Jásali. Výskali a pokřikovali, že toho proroka dovedou zpátky do Cairhienu před pána Draka, až Perrin zadoufal, že nejsou blíž k vesnici, než být měli. K obecné vřavě se připojili dokonce i vozkové a honáci. Víc než to se však Perrin modlil, aby všechno šlo hladce a rychle. Čím dřív dokáže dostat Berelain co nejdál od sebe a Faile, tím líp. Žádná překvapení, v to cestou na jih doufal. Už bylo načase, aby se to, že je ta’veren, taky projevilo v dobrém.
28
Chléb a sýr
Mat věděl, že je až po krk v potížích, od chvíle, kdy se přestěhoval do Tarasinského paláce. Mohl odmítnout. To, že se ty pitomý kostky otáčely nebo zastavily, ještě neznamenalo, že musí něco udělat. Obvykle když se přestaly otáčet, bylo příliš pozdě na to něco dělat. Potíž byla v tom, že chtěl vědět proč. Za pár dní si přál, aby byl popadl zvědavost za krk a udusil ji v zárodku.
Poté, co Nyneiva a Elain odešly z jeho pokoje a jemu se podařilo dosáhnout na nohy, aniž by mu upadla hlava, dal o tom vědět svým mužům. Nevýhody nikdo z nich zřejmě neviděl. Chtěl je jenom připravit, ale nikdo ho neposlouchal.
„Velmi dobře, můj pane,“ zamumlal Nerim a natáhl Matovi holínku. „Můj pán bude konečně mít velice slušné pokoje. Velmi dobře.“ Chvíli to vypadalo, že se přestane tvářit žalostně. Jenom chvíli. „Vykartáčuji svému pánovi ten červený hedvábný kabátec. Můj pán si ten modrý silně poskvrnil vínem.“ Mat netrpělivě počkal, oblékl si kabát a zamířil ven.
„Aes Sedai?“ zamručel Nalesean, když dostal hlavu z výstřihu čisté košile. Jeho břichatý komorník Lopin postával za ním. „Ať shoří moje duše, já Aes Sedai nemám zrovna v lásce, ale... Tarasinský palác, Mate.“ Mat sebou škubl. Už dost špatné bylo, že ten chlap dokázal vyzunknout sud kořaly, aniž by to na něm ráno zanechalo nějaké následky, ale musel se ještě tak křenit? „Á, Mate, teď můžeme zapomenout na kostky a hrát místo toho karty se sobě rovnými.“ Myslel tím šlechtice, kteří byli jediní, kdo si mohl dovolit hrát, kromě úspěšných kupců, kteří by však nezůstali dlouho úspěšní, kdyby začali sázet stejně jako šlechtici. Nalesean si zamnul ruce, zatímco se mu Lopin snažil zavázat tkanice. Dokonce i jeho vousy vypadaly dychtivé. „Hedvábná prostěradla,“ zamumlal. Kdo kdy slyšel o hedvábných prostěradlech? Ozvaly se zas ty staré vzpomínky, ale Mat odmítal poslouchat.
„Plno šlechticů,“ zaúpěl dole Vanin a našpulil rty, aby mohl plivnout. Po panímámě Ananové teď zapátral zcela automaticky a raději se rozhodl napít se z hrnku silného vína, které snídal. „Ale bude dobrý zas vidět urozenou paní Elain,“ přemítal. Zvedl volnou ruku, jako by se chtěl uhodit klouby do čela. Očividně si to gesto ani neuvědomoval. Mat zasténal. Ta ženská zničila dobrého člověka. „Chceš, abych se šel zase podívat po tom Carridinovi?“ pokračoval Vanin, jako by to ostatní nebylo důležité. „V jeho ulici je nacpáno tolik žebráků, že je těžký něco zahlídnout, ale chodí za ním hrozná spousta lidí.“ Mat mu řekl, že to bude v pořádku. Nebylo divu, že Vaninovi bylo jedno, že je palác plný šlechticů a Aes Sedai. Dny stráví tím, že se bude potit na slunci a strkat mezi lidmi. To bylo mnohem příjemnější.
Nemělo smysl snažit se varovat Harnana a zbytek Rudých paží, všichni do sebe házeli bílou kaši a maličké černé klobásky a při tom se dloubali do žeber a smáli se, jak bude palác plný služebných, které, jak slyšeli, byly vybírány pro svou krásu a byly pozoruhodně ochotné při rozdávání své přízně. Pořád se o tom navzájem ujišťovali.
