Nikdo z ostatních ho taky neměl. Nyneiva, Elain a Aviendha na své pouti ulicemi kolem Carridinova malého paláce nepotkaly nikoho známého, což je hrozně rozčilovalo. Pořád ale odmítaly říci, koho tenkrát poznaly. Moc na tom nezáleželo, protože ti lidé nechtěli být viděni. Aspoň to říkaly a ukázaly mu přitom dost zubů, že by to vystačilo šesti ženám. Mat usoudil, že ty škleby asi mají znamenat úsměv. Věčná škoda, že Aviendha k těm dvěma tak zapadla, ale ve chvíli, kdy z nich chtěl vymáčknout odpověď a Elain na něj začala štěkat a koukat na něj svrchu, jí Aielanka cosi pošeptala do ucha.
„Odpusť, Mate,“ řekla Elain upřímně a zrudla tak, že vedle jejího obličeje byly její vlasy světlé. „Pokorně žádám o prominutí, že jsem tak mluvila. Já... odprosím na kolenou, budeš-li si to přát.“ Žádný div, že se jí ke konci zatřásl hlas.
„To není nutný,“ zarazil ji chabě a snažil se nevyvalovat oči. „Je ti odpuštěno. O nic nešlo.“ Ale nejpodivuhodnější bylo, že se Elain celou dobu, co k němu mluvila, dívala na Aviendhu, a když odpověděl, nehnula brvou, ale když kývla Aviendha, oddechla si úlevou. Ženské prostě byly divné.
Tom ohlásil, že Carridin často obdarovává žebráky, a kromě toho všechny řeči, které o něm kolovaly po Ebú Daru, se daly očekávat, jen záleželo na tom, zda mluvčí považoval bělokabátníky za vraždící bestie či skutečné zachránce světa. Juilin zjistil, že Carridin koupil plán Tarasinského paláce, což mohlo ukazovat na to, že bělokabátníci mají s Ebú Darem nějaké záměry, a také to mohlo znamenat, že Pedron Niall si chce postavit palác a hodlá okopírovat Tarasin. Pokud je naživu. Po městě se šířily řeči, že je mrtvý, jenže půlka tvrdila, že ho zabily Aes Sedai, a druhá, že Rand, z čehož bylo zřejmé, jakou mají hodnotu. Ani Juilin, ani Tom nevyhrabali kousíček informace týkající se bělovlasého muže s vrásčitou tváří.
Nezdar s Carridinem, nezdar s pozorováním toho zatraceného domu, a co se paláce týkalo...
Mat zjistil, jak věci půjdou, hned první noc, když se vrátil do svých pokojů. Byl tam Olver, už nakrmený a stočený v křesle s Putováním Jaina Dalekokrokého, které pročítal ve světle kandelábrů, a vůbec mu nevadilo, že ho přestěhovali z jeho vlastního pokoje. Madic dostál svému slovu. Tedy spíš zlatu, které si nacpal do váčku. Trucovna se změnila v Olverovu ložnici. Ať si jen Tylin něco zkusí před zraky dítěte! Královna ale také nezahálela. Proklouzl do kuchyní jako liška, přebíhal od rohu k rohu a ze schodů – a zjistil, že nedostane nic k jídlu.
Ve vzduchu se vznášela vůně jídla, na rožních na velkém ohništi se otáčely pečené, v hrncích na bílých kachlových pecích to bublalo a kuchařky otevíraly pece, aby zkontrolovaly to či ono. Prostě tu nebylo nic k jídlu pro Mata Cauthona. Usmívající se ženy v neposkrvněných bílých zástěrách si nevšímaly jeho úsměvů a stavěly se mu do cesty, aby se nedostal ke zdroji těch úžasných vůní. Usmívaly se a plácaly ho přes ruku, když se pokusil sebrat bochník chleba nebo kousek tuřínu v medu. Usmívaly se a říkaly mu, že si nesmí kazit chuť, když má jíst s královnou. Věděly to. Každá z nich to věděla! Zpátky do pokojů ho zahnal v podstatě i vlastní ruměnec a cestou hořce litoval, že si v poledne nedal alespoň tu nelibě páchnoucí rybu. Zamkl za sebou dveře. Ženská, která nechá muže o hladu, by se mohla pokusit o cokoliv.
Právě s Olverem na zelenkavém hedvábném koberci hráli Hady a lišky, když pod dveře podstrčili druhou zprávu.
