„Ona... se se mnou sejde ve stájích. Mluvili jsme spolu.“ To byla prostá pravda. Faile zřejmě občas ráda vřískala. Perrin ztišil hlas. „Loiale, nemluvil bych o tom někde, kde by to mohl někdo slyšet. Myslím o branách.“
Loial si odfrkl tak, že by i býk nadskočil, ale hlas ztišil. „Kromě nás tu nikoho nevidím,“ zaduněl. Nikdo dál než dva tři kroky za Karldinem ho nemohl jasně slyšet. Ušima... zastříhal, to bylo jediné vhodné slovo... a rozzlobeně je přitiskl k hlavě. „Každý se bojí, že ho uvidí s tebou. Po všem tom, co jsi pro Randa udělal.“
Karldin Loiala zatahal za rukáv. „Musíme jít,“ řekl a zlobně se mračil na Perrina. Co se jeho týkalo, tak nikdo, na koho Drak Znovuzrozený křičel, nestál za povšimnutí. Perrina napadlo, jestli teď drží jedinou sílu.
„Ano, ano,“ zamumlal Loial a mávl rukou o velikosti šunky, ale opřel se o sekeru a zamyšleně se zamračil. „Tohle se mi nelíbí, Perrine. Tebe Rand vyhání. Mě posílá pryč. Jak mám dokončit svou knihu...“ Zatřepal ušima a odkašlal si. „No, to není ani tady, ani tam. Ale ty, já, a jen Světlo ví, kde je nyní Mat. Příště pošle pryč Min. Dneska ráno se před ní schovával. Poslal mě, abych jí řekl, že tam není. Myslím, že věděla, že lžu. Pak bude sám, Perrine. ‚Je strašné být sám.‘ Tohle mi řekl. Chce poslat pryč všechny své přátele.“
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ řekl Perrin. Loial zamrkal, byla to Moirainina slova. Perrin na ni poslední dobou hodně vzpomínal. Ona Randa držela na uzdě. „Měj se, Loiale. Dávej na sebe pozor a nevěř nikomu, komu nebudeš muset.“ Na Karldina se ani nepodíval.
„To nemyslíš vážně, Perrine.“ Loial mluvil pohoršeně. On zřejmě věřil každému. „To nemůžeš. Pojďte s Faile se mnou.“
„Jednou se zase sejdeme,“ řekl mu Perrin laskavě a vyrazil, aby nemusel říkat víc. Nerad lhal, zvláště ne příteli.
Severní stáj vypadala skoro stejně jako vnitřek paláce. Podkoní ho viděli přicházet. Pustili vidle a hřebla a rychle se protlačili malými dvířky vzadu. Šustot v seně nahoře by jiným uším možná unikl, avšak Perrin věděl, že se tam schovávají lidé. Slyšel jejich ustrašený, znepokojený dech. Vyvedl Tanečníka ze stání obloženého mramorem se zelenými proužky, nauzdil ho a přivázal k pozlacenému zábradlí. Do mramorové sedlovny, kde byla polovina sedel zlacených či obitých stříbrem, si zašel pro pokrývku a sedlo. Stáje s vysokými hranatými mramorovými sloupy a mramorovou podlahou, byť byla ve stáních posypaná slámou, krásně zapadaly do paláce. Perrin vyjel a byl rád, že se té nádhery zbaví.
Severně od města se vydal po silnici, po které sem teprve před několika dny dorazil s Randem, a jel, dokud kopce nezakryly Cairhien. Potom zamířil na východ, kde zůstal poměrně slušný kus lesa, sjel z vysokého kopce a vyjel na další, vyšší. Těsně za hranicí lesa Faile pobídla Vlaštovku a vyjela mu vstříc. Na koni ji jako věrný pes následoval Aram. Když ho mládenec uviděl, rozzářil se, i když toho moc nenamluvil. Jenom rozdělil věrné pohledy mezi něj a Faile.
„Manželi,“ pronesla. Ne příliš chladně, ale jejím čistým pachem a vůní bylinkového mýdla stále pronikal jako břitva ostrý hněv a zarytá žárlivost. Byla oblečená na cestu, na zádech jí visel tenký prachoplášť a černé rukavičky ladily s holínkami, které vykukovaly z úzkých tmavých jezdeckých sukní, jimž dávala přednost. Za pasem měla zastrkány dokonce čtyři dýky.
Za ní se cosi pohnulo, Bain a Chiad. A Sulin s tuctem dalších Děv. Perrin zvedl obočí. Napadlo ho, jestli na to pomyslel Gaul. Aielan řekl, že se těší, až se s Bain a Chiad potká o samotě. Ještě větším překvapením byli další Faileini společníci.
