Málem se z toho znovu rozplakal. On dával ženám dárky. Svět se obrátil vzhůru nohama! Čuníku? Ach, Světlo! Po minutě si vzal masku. To mu dlužila jenom za ten kabát.
Když se konečně dostal na malé zastíněné nádvoří, kde se každé ráno scházeli u malého kulatého jezírka s lekníny a bílými rybkami s barevnými skvrnami, našel Naleseana a Birgitte také připravené na Ptačí slavnost. Tairen se spokojil jen s prostou zelenou maskou, ale Birgittina vypadala jako žlutočervená sprška s péřovým chocholem, zlaté vlasy měla rozpuštěné a po celé jejich délce vpletená pírka. Na sobě měla pod dalším červeným a žlutým peřím téměř průhledné šaty se širokým žlutým páskem. Neodhalovaly tolik jako Riselliny, přesto prosvítaly, kdykoliv se pohnula. Nikdy ho nenapadlo, že by nosila šaty jako ostatní ženy.
„Občas je to legrace, když se na tebe muži koukají,“ řekla na jeho poznámku a dloubla ho do žeber. Její úsměv se podobal Naleseanovu, říkal, jaká je to psina štípat služky. „Je toho mnohem víc, než nosívaly péřový tanečnice, jenže ne dost, aby mě to zpomalilo, a vůbec, tady nic nevidím, musíme rychle po tomhle břehu řeky.“ Kostky mu zachřestily v hlavě. „Co tě zdrželo?“ pokračovala. „Doufám, že jsi nás nenechal čekat, jen abys mohl poškádlit nějakou hezkou holku.“ Doufal, že se nečervená.
„Já –“ Nebyl si vůbec jistý, jakou výmluvu by měl použít, ale v té chvíli se na nádvoří nahrnulo asi půl tuctu mužů v péřových kabátech, všichni měli u boku tenké meče a kromě jednoho masky s barevnými hřebeny a zobáky, které nepředstavovaly žádného ptáka, jakého kdy lidské oči spatřily. Výjimku tvořil Beslan, jenž otáčel maskou v ruce. „Á, krev a zatracenej popel, co ten tady dělá?"
„Beslan?“ Nalesean zkřížil ruce na hrušce meče a nevěřícně potřásal hlavou. „No, Světlo spal moji duši, říká, že chce strávit slavnost ve tvé společnosti. Prý jde o nějaký slib, co jste si vy dva dali. Já mu řekl, že to bude smrtelná nuda, ale on mi nevěřil.“
„Nenapadá mě nic, co by na Matovi bylo nudné,“ řekl Tylinin syn. Uklonil se jim všem, ale tmavýma očima spočinul na Birgitte. „Ještě nikdy jsem se tak nebavil, jako když jsem byl o Swovanoci pít s ním a se strážcem urozené paní Elain, i když, pravda, mnoho si z ní ani nepamatuji.“ Toho strážce očividně nepoznal. Zvláštní, vzhledem k tomu, jaký měla vkus na muže – Beslan byl pohledný, možná až příliš, vůbec ne její typ – zvláštní, ona se pousmála a pod jeho pohledem se začala naparovat.
V té chvíli Matovi ani zbla nezáleželo na tom, jak se chová divně. Beslan zřejmě neměl nejmenší podezření, jinak už by vytáhl meč, ale poslední věc pod Světlem, po níž Mat toužil, byl den v jeho společnosti. Bude to nesnesitelné. Beslan měl aspoň nějaké ponětí o slušnosti, i když jeho matka nikoliv.
Potíž byla v Beslanovi, který bral tak zatraceně vážně slib, že spolu půjdou na všechny slavnosti a hostiny. Čím víc Mat souhlasil s Naleseanem, že to, co si pro dnešek naplánovali, bude neuvěřitelná otrava, tím odhodlanější Beslan byl. Po chvíli mu potemněla tvář a Mat už si myslel, že tasí. Nicméně slib byl slib. Když s Naleseanem a Birgitte odcházeli z paláce, vykračovalo si s nimi půl tuctu opeřených pitomců. Mat si byl jistý, že by se to nestalo, kdyby měla Birgitte svůj obvyklý oděv. Celá ta banda ji pořád okukovala a usmívala se.
„Co mělo znamenat všechno to nakrucování, když on na tobě moh nechat oči?“ zavrčel cestou přes Mol Hara a přitáhl si stuhu od orlí masky.
