„Všichni jdou s náma,“ prohlásil Perrin. „Zmizíme, než nás uvidí.“ Faile si odfrkla.
Grady a Neald znovu zasalutovali a vyrazili na palouk. Perrin neměl tušení, který z nich udělal, co bylo potřebné, ale náhle se objevil již známý stříbrný záblesk, ve vzduchu se čára otočila a vytvořila průchod, který nebyl dost vysoký, aby se jím dalo projet na koni. V otvoru se objevily stromy, které se příliš nelišily od porostu na okolních kopcích. Grady okamžitě prošel na druhou stranu, ale i jeho téměř srazila k zemi Sulin a malá horda zahalených Děv. Zřejmě to považovaly za čest, že jsou první za průchodem, a nehodlaly nikomu dovolit, aby jim ji sebral.
Perrin začal tušit stovky problémů, jež ho doposud nenapadly. Provedl Tanečníka do krajiny, která byla o něco méně kopcovitá. Tady žádný palouk nebyl, ale stromy zase nerostly tak hustě jako na pahorcích kolem Cairhienu, byly vyšší a stejně suché, dokonce i borovice. Další stromy nepoznal, jen duby a kaliny. Vzduch byl žhavější.
Faile ho následovala, ale když zahnul doleva, ona otočila Vlaštovku napravo. Aram se ustaraně díval z jednoho na druhého, až Perrin kývl na svou ženu. Bývalý Cikán otočil valacha za ní, ale i když byl rychlý, Bain a Chiad, stále zahalené, u ní byly o něco dřív, a přestože Perrin nařídil, že potom půjdou Dvouříčtí, vyhrnula se z průchodu Selanda a dobré dva tucty mladých Cairhieňanů a Tairenů, vedoucích své koně. Dva tucty! Perrin jen potřásl hlavou a postavil se vedle Gradyho, jenž se obracel a prohlížel řídký les.
Za Perrinem pak přišel Gaul a Dannil konečně klusem provedl Dvouříčské, vedoucí své koně. Hned za Dannilem se objevily ty zatracené prapory, a jakmile se dostaly za průchod, zvedly se do vzduchu. Dannil by si měl oholit ty hloupé kníry.
„Ženské jsou neuvěřitelné,“ zamručel Gaul.
Perrin otevřel ústa, aby bránil Faile, než si uvědomil, že Aiel se musí mračit na Bain a Chiad. Aby to zakryl, řekclass="underline" „Máš ženu, Grady?"
„Soru,“ odpověděl Grady nepřítomně a pozornost dál věnoval okolním stromů. Perrin by se byl vsadil, že teď určitě drží jedinou sílu. Ve srovnání s lesy doma tu byl slušný rozhled, nicméně stále se sem mohl někdo připlížit. „Scházím jí,“ pokračoval Grady, skoro jako by mluvil sám se sebou. „Naučíš se, jak okamžitě poznat tu pravou. Ale moc rád bych věděl, proč ji bolí koleno.“
„Bolí ji koleno,“ poznamenal Perrin střízlivě. „Zrovna teď ji bolí.“
Grady si zřejmě uvědomil, že na něj Perrin zírá a Gaul taky. Zamrkal, ale hned se vrátil k obhlídce. „Odpusť, urozený pane Perrine. Musím dávat pozor.“ Dlouhou dobu mlčel, pak pomalu začaclass="underline" „Je to něco, na co přišel ten chlapík, Canler se jmenoval. M’Hael nemá rád, když se snažíme na něco přijít sami, ale když to jednou přijde...“ Jeho lehký úšklebek říkal, že kvůli tomu Taim možná byl trochu rozčilený. „Myslíme si, že je to možná něco podobnýho, jako je pouto mezi strážcem a Aes Sedai. Tak asi jeden ze tří nás je ženatej. Aspoň tolik žen s náma zůstalo, když zjistily, co si to vzaly za muže. Takhle, když jsi od ní dál, víš, že je v pořádku, a ona ví, že ty taky. Chlap rád ví, že jeho ženě se daří dobře.“
„To je pravda,“ přitakal Perrin. Co má Faile za lubem s těmi hlupáky? Už seděla na Vlaštovce a všichni ostatní stáli poblíž a vzhlíželi k ní. Vůbec by se nedivil, kdyby po tom nesmyslu s ji’e’toh skočila sama.
Seonid a Masuri propluly za posledními dvouříčskými muži se svými třemi strážci a moudrými za patami, což nebylo nic překvapivého. Moudré tu byly, aby na Aes Sedai dohlédly. Seonid uchopila otěže, jako by chtěla nasednout, ale Edarra cosi potichu poznamenala a ukázala na silný pokřivený dub a obě Aes Sedai se na ni jako jedna podívaly, pak si vyměnily pohled a odvedly koně ke stromu. Bylo by mnohem lepší, kdyby takhle poddajné byly vždy – no, ne tak docela poddajné, Seonid měla krk ztuhlý, jako kdyby spolkla železnou tyč.