„Co tu dělají?“ Kývl k malému hloučku, který zdržel koně vzadu. Poznal Selandu a Camaille a vysokou Tairenku. Všechny stále měly mužský oděv a meče. Hranatý chlapík v kabátci s nabíranými rukávy, s naolejovanou bradkou zastřiženou do špičky, přestože nosil vlasy svázané stuhou, mu také připadal povědomý. Další dva muže, oba Cairhieňany, neznal, ale dokázal uhádnout, že jsou součástí Selandina „společenstva", když podle ničeho jiného, tak podle jejich mládí a vlasů svázaných stuhou.
„Vzala jsem do svých služeb Selandu a pár jejích přátel.“ Faile mluvila lehce, ale najednou od ní vanuly otupující vlny ostražitosti. „Ve městě by se dřív nebo později dostali do potíží. Potřebovali někoho, kdo by jim udával směr. Ber to jako dobročinnost. Nenechám je, aby se ti pletli pod nohama.“
Perrin si povzdechl a poškrábal se ve vousech. Moudrý muž neřekne své ženě do očí, že před ním má tajemství. Zvlášť když je ta žena Faile. Jednou bude stejně pozoruhodná jako její matka. Pokud už nebyla. Pod nohama? Kolik těchhle... štěňat... sebrala? „Je všechno připravený? Nějakej idiot ve městě se brzo rozhodne, že by si mohl vysloužit Randovu přízeň, když mu přinese mou hlavu. Rád bych byl do tý doby pryč.“ Aram hrdelně zavrčel.
„Nikdo ti hlavu nevezme, manželi.“ Faile ukázala bílé zuby a pokračovala šeptem, o němž věděla, že ho zaslechne jen on. „Možná kromě mě.“ Normálním hlasem dodala: „Všechno je připravené.“
V plochém údolí za lesem stáli vedle svých koní dvouříčtí muži ve dvojstupu, který se ztrácel za kopcem. Perrin si znovu povzdechl. V čele zástupu se v horkém vánku mírně vlnily praporec s červenou vlčí hlavou a Rudý orel Manetherenu. Na patách u praporů dřepěl další tucet Děv a na druhé straně se Gaul tvářil téměř mrzutě.
Když Perrin sesedl, došli k němu dva muži v černých kabátcích a pozdravili s pěstí na srdci. „Urozený pane Perrine,“ řekl Jur Grady. „Jsme tu od včerejší noci. Jsme připraveni.“
Grady měl ošlehanou tvář sedláka a Perrin se s ním cítil téměř klidně, Fager Neald však byl něco jiného. Byl asi o deset let mladší než Grady, a co Perrin věděl, mohl být klidně sedlák, ale oblíbil si afektované a milostivé chování a svůj ubohý knírek nosil navoskovaný, aby se zdálo, že ho má do špiček. Zatímco Grady byl jedním ze zasvěcených, Neald byl jen voják bez stříbrného meče na límci, ale to mu nebránilo, aby se ozval. „Urozený pane Perrine, je vážně nutný brát s sebou tyhle ženské? Budou s nimi jenom potíže, nic jinýho, s celou tou bandou, a ty to sám dobře víš.“
Některé z žen, o kterých mluvil, stály vedle dvouříčských mužů s loktušemi přehozenými přes lokty. Edarra vypadala nejstarší ze šesti moudrých, nehnutě pozorujících dvě ženy, na něž Neald kývl. Vlastně tahle dvojka dělala starosti i Perrinovi. Seonid Traighan, zosobněný chlad a upjatost v zeleném hedvábí, se povýšeně snažila Aielanky ignorovat – většina Cairhieňanů, kteří nepředstírali, že jsou Aielové, jimi opovrhovala – ale když uviděla Perrina, přendala otěže svého ryzáka do druhé ruky a dloubla Masuri Sokawu do žeber. Masuri sebou trhla – hnědé se zřejmě často zasnily i přes den – a přísně se na zelenou sestru podívala, načež upřela zrak na Perrina. Teď se tvářila, spíš jako kdyby se dívala na nějaké podivuhodné a snad nebezpečné zvíře, kterým si chtěla být jistá, než s ním skoncuje. Obě přísahaly, že budou poslouchat Randa al’Thora, ale poslechnou i Perrina Aybaru? Dávat rozkazy Aes Sedai mu připadalo nepřirozené. Bylo to ale lepší než obráceně.