S prvním světlem vyklouzl z pokojů a našel dalšího z palácových sloužících, kterého si pamatoval, plešatějícího chlapíka jménem Madic, s domýšlivým, samolibým chováním a prohnaně zdviženým koutkem, který říkal, že vůbec není spokojený. Muž, jehož bylo možné si velice snadno koupit. Třebaže polekaný výraz, který se mihl po jeho hranatém obličeji, a drzý úšklebek, který se téměř nepokoušel skrývat, prozrazovaly, že ví přesně, proč mu Mat strká do dlaně zlaťák. Krev a popel! Kolik lidí vědělo, co má Tylin za lubem?
Nyneiva a Elain zjevně ne, díky Světlu. Ačkoliv to znamenalo, že mu vynadaly kvůli tomu, jak nepřišel na večeři s královnou, o níž se dozvěděly, když se Tylin vyptávala, jestli není nemocný. A hůř...
„Prosím,“ řekla Elain a usmívala se, skoro jako kdyby jí to slovo nezpůsobovalo bolest, „před královnou se musíš předvést v co nejlepším světle. Nebuď nervózní. Večer s ní se ti bude líbit.“
„Hlavně ji ničím neuraž,“ zavrčela Nyneiva. Nebylo pochyb, že ji slušné chování bolelo. Soustředěním vraštila obočí, zatínala zuby a ruce se jí třásly, jen jen popadnout cop. „Buď alespoň jednou v životě slušnej – totiž, nezapomeň, že je to slušná žena, a nezkoušej ty svoje – Světlo, víš, co myslím.“
Nervózní. Cha! Slušná žena. Cha!
Ani jedné zřejmě nedělalo nejmenší starosti, že promarnil celé odpoledne. Elain ho soucitně poplácala po rameni a požádala ho, aby byl tak laskav a ještě to den dva zkoušel. Rozhodně to bylo lepší, než se v tomhle vedru poflakovat po Rahadu. Nyneiva řekla totéž, jak už to ženy dělávají, ale bez plácání po rameni. Rovnou přiznaly, že hodlají strávit den s Aviendhou špehováním Carridina, ačkoliv odpovědi na jeho otázku, koho si myslí, že poznají, se vyhnuly. Nyneiva si to nechala uklouznout a Elain se na ni podívala tak, až ho napadlo, jestli konečně neuvidí, jak dostane Nyneiva pár pohlavků. Pokorně přijaly jeho nařízení, aby se neztratily z dohledu svým ochráncům, a pokorně ho nechaly prohlédnout si převleky, které si hodlaly pořídit. I když mu to Tom popsal, vidět, jak se mu ty dvě před očima mění v Ebúdarky, byl skoro stejný šok jako jejich pokora. No, Nyneivě to trochu uklouzlo poté, co si uvědomila, že to myslel vážně, když říkal, že Aielanka žádného osobního strážce nepotřebuje. Zvládla to jenom tak tak. Obě ho silně znervózňovaly, když si jen zkřížily ruce na prsou a poddajně odpovídaly na jeho otázky. Ty dvě – a Aviendha souhlasně přikyvující! – a byl rád, když je mohl konečně poslat pryč. Jenom pro jistotu pominul jejich náhle stisknuté rty a nechal je nejdřív předvést své převleky i mužům, které s nimi posílal. Vanin skočil po příležitosti být jedním z Elaininých ochránců a ťukal se klouby do čela jako pitomec.
Tlusťoch toho moc nezjistil, když hlídal sám. Právě včera přišlo Carridina navštívit překvapivě mnoho lidí včetně několika v hedvábí, ale neexistoval důkaz, že to jsou temní druzi. Přese všechno byl ten člověk bělokabátnický vyslanec. Nejspíš za ním přicházelo víc lidí, kteří chtěli obchodovat s Amadicií, než za amadicijským vyslancem, ať to byl kdokoliv. Vanin tvrdil, že Carridinův palác rozhodně pozorují i dvě ženy – dívat se na něj, jak se tváří, když se Aviendha náhle proměnila ve třetí Ebúdarku, stálo za to – a také asi jeden stařec, i když ten byl překvapivě čiperný. Vaninovi se nepodařilo si ho prohlédnout, třebaže ho asi třikrát zahlédl. Když Vanin se ženami odešli, poslal Mat Toma a Juilina, aby něco zjistili o Jaichimu Carridinovi a ohnutém bělovlasém staříkovi, který se zajímá o temné druhy. Pokud by lovec zlodějů nedokázal přijít na způsob, jak Carridina nachytat při činu, tak žádný neexistoval, a Tom zřejmě uměl dát dohromady všechny klepy a povídačky a dostat z nich pravdu. Všechno tohle byla samozřejmě ta jednodušší část.
Dva dny se potil na té lavici a občas se prošel uličkou za barvírnou, a jediné, co se změnilo, bylo to, že čaj byl zase horší. Víno bylo tak špatné, že se Nalesean dal na pivo. První den jim hostinský k obědu nabídl ryby, ale smrděly, jako by byly týden staré. Druhý den nabídl dušené ústřice. Mat snědl pět misek, i když v jídle byly kousky skořápek. Birgitte odmítla obojí.
