„Ovšemže nejsi kočka,“ pravila Tylin. „Jsi šťavnatý zajíček, to jsi.“
Mat nadskočil a vytřeštil oči. Tak zajíček? A navíc šťavnatý! Ta ženská mu nesahala ani k rameni. Bez ohledu na podráždění se mu podařila elegantní úklona. Byla přece jen královna. Nesměl na to zapomínat. „Výsosti, děkuju za tyhle nádherný pokoje. Moc rád bych si s tebou popovídal, ale musím jít ven a –“
S úsměvem k němu vyrazila po červenozelených dlaždicích, až jí vrstvy modrých a bílých hedvábných spodniček šustily, a upírala na něj velké tmavé oči. Nijak netoužil dívat se na svatební nůž, jenž jí spočíval ve velkorysém výstřihu. Ani na větší, drahokamy pokrytou dýku, kterou měla za stejně drahokamy zdobeným pásem. Couvl.
„Výsosti, mám důležitý –"
Začala si pobrukovat. Poznal melodii. V poslední době ji broukal několika děvčatům. Byl dost chytrý, aby se se svým hlasem nesnažil zpívat, a kromě toho ze slov, která v Ebú Daru používali, by mu shořely uši. Tady se písnička jmenovala „Udusím tě svými polibky".
Mat se nervózně zasmál a snažil se mezi ně dostat lapisem vykládaný stolek, ona se však přes něho nějak dostala dřív, aniž by zrychlila. „Výsosti, já –“
Položila mu dlaň na hruď, strčila ho do křesla s vysokým opěradlem a uhnízdila se mu v klíně. V křesle s opěrkami a s ní na kolenou byl v pasti. Mohl ji snadno zvednout a postavit stranou. Až na to, že měla u pasu tu pitomou dýku, a on pochyboval, že kdyby s ní cloumal on, snášela by to stejně snadno, jako když ona cloumala s ním. Tohle byl koneckonců Ebú Dar, kde, když žena zabila muže, bylo to považováno za oprávněné, pokud nebyl prokázán opak. Mohl ji sundat docela snadno, až na to...
Viděl, jak obchodníci s rybami prodávali podivné tvorečky, nazývali je olihně a chobotnice – Ebúdarci je skutečně jedli! – ale proti Tylin to nebylo nic. Ta ženská měla deset rukou. Zmítal se a marně se snažil se jí zbavit a ona se tiše smála. Mezi polibky bez dechu namítal, že by mohl někdo přijít, a ona se jen pochechtávala. Blekotal, že ctí její korunu, a ona se řehtala. Dokonce začal tvrdit, že je doma zasnoubený s dívkou, která drží v dlaních jeho srdce. Tehdy se mu skutečně vysmála.
„Co neví, to jí nemůže ublížit,“ zamumlala a jejích dvacet rukou ani na okamžik nezpomalilo.
Někdo zaklepal.
Mat si uvolnil ústa a zavolaclass="underline" „Kdo je tam?“ No, křičel. Pronikavě. Přece byl bez dechu.
Tylin mu vyskočila z klína a stála o kus dál tak rychle, jako by tam byla pořád. A ještě měla tu drzost káravě se na něj podívat! A pak mu poslala hubičku.
Ta jí ještě pořádně nesplynula ze rtů, když byly otevřeny dveře a dovnitř strčil hlavu Tom. „Mate? Nebyl jsem si jistej, jestli to jseš ty. Ach! Výsosti.“ Na vychrtlého starého kejklíře s vychováním se Tom přes své kulhání dokázal uklonit s dokonalou elegancí. Juilin to neuměl, nicméně si strhl z hlavy ten svůj směšný červený klobouk a dělal, co uměl. „Odpusť. Nebudeme rušit –“ začal Tom, ale Mat mu honem skočil do řeči.
„Pojď dál, Tome!“ Urovnal si kabát a začal se zvedat, když si uvědomil, že se té ženské podařilo rozvázat mu tkanice u spodků, aniž by si toho všiml. Ti dva si mohli nevšimnout, že má košili rozepnutou až na břicho, ale neušlo by jim, kdyby mu spadla kaťata. Tylin neměla modré šaty ani načechrané! „Juiline, pojď dál!“
„Jsem moc ráda, že pokoje jsou pro tebe přijatelné, pane Cauthone,“ poznamenala Tylin jako zosobnění důstojnosti. Tedy až na oči, které Tom a Juilin z místa, kde stáli, nemohli vidět. Její oči dodávaly slovům další význam. „Těším se na tvou společnost. Určitě bude zajímavé mít ta’veren tam, kde mohu jen natáhnout ruku a dotknout se ho. Nyní tě však musím zanechat s přáteli. Ne, nevstávej, prosím.“ Jen s náznakem posměšného úsměvu.