Potom přišly remonty – stádo náhradních koní – po deseti přivázaných k vedoucímu zvířeti, pod pozorným dohledem honáků z Dobrainových statků, kteří údajně věděli, co dělají. Perrin hned vyhledal Loudu, kterého vedli samotného. Žena, jež o něj pečovala, by raději měla vědět, co dělá. Dál přijelo mnoho zásobovacích kolesek na vysokých kolech, vozkové pobízeli koně a hulákali, jako kdyby se báli, že se jim průchod uzavře – bylo jich mnoho, poněvadž neuvezly tolik jako povozy, a kolesky proto, že povoz se spřežením by neprojel průchodem. Neald ani Grady očividně nedokázali udělat průchod tak velký jako Rand nebo Dashiva.
Když prohrkotala i poslední bryčka s vrzající osou, Perrin už chtěl vydat rozkaz zavřít průchod hned, avšak otevřený ho držel Neald a ten byl ještě v Cairhienu. Vzápětí už bylo pozdě.
Prošla Berelain s klisnou stejně bílou, jako byla Vlaštovka černá, a on jenom v duchu poděkoval, že její šedé jezdecké šaty mají límec až pod bradou. Na druhou stranu od pasu nahoru jí padly těsně jako tarabonské šaty. Perrin zaúpěl. S ní přišli Nurelle a Bertain Gallenne, kapitán její okřídlené gardy, šedovlasý chlapík nosící černý klípec přes oko, jako jiní muži nosili péro za kloboukem, a pak samotná okřídlená garda v červené zbroji, devět set jich bylo. Nurelle a ostatní, kteří byli u Dumajských studní, měli levou paži ovázanou žlutou šňůrou.
Berelain nasedla a s Gallennem odjela stranou, zatímco Nurelle řadil okřídlenou gardu mezi stromy. Mezi ní a Faile muselo být dobře padesát kroků a tucty stromů, ale ona se postavila tak, aby na sebe obě jasně viděly. Obě se tvářily tak bezvýrazně, až Perrina zasvrbělo. Dát Berelain dozadu, co nejdál od Faile, to šlo, vypadalo to jako dobrý nápad, ale právě dneska bude muset čelit tomuhle. Zatraceně. Světlo spal Randa!
Teď průchodem prošel i Neald, hladil si ten svůj směšný knírek, a když zavíral průchod, naparoval se, aby ho každý viděl. Nikdo se nedíval a on se na koně škrábal dosti rozladěně.
Perrin se vyhoupl na Tanečníka a vyjel na nízký hřeben. Kvůli stromům na něj všichni neviděli, ale stačilo, že ho uslyší. Když zastavil koně, shromáždění se zavlnilo a lidé se posouvali, aby na něj lépe viděli.
„Pokud špehové v Cairhienu vědí,“ pronesl nahlas, „tak jsem byl vyhoštěn, první z Mayene je na cestě domů a vy ostatní jste se ztratili jako pára nad hrncem.“
Ale k jeho úžasu se zasmáli. Ozval se pokřik „Perrin Zlatooký“ a nekřičeli jenom Dvouříčtí. Počkal, až se utiší, a to chvíli trvalo. Faile se nezasmála ani nevolala a Berelain taktéž ne. Obě jenom kroutily hlavou. Ani jedna si nemyslela, že by měl říkat tolik, kolik hodlal. Potom si všimla jedna druhé a okamžitě ztuhly, jako by uvízly v jantaru. Hrozně nerady spolu souhlasily. Nepřekvapilo ho, když se k němu otočily se stejným výrazem v očích. Ve Dvouříčí měli jedno staré pořekadlo, třebaže jak jste ho řekli a co jste tím mínili, záviselo na okolnostech a na tom, kdo jste. „Vždycky je to mužova vina.“ Na druhou stranu zjistil, že ženy umějí nejlépe ze všech naučit muže vzdychat.
„Někteří z vás si možná říkají, kde jsme a proč,“ pokračoval, když se konečně rozhostilo ticho. Vlnka smíchu. „Tohle je Ghealdan.“ Užaslé mručení a možná také nedůvěra, že jedním krokem překonali tisíc pět set mil. „Ze všeho nejdřív musíme přesvědčit královnu Alliandru, že tu nejsme jako útočníci.“ Alliandru měla přemluvit Berelain, a Faile z toho dostane záchvaty vzteku, které si bude vylévat na něm. „Pak najdeme člověka, který si říká prorok pána Draka.“ To rovněž nebude příjemné. Masema byl osinou v zadku ještě předtím, než zašel příliš daleko. „Tenhle prorok dělá potíže, ale my mu sdělíme, že Rand al’Thor nechce, aby ho někdo musel následovat ze strachu, a vezmeme jeho a všechny jeho lidi, kteří budou chtít, zpátky k pánu Drakovi.“ A jestli to bude nutné, vyděsíme Masemu k smrti, pomyslel si trpce.