„Má plán, jak nás odsud všechny dostat,“ vložil se do hovoru Tallanvor. „Dneska. Hned.“ Podíval se na ni, jak by se žádný poddaný neměl na královnu dívat. „Přijali jsme jeho nabídku.“
„Jak?“ zeptala se pomalu a s námahou se udržela ve stoje. Co jim mohl tenhle pedantický mrňous nabídnout? Únik. Moc ráda by se byla posadila, ale neudělala to, když se na ni Tallanvor takhle díval. Samozřejmě už nebyla jeho královnou, jenomže on to nevěděl. Napadla ji další věc. „Proč? Pane Balwere, neodmítnu žádnou upřímnou nabídku pomoci, ale proč bys měl sám riskovat? Jestli to tihle Seanchani zjistí, budeš litovat.“
„Naplánoval jsem to, ještě než přišli,“ odpověděl opatrně. „Připadalo mi... nevhodné... nechat královnu Andoru ve Valdových rukou. Považuj to za můj způsob, jak mu to oplatit. Vím, že nevypadám nic moc, Výsosti...“ Dlaní zakryl sebepodceňující zakašlání, „...avšak ten plán bude fungovat. Tihle Seanchani ho vlastně ještě usnadnili. Bez nich bych nebyl připravený ještě několik dní. Na to, že město právě dobyli, dávají dost velkou svobodu každému, kdo je ochotný složit tu jejich přísahu. Hodinu po východu slunce jsem obdržel pas, který mně a deseti dalším, kteří složili přísahu, umožňuje odjet z Amadoru. Myslí si, že chci na východě nakupovat víno a vozy na jeho převoz.“
„To musí být past.“ Slova chutnala hořce. Lepší okno než padnout do něčí léčky. „Nedovolí ti rozšířit zprávu o jejich příchodu dřív, než tam dorazí jejich vojsko.“
Balwer naklonil hlavu na stranu a začal si mnout ruce, ale hned toho nechal. „Vlastně, Výsosti, mě tohle taky napadlo. Důstojník, který mi vydával pas, řekl, že na tom nezáleží. Toto jsou přesně jeho slova: ‚Řekni to každému, koho uvidíš, a ať je jim naprosto jasné, že nám se postavit nemohou. Vaše země se to stejně dozví dost brzy.‘ Dneska ráno jsem viděl, jak několik kupců skládá přísahu a odjíždí s vozy.“
Tallanvor k ní přistoupil blíž. Až příliš blízko. Téměř cítila jeho dech. Cítila jeho oči. „Přijali jsme jeho nabídku,“ řekl jakoby jen pro její uši. „I kdybych tě musel svázat a dát ti roubík, on by určitě našel způsob, jak to provést i tak. Je to zřejmě velmi vynalézavý chlapík.“
Podívala se mu do očí a neuhnula. Okno nebo... šance. Kdyby jen Tallanvor držel zobák, bylo by pro ni snazší říci: „S povděkem přijímám, pane Balwere,“ ale řekla to. Ustoupila stranou, jako by chtěla na Balwera vidět, aniž by se musela natahovat přes Tallanvora. Jeho blízkost ji vždycky vyváděla z míry. Byl příliš mladý. „Co teď? Pochybuji, že ti strážní u dveří uznají, že pas platí i pro nás.“
Balwer sklonil hlavu, uznával její předvídavost. „Obávám se, že je musí potkat nehoda, Výsosti.“ Tallanvor uvolnil dýku v pochvě a Lamželezo si protáhl ruce, jako když si lopar protahoval pracky, Morgasa nevěřila, že to bude tak snadné, ani poté, co zabalili všechno, co unesli, a oba Taraboňané byli nacpaní pod její postel. U hlavní brány si kvůli ranci na zádech neobratně přidržovala lněný prachoplášť, uklonila se s rukama na kolenou, jak jí to Balwer ukázal, zatímco on strážím vykládal, že všichni odpřísahali, že budou poslouchat, čekat a sloužit. Přemýšlela, jak zařídit, aby ji nechytili živou. Teprve když skutečně odjížděli z Amadoru kolem posledních stráží, na koních, které měl Balwer připravené, začala věřit. Balwer za záchranu královny Andoru samozřejmě později čekal nějakou tučnou odměnu. Nikomu neřekla, co se stalo, než se vydali na cestu. Věděla, že ta slova vyslovila, a nikdo jiný to vědět nemusel. Litovat nebylo k ničemu. Teď zjistí, jaký život ji čeká bez trůnu. Život daleko od muže, který byl příliš mladý a příliš znepokojující.
„Proč se usmíváš tak smutně?“ zeptala se Lini a navedla hubenou dlouhonohou hnědku blíž. Kobylka vypadala jako prožraná od molů. Morgasin ryzák nebyl o nic lepší. Vlastně žádný jejich kůň nevypadal nic moc. Seanchané možná byli ochotní pustit Balwera na jeho pas, ale ne se slušnými zvířaty.