„Já se nenakrucovala, hýbala jsem se.“ Její upjatost byla tak křiklavě falešná, že by se byl jindy zasmál. „Trochu.“ Náhle se zase zubila a ztišila hlas, aby ji slyšel jen on. „Říkala jsem ti, že někdy je legrace nechat se okukovat. Že jsou všichni až moc hezcí, ještě neznamená, že se mi nemůže líbit, když se dívají. Á, na tuhle by ses měl podívat,“ dodala a ukázala na štíhlou ženu, která kolem běžela v modré soví masce a měla ještě míň brk než Riselle.
Tohle bylo na Birgitte skvělé. Dloubala ho do žeber a ukazovala mu každou hezkou holku, jako všichni chlapi, co jich kdy poznal, a na oplátku čekala, že jí ukáže, nač se ráda dívala ona, což obvykle znamenalo největšího šeredu v dohledu. Ačkoliv se dnes rozhodla jít polonahá – no, čtvrtonahá – byla to... kamarádka. Svět začínal být zvláštní. Jednu ženu pomalu bral jako společníka k pijatyce a další ho honila stejně usilovně, jako se on honíval za hezkými ženami, ať v těch starých vzpomínkách nebo ve svých vlastních. Vlastně usilovněji. On se nikdy nehonil za ženou, která mu sdělila, že si to nepřeje. Skutečně zvláštní svět.
Slunce bylo teprve v polovině cesty k nadhlavníku, avšak ulice, náměstí i mosty již byly plné lidí. Na každém nároží vystupovali žongléři a akrobati a hudebníci s peřím našitým na šatech, ač byla hudba často přehlušena smíchem a křikem. Chudším stačilo vplést si několik pírek do vlasů, holubích pírek nasbíraných na chodníku dětmi, pobíhajícími mezi žebráky, avšak jak měšce těžkly, masky a kostýmy byly složitější. Složitější a často též pohoršlivější. Muži i ženy byli často pokrytí peřím, které odhalovalo víc kůže než Risellino nebo té ženy na Mol Hara. Dnes se v ulicích ani na kanálech neobchodovalo, i když bylo otevřeno hodně krámků – a také ovšem hospody a krčmy – ale tu a tam se davem v ulici tlačil povoz nebo po kanále proplouvala bárka s plošinou, na níž se vystavovali muži a ženy v barevných ptačích maskách, jež jim zakrývaly celou hlavu, s dlouhými hřebeny občas i sáh vysokými, a mávali dlouhými barevnými křídly tak, že jim pořádně nebyl vidět zbytek kostýmů. Což bylo nejspíš jen dobře.
Podle Beslana tato aranžmá, jak se jim říkalo, obvykle ukazovali v cechovních síních a soukromých palácích či domech. Celá slavnost se obvykle odehrávala hlavně uvnitř. V Ebú Daru pořádně nesněžilo, ani když bylo počasí normální – Beslan tvrdil, že by jednou moc rád viděl sníh – ale běžná zima byla zjevně dost studená na to, aby lidi nepobíhali po ulicích v různém stadiu svlečenosti. V současném vedru se však všichni vyhrnuli do ulic. Počkejte, až se setmí, řekl Beslan. Pak Mat opravdu něco uvidí. Se slunečním světlem se prý vytrácejí i omezení.
S pohledem upřeným na vysokou štíhlou ženu, plující davem v masce a péřovém plášti, kromě nichž měla jen asi šest sedm peříček, Mata napadlo, jaká omezení asi přestanou platit. Málem na ni zavolal, ať se zakryje tím pláštěm. Byla hezká, ale takhle na ulici, pod Světlem, a všem na očích?
Vozy s aranžmá samozřejmě přitahovaly následovníky, shluky lidí, kteří pokřikovali a smáli se a házeli na vozy peníze a občas stočené bankovky a všechny ostatní vytlačovali do bočních uliček. Zvykl si na to, že si musejí pospíšit dopředu a vrhnout se do boční uličky, kde počkají, až aranžmá projede křižovatkou nebo přes most. Zatímco čekali, Birgitte a Nalesean házeli peníze špinavým uličníkům a ještě špinavějším žebrákům. No, Nalesean je házel. Birgitte se soustředila na děti a strkala jim mince do špinavých dlaní jako dárek.
Při jedné takové zastávce Beslan náhle položil ruku Naleseanovi na paži a zakřičel, aby ho bylo slyšet přes hluk davu a změť hudby přicházející nejméně ze šesti míst. „Odpusť, Tairene, ale jemu ne.“ Otrhaný muž se ostražitě vrátil zpátky do davu. Měl vpadlé tváře, byl kostnatý a zřejmě ztratil i těch pár ubohých pírek, která snad našel do vlasů.