„Ano,“ zamumlala Tylin a pozorovala ho skrze řasy. Nehýbala se, ale usmála se ještě víc, jako by jen čekala, až šlápne do pasti. „Bude mnohem lepší, když bude mít společníka, než aby pobíhal s uličníky, jak prý mívá ve zvyku. Člověk se o tobě hodně doslechne, mládenče. Riselle?“
Ve dveřích se objevila jakási žena a Mat jen nadskočil. Většinu Riselliny tváře zakrývala složitá maska z kroutícího se modrého a zlatého peří, ale peří na zbytku kostýmu už nezakrývalo téměř nic. Měla to nejpozoruhodnější poprsí, jaké kdy viděl.
„Olvere,“ řekla a klekla si, „chtěl bys jít se mnou na slavnost?“ Zvedla masku připomínající rudozeleného jestřába, velkou právě pro chlapce.
Než stačil Mat otevřít ústa, Olver se mu vytrhl a hnal se k ní. „Ano, prosím. Děkuju.“ Ten nevděčný spratek se smál, když mu zavazovala jestřábí masku a přitiskla si ho na prsa. Ruku v ruce vyběhli a nechali tam Mata stát s otevřenou pusou.
Ale rychle se vzpamatoval, když promluvila Tylin. „Máš štěstí, že nejsem žárlivá, zlatíčko.“ Ze zlato stříbrného pásu vytáhla dlouhý železný klíč k jeho pokoji a pak další, úplně stejný, a zakývala jimi na něj. „Lidé vždycky nechávají klíče ve skříňce u dveří.“ Tam nechal svůj. „A nikoho nikdy nenapadne, že by mohl existovat druhý klíč.“ Jeden klíč si vrátila za pás. Druhým otočila v zámku s hlasitým cvaknutím, než ho přidala k prvnímu. „Takže, jehňátko.“ Usmála se.
Tehdy pohár přetekl. Ta ženská ho honila, snažila se ho vyhladovět. Teď se s ním zamkla jako... ani nevěděl jako co. Jehňátko! A v hlavě mu rachotily ty zatracené kostky. Kromě toho měl něco důležitého na práci. Kostky nikdy neměly nic společného s hledáním, avšak... Došel k ní dvěma rychlými kroky, popadl ji za ruku a začal hledat klíče. „Nemám zatraceně čas na –“ Dech se mu zadrhl v hrdle, když se mu o bradu opřel ostrý hrot dýky a zvedl ho na špičky.
„Sundej tu ruku,“ řekla mu chladně. Podíval se jí do obličeje. Teď se neusmívala. Opatrně pustil její ruku. Ona ale tlak na dýku nezmenšila. Potřásla hlavou. „Tsts. Snažím se tě omlouvat, protože jsi cizinec, housátko, jelikož však chceš hrát tvrdě... Ruce k bokům. Pohyb.“ Špičkou nože mu ukázala. Raději couval po špičkách, než by si nechal podříznout krk.
„Co chceš dělat?“ procedil mezi zuby. Jak měl natažený krk, dělalo mu mluvení potíže. Natažený krk a další věci. „No?“ Mohl zkusit chytit ji za zápěstí. Měl rychlé ruce. „Co chceš dělat?“ Dost rychlé, když už měl nůž na krku? To byla otázka. A taky ta, kterou jí položil. Pokud ho chtěla zabít, stačilo pohnout zápěstím a vrazila by mu dýku rovnou až do mozku. „Odpovíš mi?!“ To v jeho hlase nebyla panika. „Výsosti? Tylin?“ No, možná opravdu trochu panikařil, když použil její jméno. Každou ženu v Ebú Daru jste mohli celý den oslovovat „kuřátko“ nebo „koblížku“ a ona se na vás usmála, jenomže pokud jste použili její jméno dřív, než řekla, že smíte, dostalo se vám žhavějšího přijetí, než kdybyste kdekoliv jinde na světě štípli cizí ženu na ulici do zadku. A pár hubiček to svolení ještě neznamenalo.
Tylin neodpověděla, jen ho nutila couvat, až najednou rameny narazil na něco, co ho zastavilo. Kvůli té prokleté dýce, která neuhnula ani o vlásek, nemohl pohnout hlavou, ale oči, jež dosud upíral na její obličej, stočil. Byli v ložnici a mezi lopatkami měl vražený červený vyřezávaný sloupek u postele. Proč by ho vodila...? Náhle byl rudý jako ten sloupek. Ne. To nemohla myslet vážně... Nebylo to slušné! Nebylo to možné!
„Tohle mi nemůžeš udělat,“ zamumlal, a byl-li jeho hlas trochu zadýchaný a pronikavý, tak k tomu měl dobrý důvod.
