„Daly jsme si čaj se ženama, co zná tvoje hostinská,“ dodávala Nyneiva. „Nebudu tě nudit řečma o šití.“ Juilin začal kroutit hlavou, ale nechal toho dřív, než si ho všimla.
„Prosím, nenuď mě,“ ucedil Mat suše. Soudil, že by nejspíš poznala jeden konec jehly od druhého, ale taky soudil, že by si spíš propíchla jazyk, než se bavila o šití. Žádná si nepotrpěla na zdvořilosti, což jen potvrdilo jeho podezření. „Řekl jsem dvěma chlápkům, aby odpoledne šli s váma, a zítra tu budou další dva a tak každej den. Když nebudete v paláci nebo vás nebudu mít na očích, budete mít osobní strážce. Už vědí, kdy má kdo službu. Zůstanou s váma pořád – pořád – a vy mi řeknete, kam máte namířeno. Už si kvůli vám nebudu dělat starosti, že bych zešedivěl.“
Čekal rozčilení a hádku. Čekal vykrucování kvůli tomu, co slíbily a co ne. Čekal, že z celého bochníku nakonec dostane tenký krajíček. Patku, pokud by měl trochu štěstí. Nyneiva se podívala na Elain. Elain se podívala na Nyneivu.
„No, osobní stráže jsou skvělý nápad, Mate,“ zvolala Elain a na tvářích se jí udělaly dolíčky. „Asi jsi v tom měl pravdu. Je to od tebe vážně moc chytré, že jsi už určil muže."
„Je to báječnej nápad,“ připojila Nyneiva a nadšeně přikyvovala. „Moc chytrý, Mate.“
Tom s tlumenou nadávkou pustil nůž, strčil si do pusy pořezaný prst a upřeně se na ženy zadíval.
Mat si povzdechl. Potíže. Věděl to. A to bylo ještě předtím, než mu řekly, aby prozatím zapomněl na Rahad.
A tak se ocitl na lavici před lacinou tavernou kousek od poříčí, nazývané U elbarské růže, a popíjel z jednoho ze zprohýbaných cínových pohárků řetězem připevněných k lavici. Alespoň pohárky každému novému hostu vypláchli. Zápach z barvírny látek naproti přes ulici jen zdůrazňoval, jaký má Růže styl. Nebylo to úplně ošuntělé okolí, ačkoliv ulice byly příliš úzké, aby tudy projel kočár. Davem se proplétalo značné množství jasně nalakovaných nosítek. Pokud kolemjdoucí nosili spíš sukno a snad i cechovní vesty než hedvábí, šaty byly stejně často dobře střižené, jako rozedrané. Domy a krámy byly jako obvykle omítnuté nabílo, a i když jich většina byla malá a dokonce zchátralá, na rohu napravo stál vysoký dům bohatého kupce a nalevo menší palác – tedy menší než kupecký dům – s jedinou kupolí se zelenými proužky a bez věžičky. Dvě krčmy a hospoda v dohledu vypadaly chladné a přívětivé. Naneštěstí byla Růže jediná nálevna, kde se dalo sedět venku, jediná na tom správném místě. Naneštěstí.
„Pochybuji, že jsem někdy viděl tak skvostné mouchy,“ zavrčel Nalesean a mávnutím od svého pohárku odehnal několik výstavních exemplářů. „Co tady zase děláme?“
„Ty rozlíváš tu ubohou náhražku vína a potíš se jako kozel,“ zamumlal Mat a stáhl si klobouk níž, aby mu lépe stínil oči. „Já jsem ta’veren.“ Zamračil se na rozpadající se dům mezi barvírnou a hlasitou tkalcovnou, který mu nařídily sledovat. Nepožádaly – nařídily – tak to bylo, ať už tomu říkaly, jak chtěly, ale už se snažily vyvléknout ze svých slibů. Ohó, slova zněla jako prosba a nakonec jako žadonění, čemuž Mat uvěří, až budou psi tancovat, ale poznal, když ho někdo k něčemu nutil. „Prostě buď ta’veren, Mate,“ opičil se. „Já vím, že poznáš, co dělat. Pche!“ Možná to věděla Elain zatracená dědička s těma svýma zatracenýma dolíčkama nebo Nyneiva škubající zatracenýma rukama, aby si neškubala za ten svůj zatracenej cop, ale on ať shoří, jestli to věděl. „Jestli je ta prašivá mísa v Rahadu, tak jak ji mám najít na týhle straně tý všivý řeky?“
„Nevzpomínám si, že by to řekly,“ poznamenal Juilin a zhluboka si přihnul nějakého pití, které se vyrábělo ze žlutých plodů, rostoucích na venkově. „Ptal ses aspoň padesátkrát.“ Tvrdil, že bledý nápoj je v horku osvěžující, ale Mat si kdysi do jednoho citronu kousl a nehodlal spolknout nic, co z nich bylo vyrobeno. Jelikož ho ještě pobolívala hlava, pil čaj. Chutnal, jako by hostinský, vychrtlý chlapík s podezíravýma očima jako trnky, už od založení města přihazoval do včera převařených lístků nové. Chuť odpovídala jeho náladě.