„No, chlapče,“ řekl Tom, když zmizela, a hřbetem ruky si uhladil kníry, „to máš štěstí, když tě s otevřenou náručí vítá sama královna.“ Juilin se začal velice zajímat o svůj klobouk.
Mat si je ostražitě prohlížel a mlčky je vyzýval, aby se jen opovážili říct ještě slovíčko – jen jediné slovo! – ale jakmile se zeptal na Nyneivu a Elain, přestal si dělat těžkou hlavu s tím, co si oni dva myslí. Ženy se doposud nevrátily. Málem vyskočil, spodky nespodky. Už teď se snažily vykroutit ze svého slibu. Musel jim vysvětlit, co měl na mysli, mezi výbuchy jejich nedůvěry a tím, jak vyjadřoval svůj názor na Nyneivu zatracenou al’Mearu a Elain zatracenou dědičku. Nejspíš se bez něj do Rahadu nevydaly, ale úplně se jim podobalo, že by se pokusily špehovat Carridina. Elain by po něm požadovala přiznání a očekávala by, že se zlomí. Nyneiva by se z něj přiznání pokusila vytlouci.
„Pochybuju, že se namáhají s Carridinem,“ poznamenal Juilin a poškrábal se za uchem. „Podle toho, co jsem slyšel, si ho vzaly na starost Aviendha s Birgitte. Neviděli jsme je odcházet. Myslím, že si nemusíš dělat starosti, že je pozná, i kdyby prošel přímo kolem nich.“ Tom si nalil do zlatého poháru punč, který tu Mat našel, a převzal vysvětlování.
Mat si dal ruku přes oči. Převleky s pomocí jediné síly. Žádný div, že vyklouzly jako hadi, kdykoliv se jim zamanulo. Tyhle ženské budou dělat potíže. To uměly ženy ze všeho nejlíp. Ani ho nepřekvapilo, že Tom a Juilin vědí o té Větrné míse ještě míň než on.
Když odešli, aby se připravili na výpravu do Rahadu, měl čas si upravit šaty, než se Nyneiva a Elain vrátily. Měl čas zkontrolovat Olvera v pokoji o poschodí níž. Jak ho Enid a ostatní kuchařky od Tulačky krmily, chlapec nabral trochu masa, ale pořád bude malý, dokonce i na Cairhieňana, a i když se mu uši a pusa smrsknou na polovinu, díky nosu z něj krasavec nikdy nebude. Pobíhaly kolem něj dokonce tři služky, zatímco on si seděl se zkříženýma nohama na posteli.
„Mate, nemá Haesel ty nejkrásnější oči?“ pronesl Olver a zářivě se usmíval na mladou ženu s velikýma očima, kterou Mat potkal, když naposledy přišel do paláce. Ona se na oplátku usmála na něj a prohrábla chlapci vlasy. „No, ale Alis a Loya jsou tak sladký, že se nemůžu rozhodnout.“ Kyprá žena téměř ve středních letech vzhlédla od vybalování Olverových sedlových brašen a široce se usmála a štíhlá dívka s našpulenými rty uhladila ručník, který právě položila na stojan s umyvadlem, vrhla se na postel a začala Olvera lehtat na žebrech, až se svalil s bezmocným smíchem.
Mat si odfrkl. Harnan a ostatní už byli tak dost špatní, ale tyhle ženské teď ještě kluka povzbuzují! Jak ho má naučit slušnému chování, když ženské dělají tohle? Olver by si měl hrát na ulici jako každý jiný desetiletý kluk. On určitě nedostal žádnou služku, která by si s ním v pokoji hrála. Tylin na to jistě dohlédla.
Měl čas zkontrolovat Olvera a zajít za Harnanem a ostatními Rudými pažemi. Muži bydleli v dlouhé místnosti s postelemi kousek od stájí. A měl rovněž čas zaběhnout si do kuchyně pro hovězí a chleba – kaši v hostinci už sníst nestačil. A Nyneiva a Elain se pořád neukázaly. Nakonec si ve svém pokoji ještě prohlédl tři knížky a začetl se do Putování Jaina Dalekokrokého, ačkoliv kvůli starostem nevnímal ani slovo. Tom a Juilin přišli ve chvíli, kdy se dovnitř konečně nahrnuly ženy a zajásaly, že ho tu vidí, jako by on nedržel slovo.
Jemně zavřel knihu a jemně ji odložil na stolek vedle křesla. „Kde jste byly?“
„No, šly jsme se projít,“ řekla Elain vesele a modré oči kulila víc, než se pamatoval. Tom se zamračil, vytáhl z rukávu nůž a začal si ho přendávat v prstech. Na Elain se ani nepodíval.