Překvapilo ho, když je první den ráno s Naleseanem dohonila cestou přes Mol Hara. Slunce teprve vykouklo nad střechy, ale náměstí již bylo plné lidí a kár. „Musela jsem mrknout,“ zasmála se. „Čekala jsem u vchodu, kterým jste podle mě měli vyjít. Nebude vám vadit společnost?“
„Občas chodíme rychle,“ odvětil Mat. Nalesean po něm loupl okem. Samozřejmě neměl tušení, proč se vyplížili bočními dvířky u stájí. Mat si sice nemyslel, že by po něm Tylin opravdu skočila na chodbě za jasného denního světla, ale opatrnost nikdy neškodí. „Tvoje společnost je vždycky vítaná. Hm. Díky.“ Birgitte jen pokrčila rameny a zamumlala cosi, co nezachytil, načež se zařadila vedle něj.
Tím to s ní začalo. Každá jiná žena, kterou kdy poznal, by chtěla vědět, zač jí děkuje, a pak by mu vysvětlovala, proč díky nejsou třeba, tak dlouze, až by si nejraději zacpal uši, nebo by ho stejně dlouze kárala za to, že si myslí, že je třeba děkovat, nebo by mu dala najevo, že čeká něco víc než nepodstatná slova. Birgitte však jenom pokrčila rameny a jemu se během příštích dvou dní začalo cosi honit hlavou.
Pro něj byly ženy obvykle k tomu, aby je obdivoval a usmíval se na ně, zatančil si s nimi a líbal je, pokud mu to dovolily, a když měl štěstí, tak se s nimi pomuchloval. Odhadnout, kterou ženu začít svádět, byla skoro stejně velká legrace jako ji svádět, i když zdaleka ne tak velká jako ji svést. Některé byly ovšem jenom kamarádky. Málokteré. Například Egwain, i když tady si nebyl jistý, jak jejich přátelství přežije to, že se z ní stala amyrlin. Nyneiva byla jistým způsobem taky kamarádka. Pokud aspoň na hodinu dokázala zapomenout, jak ho nejednou vyplatila proutkem, a nezapomněla, že už není malý klouček. Ale kamarádka byla něco jiného než kamarád. Člověk vždycky věděl, že její myšlenky běhají po jiných stezkách než jeho, že vidí svět jinýma očima.
Birgitte se k němu na lavici naklonila. „Lepší je mít se na pozoru,“ pošeptala mu do ucha. „Tahle vdova hledá novýho manžela. Pochvu na svatebním noži má modrou. Kromě toho, ten dům je támhle.“
Mat zamrkal a ztratil z dohledu sladkou kyprou ženušku, která se při chůzi úžasně pohupovala v bocích. Birgitte na jeho rozpačitý úsměv odpověděla smíchem. Nyneiva by ho stáhla z kůže za to, že se díval, a dokonce i Egwain by se tvářila chladně a nesouhlasně. Koncem druhého dne na lavici si uvědomil, že seděl celou dobu přitisknutý k Birgitte a ani jednou ho nenapadlo, aby ji políbil. Byl si jistý, že ona nechce, aby ji líbal – upřímně řečeno vzhledem k tomu, jak oškliví chlapi se jí zřejmě líbili, by se mohl cítit uražen, kdyby to chtěla – a navíc to byla hrdinka z pověstí, od níž tak zpola čekal, že přeskočí dům a cestou popadne za krk párek Zaprodanců. Jenže tak to nebylo. Spíš by ho napadlo líbat Naleseana. Bylo to stejné jako s Tairenem, naprosto stejné, měl prostě Birgitte rád.
Dva dny posedával na lavici a pobíhal uličkou vedle barvírny, kde prohlížel vysokou zeď z holých cihel kolem zahrady domu. Birgitte by ji dokázala přelézt, jenže i ona by si mohla srazit vaz, kdyby to zkoušela v šatech. Třikrát se z náhlého popudu rozhodl sledovat ženu, jež vyšla z domu. Dvě z nich měly červený pásek moudré ženy. Jeho štěstí zřejmě vyvolávala náhodná volba. Jedna z moudrých žen zašla za roh a koupila hrst svraštělých tuřínů, než se zase vrátila. Druhá prošla do další ulice, kde koupila dvě velké ryby se zelenými proužky. Třetí žena, vysoká a tmavá, v dobře střiženém šedém suknu, možná Tairenka, přešla dva mosty, než vstoupila do velkého krámu, kde ji s úsměvem přivítal hubený uklánějící se mužík. Žena začala dohlížet na nakládání lakovaných krabiček a podnosů do košů vyplněných pilinami, které se skládaly na vůz. Z toho, co slyšel, doufala, že za ně v Andoru dostane slušnou sumu ve stříbře. Matovi se jen tak tak podařilo uniknout, aniž by si musel koupit krabičku. Tolik k náhodnému štěstí.