„Mě zajímá,“ promluvil Tom přes sepjaté prsty, „proč se tolik vyptávaly na tvou hostinskou.“ To, že si ženy pro sebe stále nechávaly nějaká tajemství, ho zřejmě ani nezlobilo. Občas byl rozhodně zvláštní. „Co mají Setalle Ananová a tyhle ženský společnýho s mísou?“
Do polorozpadlého domu vcházely ženy a zase vycházely ven. Pravidelný proud žen, některé dobře oblečené, byť žádná v hedvábí, a ani jeden muž. Tři čtyři měly červený pás moudrých žen. Mata napadlo, že se za některými vydá, když odcházely, ale vypadalo to příliš promyšlené. Nevěděl, jak ta’veren funguje – na sobě rozhodně nikdy žádné známky působení ta’veren neviděl – ale jeho štěstí vždycky pracovalo nejlépe, když všechno záviselo na náhodě. Jako s kostkami. Většina těch malých hospodských železných hlavolamů mu unikala, ať cítil, že má sebevětší štěstí.
Tomovu otázku nechal bez odpovědi. Tom ji pokládal tak často, jako se Mat ptal, jak má tady najít mísu. Nyneiva mu do očí řekla, že mu neslíbila, že mu prozradí všechno, co ví, do poslední mrtě. Řekla, že mu poví, co bude potřebovat znát. Řekla... Dívat se, jak se dáví, když mu nemůže spílat, nebyla ani zdaleka dostatečná pomsta.
„Zřejmě bych se měl projít tou uličkou,“ povzdechl si Nalesean. „Pro případ, že by se některá z těch žen rozhodla přelézt zahradní zeď.“ Úzká mezera mezi domem a barvírnou byla jasně vidět celá, ale za krámky a domy vedla další ulička. „Mate, zopakuj mi ještě jednou, proč děláme tohle, místo abychom hráli karty.“
„Já to udělám,“ zavrčel Mat. Možná zjistí, jak ta’veren funguje, za zahradní zdí. Šel tam a nic nenašel.
Když se ulicemi začal přikrádat soumrak a přišel Harnan ještě s holohlavým Andořanem s úzkýma očima jménem Wat, jediný možný účinek ta’veren, který viděl, byl ten, že hostinský uvařil novou konvici čaje. Chutnal skoro stejně hnusně jako ten starý.
Po návratu do paláce našel ve svém pokoji jakousi pozvánku, elegantně napsanou na silném bílém papíře, který voněl zahradním kvítím.
Můj malý králíčku, očekávám, že se mnou dnes povečeříš v mých komnatách.
Bez podpisu, nicméně ten nebyl zapotřebí. Světlo! Ta ženská neměla žádný stud! Na dveřích do chodby byl načerveno natřený zámek. Mat našel klíč a dveře zamkl. Poté ještě pro jistotu strčil židli pod petlici na dveřích do Nerimova pokojíku. Právě když si chtěl vlézt do postele, zámek se zatřásl a na chodbě se zasmála nějaká žena, že je zamčeno.
Pak by měl spát jako nemluvně, ale z nějakého důvodu tam jen ležel a poslouchal, jak mu kručí v břiše. Proč to dělá? No, věděl proč, ale proč zrovna on? Určitě se nerozhodla zahodit veškerou slušnost přes plot jenom proto, aby se mohla vyspat s ta’veren. Teď byl aspoň v bezpečí. Tylin přece nebude vyrážet dveře. Nebo ano? Tepaným mřížovím arabesek stínících balkony by ani ptáček neproletěl. Kromě toho by potřebovala hodně vysoký žebřík, aby se dostala až sem. A muže, aby jí ho nesli. Pokud by nesešplhala ze střechy po provaze. Nebo by mohla... Noc míjela, jemu kručelo v břiše, a když vyšlo slunce, ani na chvíli nezamhouřil oka a nepomyslel na nic slušného. Kromě toho, že se rozhodl. Přišel na to, jak využít trucovnu. Až na to, že on sám nikdy netrucoval.