„Dívej se a uč, koťátko moje,“ pravila Tylin a vytáhla svatební nůž.
Pak, po hodné době, si podrážděně přitáhl prostěradlo k hrudi. Hedvábné prostěradlo. Nalesean měl pravdu. Vedle postele si spokojeně pobrukovala královna Altary s rukama za zády, aby si mohla rozepnout knoflíčky na šatech. On měl jenom medailon s liščí hlavou na šňůrce – že mu ten tedy pomohl – a černý šátek kolem krku. Mašle na svém dárku, tak to ta strašná ženská nazvala. Mat se překulil a ze stolku na druhé straně sebral fajfku se stříbrným náustkem a váček na tabák. Zlatými klíšťkami vyndal ze zlaté misky s pískem žhavý uhlík a připálil si. Zkřížil paže a bafal stejně vztekle, jako se mračil.
„Neměl by ses zdráhat, kuřátko, a neměl bys trucovat.“ Vyrvala dýku ze sloupku, kam ji zarazila vedle svatebního nože, a prohlédla si špičku, než ji vrátila do pochvy. „Co se děje? Přece ses bavil stejně dobře jako já, a já...“ Náhle se zasmála tím hrdelním smíchem a vrátila do pochvy i svatební nůž. „Jestli je tohle součást toho, být ta’veren, musíš být vážně oblíbený.“ Mat zrudl jako rak.
„Tohle není přirozený,“ vybuchl a vytáhl troubel z pusy. „To já mám svádět!“ Její ohromený výraz byl odrazem jeho. Kdyby byla Tylin holka z taverny, která se usmívá tím správným způsobem, mohl by zkusit štěstí – no, pokud by neměla syna, co rád dělá díry do lidí – ale on měl být ten, kdo svádí. Prostě na to takhle ještě nikdy nepomyslel. Doposud ještě nikdy nemusel.
Tylin se rozesmála, házela hlavou a prsty si otírala oči. „Á, holoubku. Neustále zapomínám. Teď jsi v Ebú Daru. Mám pro tebe v obývacím pokoji malý dárek.“ Přes prostěradlo ho poplácala po noze. „Pořádně se najez. Budeš potřebovat všechnu svou sílu.“
Mat si dal ruku přes oči a snažil se nebrečet. Když dal ruku dolů, byla pryč.
Vylezl z postele a ovinul si prostěradlo kolem těla. Z nějakého důvodu ho představa, že tam půjde nahý, znepokojila. Ta zatracená ženská byla schopná vyskočit ze šatníku. Šaty, které měl předtím na sobě, ležely na podlaze. Proč se namáhat s tkanicemi, pomyslel si kysele, když z někoho můžete šaty prostě jen odříznout? Naštěstí mu takhle nerozřezala červený kabátec. Jenom ho s potěšením shrnula nožem.
Ne že by zadržoval dech, když otevíral vysoký červenozlatý šatník. Neschovávala se tam. Měl omezenou volbu. Nerim většinu kabátů odnesl na vyčištění či zašití. Mat se rychle oblékl, vybral si prostý kabát z tmavě bronzového hedvábí, a pak nacpal rozřezané hadry pod postel, kam nejdál dosáhl, dokud se jich nezbaví tak, aby to Nerim neviděl. Nebo kdokoliv jiný. Příliš mnoho lidí už vědělo příliš mnoho o tom, co se mezi ním a Tylin děje. Neexistoval způsob, jak by se mohl postavit někomu, kdo by tohle věděl.
V obývacím pokoji zvedl víko lakované krabičky u dveří a s povzdechem ho zase pustil. Ani nečekal, že Tylin klíč skutečně vrátí. Opřel se o dveře. O odemčené dveře. Světlo, co bude dělat? Přestěhuje se zpátky do hostince? Světlo vem, proč se ty kostky prve zastavily. Jenomže Tylin bylo podobné, že by podplatila panímámu Ananovou a Enid nebo kteroukoliv jinou hostinskou ve městě. A Nyneivě a Elain by bylo podobné, že by začaly tvrdit, že porušil nějakou dohodu, a přestaly plnit sliby. Světlo spal všechny ženské!
Na jednom stolečku ležel velký balíček umně zabalený do zeleného papíru. Byla v něm černozlatá orlí maska a ladící péřový kabát. Taky tu byl měšec z červeného hedvábí, v němž bylo dvacet zlatých korun a kartička vonící po kvítí.
Koupila bych ti náušnici, čuníku, ale všimla jsem si, že nemáš propíchnuté ucho. Nech si to udělat a kup si něco hezkého.