„Ještě nás čeká dlouhá cesta,“ řekla jí Morgasa a pobídla ryzáka do jakéhos takéhos klusu za Tallanvorem.
27
Být sám
Perrin si protáhl topor sekery smyčkou u pasu na druhé straně, než měl toulec, vzal z rohu nenapjatý luk, přehodil si sedlové brašny přes ramena a bez ohlédnutí odešel z pokoje, který sdílel s Faile. Byli tu šťastní – většinou. Myslel si, že se už nikdy nevrátí. Občas si říkal, jestli to, že někde bude šťastný s Faile, znamená, že se už nikdy nevrátí sem. Doufal, že ne.
Sloužící, které potkal v palácových chodbách, nosili střídmou černou livrej. Možná že to nařídil Rand, možná že to sloužící prostě převzali sami. Bez livreje byli celí nesví, jako kdyby nevěděli, kam patří, a černá byla jako Randova barva kvůli asha’manům zřejmě bezpečná. Ti, kteří Perrina zahlédli, se rozprchli, jak nejrychleji mohli, aniž by se zdržovali úklonami. Za nimi se táhl pach strachu.
Pro jednou s jejich strachem neměly nic společného jeho žluté oči. Nemuselo totiž být bezpečné zdržovat se v blízkosti člověka, na něhož se Drak Znovuzrozený právě dnes ráno rozhněval na veřejnosti. Perrin si posunul sedlové brašny na rameni. A uplynula hodně dlouhá doba, co ho naposledy někdo dokázal popadnout a praštit s ním o zem. Samozřejmě k tomu taky ještě nikdo nepoužil jedinou sílu. Zvlášť jedna věc se do něj zahryzla.
Zvedl se a držel si rameno, zády se přitom opíral o hranatý sloup, který zastavil jeho let. Měl dojem, že má prasklých pár žeber. Ve Velkém slunečním sále se pár šlechticů, kteří přišli Randa požádat o to či ono, snažilo dívat nějak jinam, snažilo se předstírat, že jsou někde jinde. Pouze Dobraine se díval a potřásal šedou hlavou, když Rand přecházel po trůnním sále.
„Vyřídím to s Aes Sedai, jak já budu chtít!“ řval Rand. „Slyšíš mě, Perrine? Jak já budu chtít!“
„Právě jsi je předal moudrým,“ zavrčel Perrin v odpověď a vyšel ze sloupoví. „Nevíš, jestli spí v hedvábí nebo jestli mají podříznutý krk! Nejsi Stvořitel!“
Se zuřivým prsknutim Rand zvrátil hlavu dozadu. „Já jsem Drak Znovuzrozený!“ zaječel. „Mně je jedno, jak s nimi zacházejí! Zaslouží si šatlavu!“ Perrinovi se zježily všechny chlupy, když Rand sklopil zrak od klenutého stropu. Modrý led by vedle jeho očí byl teplý a měkký, tím víc, že měl tvář zkřivenou bolestí. „Zmiz mi z očí, Perrine. Slyšíš mě? Vypadni z Cairhienu! Dnes! Hned! Už tě nechci nikdy vidět!“ Otočil se na patě a odešel, a šlechtici se málem vrhali na zem, když procházel kolem.
Perrin si setřel pramínek krve v koutku úst. V jednu chvíli si byl jist, že ho Rand chce zabít.
Potřásl hlavou, aby se zbavil té myšlenky, zahnul za roh a málem vrazil do Loiala. Ogier měl na zádech velký ranec a na rameni tlumok, do kterého by se i ovce vešla. Svou sekeru s dlouhým toporem používal jako vycházkovou hůl.
Při pohledu na něj se Loialovi zatřásly štětičky na uších, pak uši náhle sklopil a svěsil i obočí, až se mu dotýkalo tváří. „Slyšel jsem o tom, Perrine,“ zaduněl smutně. „Rand to neměl dělat. Chvatná slova dělají dlouhé potíže. Vím, že si to rozmyslí. Možná zítra.“
„To je v pořádku,“ řekl mu Perrin. „Cairhien je pro mě stejně moc... naleštěný. Jsem kovář, ne dvořan. Zítra už budu daleko odsud.“
„Mohli byste s Faile jít se mnou. S Karldinem jdeme navštívit državy, Perrine. Všechny, kvůli branám.“ Mladý světlovlasý muž s protáhlým obličejem, stojící za Loialem, se přestal mračit na Perrina a zamračil se na ogiera. Měl také tlumok a ranec a u pasu meč. Přes modrý kabát Perrin poznal jednoho z asha’manů. Karldin se netvářil nadšeně, když poznal Perrina. Kromě toho z něj byl cítit chlad a hněv. Loial se zadíval do chodby za Perrinem. „Kdepak je Faile?“