„Mate?“ zavolal za ním Nalesean. „Kam jdeš?“
„Jestli se do zítřka nevrátím,“ křikl Mat nepřítomně přes rameno, „vyřiď jim, že si to budou muset najít samy!“ Omámeně šel za tou ženou a neslyšel, jestli Nalesean a Beslan ještě něco volali. Ten kluk to věděl! Vzpomněl si, jak si myslel, že Beslan i jeho matka jsou šílení. Byli horší! Všichni v Ebú Daru se zbláznili! Ani si neuvědomoval kostky, otáčející se mu v hlavě.
Z okna schůzovní místnosti se Reanne dívala, jak Solain mizí ulicí k řece. Vydal se za ní nějaký chlapík v bronzovém kabátě, ale jestli se ji pokusí obtěžovat, zjistí, že Solain nemá na muže čas ani trpělivost.
Reanne si nebyla jistá, proč je dnes nutkání tak silné. Celé dny přicházelo vždycky ráno a ztratilo se se sluncem a celé dny s ním bojovala – podle přísných pravidel, kterým se neodvažovaly říkat zákony, že příkaz se dává o polovičním měsíci, který bude až za šest dní – ale dnes... Vyslovila příkaz bez přemýšlení a nedokázala se zdržet, dokud nepřijde správný čas. Bude to v pořádku. Nikdo ty dvě mladé hlupačky, co si říkaly Elain a Nyneiva, nikde ve městě nezahlédl. Nebylo nutné nebezpečně riskovat.
S povzdechem se obrátila k ostatním, které čekaly, až si sedne, než se taky posadily. Všechno bude v pořádku, jako vždycky bylo. Tajemství zůstanou zachována, jako vždycky byla. Přesto však... Neměla nadání věštění, ale to nutkání jí asi něco říkalo. Dvanáct žen ji pozorovalo a čekalo. „Podle mě bychom měly zvážit, že všechny, co nenosí pás, půjdou na nějaký čas na statek.“ Neprobíraly to dlouho. Byly starší, ale ona byla nejstarší. Aspoň v tom neškodilo chovat se jako Aes Sedai.
30
První šálek
„Tomu nerozumím,“ namítala Elain. Jí židli nenabídli. Vlastně, když si chtěla sednout, bylo jí stroze řečeno, ať zůstane stát. Upíralo se na ni pět párů očí pěti zachmuřených, odměřených žen. „Chováte se, jako bychom udělaly něco hrozného, když jsme udělaly jenom to, že jsme našly Větrnou mísu!“ Alespoň doufala, že ji brzy najdou. Zpráva, kterou poslal Nalesean, nebyla zrovna jasná. Když Mat odcházel, pokřikoval, že ji našel. Nebo něco podobného, připouštěl Nalesean. Čím déle hovořil, tím víc přeskakoval mezi naprostou jistotou a pochybnostmi. Birgitte zůstala a hlídala Reannin dům. Potila se a nudila. V každém případě se věci pohnuly. Elain napadlo, jak se asi daří Nyneivě. Doufala, že lépe než jí samé. Když odhalila jejich úspěch, tohle rozhodně nečekala.
„Ohrozila jsi tajemství, které uchovávala každá žena, nosící šátek, přes dva tisíce let.“ Merilille seděla vzpřímená, a i když se tvářila vážně, tiskla rty a málem ji ranila mrtvice. „Musela jsi zešílet! Tohle může omluvit jedině šílenství!“
„Jaké tajemství?“ chtěla vědět Elain.
Vandene, sedící vedle Merilille z jedné a její sestra z druhé strany, si podrážděně upravila světle zelené hedvábné sukně a řekla: „Na to bude čas, až budeš správně pozvednuta, dítě. Myslela jsem, že máš rozum.“ Adeleas, v tmavošedém suknu s tmavohnědým lemováním, kývla, zrcadlový odraz Vandenina nesouhlasu.
„Tomu dítěti nelze klást za vinu, že odhalilo tajemství, které ani nezná,“ ozvala se bachratá Careane Fransi zleva a poposedla si v zelenozlatém křesle. Nebyla vyloženě tlustá, ale skoro, měla široká ramena a paže silné jako muž.
