikoliv, bývalému tajemníkovi Pedrona Nialla rozhodně neunikla.
„Překvapuje mě, že tě vidím, pane Balwere,“ podotkla. „Slyšela jsem, že došlo k nějakým nepříjemnostem s Eamonem Valdou.“ Ve skutečnosti slyšela, že Valda prohlásil, že jestli Balwera ještě někdy uvidí, vykope ho za hradby pevnosti. Balwer stiskl rty. Věděl, co Valda řekl.