Věci se nezlepšily, když zašel do kuchyní, kde chtěl s panímámou Ananovou vyrovnat účet. Byla tam Caira, a jestli měla včera v noci špatnou náladu, tak teď se vztekala dvakrát víc. Našpulila spodní ret, zlostně se na něj mračila a vyrazila ze dveří na dvůr, přičemž si vzadu oprašovala sukni. Možná se dostala do nějakého průšvihu, ale jak z toho mohla vinit jeho, to Matovi unikalo.
Panímáma Ananová byla zřejmě pryč – pořád někde organizovala rozdávání polévky uprchlíkům či skočila po nějaké jiné dobročinné práci – ale Enid mávala dlouhou dřevěnou lžící na pobíhající pomocnice a jen natáhla pevnou ruku pro mince. „Zkoušíš moc melounů, můj mladý pane, a nemělo by tě překvapovat, když se ti ten shnilý rozmáčkne v ruce,“ prohlásila z nějakého důvodu temně. „Nebo dva,“ dodala po chvíli a kývla. Naklonila se k Matovi, celá zpocená, a upřela na něj napjatý pohled. „Jestli jen cekneš, naděláš si ještě víc potíží. Ale ty necekneš.“ Neznělo to jako otázka.
„Ani slovíčko,“ ujistil ji Mat. O čem to, ve Světle, mluvila? Asi to však byla správná odpověď, poněvadž Enid kývla a odkolébala se pryč. Cestou mávala lžící dvakrát rázněji než předtím. Chvíli se bál, že ho s ní hodlá přetáhnout. Čistou pravdou bylo, že všechny ženy měly divokou náturu, ne jenom některé.
Nakonec se mu vlastně ulevilo, když se Nerim s Lopinem začali hlasitě hádat o to, kterého pána zavazadla budou přestěhována první. Uhladit jejich peříčka trvalo půl hodiny a museli se do toho s Naleseanem vložit oba. Dožraný komorník dokázal člověku pěkně znepříjemnit život. Pak musel Mat určit, které Rudé paže budou mít tu čest přetáhnout přes náměstí truhlu zlata a které vezmou koně. Aspoň díky tomu mohl strávit ještě chvíli mimo ten zatracený Tarasinský palác.
Když ho však usadili v nových pokojích, zprvu na své potíže málem zapomněl. Dostal velký obývací pokoj a malý, kterému se tady říkalo trucovna, a obrovskou ložnici s největší postelí, jakou kdy viděl. Masivní sloupky u postele byly pokryté ze všech věcí vyřezávanými květinami a omalované na červeno. Většina nábytku byla jasně červená či modrá, pokud nebyla pozlacená. Dvířka ve zdi vedle postele vedla do stísněného kamrlíku pro Nerima, který on zjevně považoval za báječný i přes úzkou postel a stěny bez oken. Ve všech Matových pokojích byla vysoká okna v lomených obloucích, vedoucí na balkony z bílých tepaných mříží, z nichž byl výhled na náměstí Mol Hara. Kandelábry byly pozlacené, stejně jako rámy zrcadel. V trucovně byla zrcadla dvě, tři v obývacím pokoji a čtyři v ložnici. Hodiny – hodiny! – na mramorové římse nad krbem v obývacím pokoji se také třpytily zlatem. Lavor a džbán byly z červeného porcelánu Mořského národa. Když zjistil, že nočník pod postelí je z obyčejné bílé kameniny, málem pocítil zklamání. Ve velkém pokoji byla dokonce police s celým tuctem knih. Ne že by toho moc přečetl.
Přes nervydrásající barvy stěn, stropu a dlaždic na podlaze z pokojů čišelo bohatství. Kdykoliv jindy by si zatančil gigu. Jenomže dobře věděl, že žena v pokojích vedle ho hodlá strčit do kotle horké vody a přikládat na oheň. Pokud se to dřív nepodaří Teslyn nebo Merilille nebo některé další z té bandy, i když měl svůj medailon. Proč se ty kostky zastavily, jakmile se Elain zmínila o těch prašivých pokojích? Zvědavost. Doma z nejedněch ženských úst slyšel jedno rčení, obvykle poté, kdy udělal něco, co původně vypadalo jako zábava. „Muži učí kočky zvědavosti, avšak kočky si zdravý rozum nechávají pro sebe.“
„Já nejsem žádná zatracená kočka,“ zamumlal a vyrazil z ložnice do obývacího pokoje. Prostě se to musel dozvědět, to bylo vše.