„Věžový zákon nepovoluje výmluvy,“ namítla rychle Sareitha nafoukaně a její obvykle zvídavé hnědé oči vypadaly přísně. „Jakmile se připustí výmluvy, nevyhnutelně budou připouštěny stále méně podstatné výmluvy, až se zákon sám vytratí.“ Seděla napravo na židli s vysokým opěradlem. Jen ona měla šátek, ale Merilillin obývací pokoj byl uspořádán jako soudní dvůr, třebaže to tak nikdo nenazval. Aspoň zatím. Merilille, Adeleas a Vandene Elain čelily jako soudci, Sareitha měla židli na místě kárce a Careane zase byla na místě milosti, ale domanská zelená, která by byla jejím obhájcem, jen zamyšleně přikyvovala, když tairenská hnědá na místě žalobce pokračovala. „Sama svou vinu přiznala. Doporučuji, aby to dítě zůstalo do našeho odjezdu zavřené v paláci a dostalo nějakou těžkou práci, aby zaměstnala ruce i mysl. Také doporučuji pravidelně pořádně vyplatit střevícem, aby nezapomínala, že nemá jednat sestrám za zády. A to samé pro Nyneivu, jakmile bude nalezena.“
Elain polkla. Zavřená? Možná tomu nemusely říkat soud, ale bylo to tak. Sareitha sice ještě neměla bezvěkou tvář, ale váha let ostatních žen Elain tížila. U Adeleas a Vandene s téměř bílými vlasy dokonce i jejich bezvěké tváře hovořily o vysokém stáří. Merilille měla vlasy černé a lesklé, přesto by Elain nijak nepřekvapilo, kdyby zjistila, že šátek nosí možná víc let, než kolika se dožily obyčejné ženy. Vlastně Careane nejspíš taky. Jediná z nich se Elain neblížila v jediné síle, ale... Všechny zkušenosti jako Aes Sedai, všechny jejich znalosti. Všechna ta... autorita. Velice tvrdá připomínka, že jí je teprve osmnáct a novickou v bílém byla ještě před rokem.
Careane se nesnažila zmírnit Sareithiny návrhy. Možná byla nejlepší při obraně sebe sama. „Tohle tajemství, o kterém mluvíte, má očividně něco společného s kruhem, ale –“
„Rodinka nás vůbec nezajímá, dítě,“ skočila jí Merilille ostře do řeči. Zhluboka se nadechla a pak si uhladila zlatem prostřihávané stříbrošedé suknice. „Navrhuji vynést rozsudek,“ procedila zcela chladně.
„Souhlasím a podvoluji se tvému rozhodnutí,“ pravila Adeleas. Zklamaně se na Elain zamračila a potřásla hlavou.
Vandene odmítavě mávla rukou. „Souhlasím a podvoluji se. Ale souhlasím s kárcem.“ Careane se možná tvářila maličko soucitně. Jen maličko. Možná.
Merilille otevřela ústa.
Nesmělé zaklepání na dveře znělo v nastalém hromovém tichu docela hlasitě.
„Co pod Světlem?“ mumlala rozzlobeně Merilille. „Řekla jsem Pol, ať nedovolí nikomu, aby nás rušil. Careane?“
Nikoliv nejmladší, ale nejslabší v síle, Careane vstala a odplula ke dveřím. Přes svou hmotnost se pohybovala jako labuť.
Byla to sama Pol, Merilillina komorná, a dělala pukrlata napravo nalevo. Štíhlá šedovlasá žena, obvykle tak důstojná, že se mohla měřit i se svou paní, se teď ustaraně mračila, což by taky měla, když porušila Merilillino nařízení. Elain tak ráda nikoho neviděla od... od toho, co se Mat Cauthon objevil v Tearském Kameni. Hrozné pomyšlení. Jestli Aviendha dost brzy neřekne, že své toh splnila, mohla by zjistit, jestli, když požádá muže, aby ji ztřískal, nakonec její agonii ukončí.
„Tohle přinesla sama královna,“ ohlásila zadýchaně Pol a natáhla ruce s dopisem zapečetěným velkým kusem červeného vosku. „Řekla, že jestli to Elain okamžitě nepředám, přinese to sama. Řekla, že je to něco o matce toho dítěte.“ Elain málem zaskřípala zuby. Všechny služky sester přebraly způsob, jakým jejich paní mluvily o ní a Nyneivě, byť málokdy tam, kde to slyšely.
Vztekle dopis sebrala, aniž by čekala na Merilillino svolení – pokud by jí ho vůbec dala – a palcem zlomila pečeť.
Má pani Elain,
přináším dědičce Andoru radostné zprávy. Právě jsem se dozvěděl, že tvá matka, královna Morgasa, žije a v současné době je hostem Pedrona Nialla v Amadoru a nade vše si přeje setkat se s tebou, abyste se mohly vítězně navrátiti do Andoru. Nabízím ti doprovod kvůli banditům, kteří nyní zamořují Altaru, aby ses mohla v bezpečí a co nejrychleji připojit ke své matce. Odpusť mi těch pár ubohých slov, naškrábaných ve spěchu, leč vím, že by sis přála dozvědět se tuto úžasnou novinu co nejdříve. Než tě budu moci dopravit k tvé matce.