„Proč ne?“ chtěl vědět Nalesean.
„Nemá na malíčku mosazný prsten,“ odvětil Beslan. „Nepatří k cechu.“
„Světlo,“ řekl Mat, „tady člověk ani nemůže žebrat na ulici, aniž by patřil k nějakýmu cechu?“ Možná to bylo jeho tónem. Žebrák mu skočil po krku a v umatlané pěsti se mu objevil nůž.
Mat ho bez přemýšlení popadl za paži a otočil jím, čímž ho odmrštil do davu. Někteří lidé spílali jemu, jiní žebrákovi rozplácnutému na zemi. Někteří chlapíkovi házeli peníze.
Koutkem oka Mat zahlédl, jak se další hubený chlapík v děravých hadrech snaží dlouhým nožem odtlačit Birgitte, která k němu zamířila. Byla to ovšem hloupá chyba, podcenit tu ženu jen kvůli jejímu kostýmu. Odněkud z peří vytáhla nůž a bodla ho do podpaždí.
„Za tebou!“ zařval na ni Mat, ale na varování nebyl čas. Z rukávu vytáhl nůž a bokem ho hodil. Čepel jí proletěla kolem hlavy a zabodla se do hrdla dalšího žebráka, mávajícího ocelí, než jí mohl nůž vrazit mezi žebra.
Najednou byli všude žebráci s noži a kyji obitými hřeby. Lidé v maskách a kostýmech se s křikem a jekem škrábali pryč. Nalesean sekl dalšího muže v hadrech přes obličej a odhodil ho dozadu. Beslan probodl jiného a jeho kamarádi v kostýmech bojovali s dalšími.
Mat neměl čas dívat se dál. Ocitl se zády k Birgitte a čelil vlastním soupeřům. Cítil, jak se za ním pohybuje, slyšel její tlumené kletby, ale téměř si to neuvědomoval. Birgitte se o sebe dokázala postarat sama a on, když se tak díval na dva muže před sebou, si nebyl jistý, jestli dokáže totéž. Halama, jemuž v úšklebku chyběly zuby, měl jen jednu ruku a místo levého oka svraštělý důlek, ale v pěsti třímal palici půl sáhu dlouhou, staženou železnými pásy, z nichž trčely hřeby jako ocelové hroty. Jeho společník s krysí tváří měl stále obě oči i pár zubů a přes propadlé líce a paže jen kost a kůže se pohyboval jako had, olizoval si rty a z ruky do ruky si přehazoval rezavou dýku. Mat mířil kratším nožem nejdřív na jednoho, potom na druhého. Nůž však nebyl dost dlouhý, aby zasáhl i vnitřní orgány, a oba rváči poskakovali a čekali, až na něj ten druhý zaútočí první.
„Tohle se Starýmu Cullymu nebude líbit, Spare,“ zavrčel větší muž a krysí ksicht vyrazil a rezavá čepel se mu v rukou jen míhala.
Nepočítal však s nožem, který se Matovi náhle objevil v levici a řízl ho do zápěstí. Dýka zarachotila na dláždění, ale chlapík po Matovi stejně skočil. Když mu Mat vrazil druhou čepel do hrudi, zakvílel, vykulil oči a křečovitě Mata sevřel rukama. Holohlavec se zašklebil ještě víc, přikročil a zvedl palici.
Úsměv však zmizel, když po něm s prskáním skočili dva žebráci a bodali do něj nožem.
Mat se nevěřícně díval, když odstrkoval mrtvolu krysího ksichtu. Ulice byla na padesát kroků kromě bojujících prázdná a všude se po dlažbě váleli žebráci, dva tři, občas i čtyři bodali jednoho či do něj mlátili palicemi nebo kameny.
Za ruku chytil Mata Beslan. Na obličeji měl krev, ale zubil se. „Vypadneme odsud a necháme Almužní společenstvo, ať dokončí svoji práci. V boji se žebráky není cti a kromě toho cech nenechá žádného z těchto podloudníků naživu. Pojď za mnou.“ Nalesean se mračil – nepochybně podle něj v boji se žebráky taky žádná čest nebyla – ne Beslanovi přátelé, z nichž někteří měli kostýmy nakřivo a jeden měl masku sundanou, aby mu druhý mohl otřít krvavý šrám na čele. Pořezaný muž se rovněž křenil. Birgitte neměla ani škrábnutí, pokud Mat viděl, a její kostým vypadal stejně úhledně, jako když vyšla z paláce. Nechala nůž zmizet. Neexistoval způsob, jak by mohla pod tím peřím ukrýt nůž, ale ona to dokázala.