Prý je zábavné chytit holuba v letu a dívat se, jak se třepetá, ale hladový pták dřív nebo později přiletí na ruku.
„Co je to, Mate?“ zeptal se Olver.
„Nic.“ Mat papír zmačkal. „Další hru?"
„No jasně.“ Kdyby mohl, chlapec by tu pitomou hru hrál celý den. „Mate, ochutnals tu šunku, co uvařili dneska večer? Ještě nikdy jsem nejed –“
„Házej, Olvere. Prostě házej.“
Když se třetí noci vracel do paláce, koupil si cestou chleba, olivy a ovčí sýr, což bylo jen dobře. V kuchyni stále dodržovali rozkazy. Ty zatracené ženské se smály nahlas, když mu odtahovaly z dosahu talíře s masem a rybami, z nichž se kouřilo, prý aby mu nepokazily jeho zatracenou chuť.
Zachoval si důstojnost. Nechňapl po talíři a neutekl. Předvedl svou nejlepší úklonu a mávl imaginárním pláštěm. „Půvabné dámy, vaše laskavost a pohostinnost mě přemáhají.“
Jeho odchod by byl proběhl mnohem lépe, kdyby se mu za zády jedna kuchta nezachechtala. „Královna si bude brzo pochutnávat na pečeným jehňátku, mládenče,“ křikla. Moc vtipné. Ostatní ženy řvaly tak hlasitě, že se musely válet po podlaze. Vážně moc vtipné.
Chleba, olivy a sýr byly slušná večeře, kterou zapil trochou vody na mytí ze džbánu. Od prvního dne se mu do pokoje nedostala ani kapka vinného punče. Olver mu chtěl vykládat o pečených rybách s hořčičnou omáčkou a rozinkami. Mat mu řekl, ať si procvičuje čtení.
Té noci mu nikdo pod dveře papír nestrčil. Nikdo nesáhl na zámek. Už si začal říkat, jestli se věci přece jen neobracejí k lepšímu. Zítra měla být Ptačí slavnost. Z toho, co slyšel o některých kostýmech, mužských i ženských, bylo možné, že si Tylin najde jiného zajíčka, za kterým se bude honit. Někdo by mohl vyjít z toho zatraceného domu naproti Elbarské růži a dát mu tu zatracenou Větrnou mísu. Věci by se konečně mohly obrátit k lepšímu.
Když se probudil třetího dne v Tarasinském paláci, v hlavě se mu otáčely kostky.
29
Ptačí slavnost
Když se Mat probudil s kostkami v hlavě, napadlo ho, že prostě zase usne, dokud se neztratí, nakonec se však zvedl. Cítil se bídně. Jako by to všechno ještě nestačilo. Zahnal Nerima a oblékl se sám, ke snídani dojedl chleba a sýr od včerejška a šel se podívat na Olvera. Chlapec na sebe chvatně rval oblečení, ale občas se zastavil s košilí či botou v ruce, aby na Mata vychrlil tucet otázek, na které mladík nepřítomně odpovídal. Ne, dneska nepůjdou závodit, zapomeň na bohaté dostihy v Nebeském okruhu severně od města. Možná by se mohli jít podívat do zvěřince. Ano, Mat mu koupí péřovou masku na slavnost. Pokud se někdy dooblíká. To kluka popohnalo k ještě většímu spěchu.
Matovi však skutečné starosti dělaly ty zatracené kostky. Proč jen se zase začaly otáčet? Stále ještě nevěděl, proč se točily předtím!
Když byl Olver konečně oblečený, šel za Matem do obývacího pokoje a sypal ze sebe otázky, které Mat poslouchal jenom na půl ucha – a vrazil do něho zezadu, když se Mat zastavil. Tylin vrátila knihu, kterou včera v noci četl Olver, na stolek.
„Výsosti!“ Mat mrkl na dveře, které včera v noci zamkl a nyní byly otevřené. „Jaký překvapení.“ Vytáhl Olvera před sebe, postavil ho mezi sebe a posměšně se šklebící ženu. No, možná to nebylo posměšně, ale jemu to tak připadalo. Byla sama se sebou velice spokojená. „Chtěl jsem vzít Olvera ven. Na slavnost. A na nějakej potulnej zvěřinec. Chce péřovou masku.“ Prudce zavřel pusu, aby přestal blábolit, a začal se sunout ke dveřím, používaje chlapce jako štít.