Mat nic nenamítal a nechal se odtáhnout, jenom zavrčeclass="underline" „To v tomhle... městě žebráci vždycky napadají lidi?“ Beslanovi by se možná nelíbilo, kdyby ho nazval zatraceným městem.
Mladík se zasmál. „Ty jsi ta’veren, Mate. Kolem ta’veren je vždycky spousta vzrušení.“
Mat jeho úsměv opětoval se skřípěním zubů. Zatracený hlupák, zatracené město a zatracený ta’veren. No, kdyby mu žebrák podřízl krk, nemusel by se vracet do paláce a nechat Tylin, aby ho oloupala jako zralou hrušku. Když na to tak myslel, tak mu říkala moje malá hruštičko. Zatracené všecko!
V ulici mezi barvírnou a Eldarskou růží se rovněž veselili lidé, i když tady byli oblečeni skromněji. Bylo zjevné, že na to, aby mohli lidé chodit téměř nazí, potřebovali dost peněz. Ačkoliv tomu, co na sobě měli akrobaté před domem kupce na rohu, se oblečení dalo říkat jen stěží, muži byli bosí a do pasu nazí, s těsnými spodky jasných barev, ženy měly spodky ještě přiléhavější a tenoučké blůzky. Všichni měli ve vlasech pár peříček, stejně jako krepčící hudebníci hrající před malým palácem na druhém rohu, flétnistka, další žena foukající do dlouhé pokroucené trouby pokryté klapkami a chlapík s bubínkem, do něhož tloukl, co to jen šlo. Dům, který přišli sledovat, vypadal zavřený.
Čaj u Růže byl stejně špatný jako vždy, což znamenalo, že byl mnohem lepší než víno. Nalesean opět srkal místní kyselé pivo. Birgitte poděkovala, aniž by řekla zač, a Mat jen mlčky pokrčil rameny. Zazubili se na sebe a přiťukli si. Slunce stoupalo po obloze a Beslan seděl se zkříženýma nohama ve vysokých botách, s patou položenou na špičce druhé nohy, a jen nohy přehazoval, ale jeho společníci začali být neklidní bez ohledu na to, jak často poukazoval, že Mat je ta’veren. Šarvátka se žebráky nebyla zrovna to pravé vzrušení, ulice byla příliš úzká, aby tudy projelo nějaké aranžmá, ženy tu nebyly tak hezké jako jinde a dokonce i pohled na Birgitte nějak ztratil kouzlo, když si uvědomili, že nehodlá políbit jediného z nich. S projevy lítosti, že s nimi Beslan nepůjde, odběhli, aby si někde našli větší vzrušení. Nalesean se prošel uličkou za barvírnou a Birgitte zmizela do šerého šenku Růže, aby, jak řekla, zjistila, jestli někde v rohu není schované něco, co by se dalo pít.
„Nečekal bych, že uvidím strážce takhle oblečeného,“ poznamenal Beslan a přehodil si nohy.
Mat zamrkal. Ten chlápek měl bystrý zrak. Birgitte si ani jednou nesundala masku. No, pokud nevěděl o –
„Myslím, že pro mou matku se hodíš, Mate.“
Mat se začal dávit a poplival čajem kolemjdoucí. Někteří se na něj rozzlobeně zamračili a jedna štíhlá žena s hezkým malým poprsím se na něj koketně usmála zpod modré masky, která asi měla zpodobňovat modřinku. Když její úsměv neopětoval, dupla si a odkráčela. Naštěstí se nikdo nerozčílil natolik, aby udělal něco víc, než že se jen zamračil. Nebo možná naneštěstí. V té chvíli by mu nevadilo, kdyby jich po něm šest osm skočilo.
„Co tím myslíš?“ zeptal se chraptivě.
Beslan překvapeně otočil hlavu. „No, vybrala si tě za svého milce, samozřejmě. Proč jsi tak zrudl? Ty se zlobíš? Proč –?“ Náhle se plácl do čela a zasmál se. „Ty si myslíš, že se zlobit budu já. Odpusť, já zapomněl, že jsi cizinec. Mate, je to moje matka, ne manželka. Otec zemřel před deseti lety a ona vždycky tvrdila, že má moc práce. Jsem rád, že si vybrala někoho, kdo se líbí i mně. Kam jdeš?“
Mat si neuvědomil, že stojí, dokud Beslan nepromluvil. „Jen... si potřebuju pročistit hlavu.“
„Ale piješ přece čaj, Mate.“
Mat se vyhnul zeleným nosítkám a koutkem oka zahlédl, jak se dveře domu otevírají a ven kradí vybíhá žena v modrém péřovém plášti přes šaty. Bezmyšlenkovitě – hlava se mu už tak točila z přílišného přemýšlení – se vydal za ní. Beslan to věděl! On to schvaloval! Jeho vlastní matka a on...